Dostat se lidem pod kůži

Petr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.
25.04.2019 - Petr Fischer

Z německého TV pořadu Menschen hautnah (v překladu Dostat se lidem pod kůži). Foto: WDR

Podle jedné staré definice je smyslem umění zobrazovat něco, co obvykle zobrazitelné není. Dotýkat se něčeho, čeho se obvykle nedotýkáme, nebo se ani dotknout neumíme; slyšet neslyšené, vidět neviděné. Umění se tedy podobá něčemu, čemu se kdysi říkalo zázrak, jak občas u svých „uměleckých akcí“ připomíná Kateřina Šedá. A každý takový zázrak je objevením nových souvislostí, nových obzorů, kusu nového světa.

V dokumentárním filmu se takové umělecké objevy obvykle týkají sociální reality, méně už pojmově idealizovaných procesů, které v něm vládnou, či strategií, díky nimž se nám vůbec něco zjevuje, případně způsobů zobrazování, konceptualizace, jinak řečeno je tu více praxe než teorie. Oko kamery v dokumentu nejčastěji proniká sociálním polem přes konkrétní lidi, přes hrdiny, na jejichž příbězích se předvádí a má ukázat i něco, co není ryze individuální a co individualitu nějakým způsobem přesahuje, takže si to po zhlédnutí dokumentu můžeme kromě emocí odnést s sebou. Něco, co se stává majetkem humanity vůbec, zázrak proměněný v trvalou a přenositelnou, ale i znovu obnovovanou a variovanou zkušenost.

Pozoruhodné je, že v tomto smyslu mohou být dokumentárním uměním i televizní publicistické série, sloužící k přiblížení hraničních sociálních jevů, jejichž zkoumání má na první pohled poněkud bulvární nádech, neboť se zdá, že kamera jde především po senzaci, která diváky zaručeně přitáhne. Německá veřejnoprávní televize WDR kupříkladu už 23 let vysílá cyklus Menschen hautnah, tedy doslova něco jako Dostat se lidem pod kůži. Když jsem o Velikonocích v Řezně náhodou viděl kousek dílu Nejsme chudí, jen nemáme peníze (Wir sind nicht arm, wir haben nur kein Geld), pojednávajícího o životě několika rodin s nedostatkem prostředků na obživu, došlo mi, že tohle umění jakožto odhalování či zjevování sociálního zázraku dnes zatraceně potřebujeme.

Ne snad, že bych netušil, že budeme sledovat problémy s nákupem jídla, starosti o dětské oblečení či o možnost studovat na střední škole, která ani pro děti v bohatém Německu není samozřejmá. To všechno jsem už buď zažil, nebo někde viděl či slyšel vyprávět. Šlo o uvědomění jiného typu. O vědomí, že tyto zkušenosti s hranicí nejobyčejnějších starostí se tu předvádějí právě proto, že jsou už společnosti cizí, že je nechce mít, že je nevidí nebo nechce vidět. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by být téma do pořadu Menschen hautnah vůbec zařazeno. Televize je musí předvádět, čímž mimochodem plní svou veřejnoprávní roli, protože se ve společnosti běžně nezjevuje. Ba co víc, ani si je už nepřipouštíme, neumíme si je představit.

Právě ztráta sociální představivosti je zřejmě jednou z hlavních příčin dnešní krize západních společností. Schopnost představit si odlišnou sociální realitu a potýkat se s ní jako se svou, tedy projevit soucit, je přesně to, co Rousseau a po něm řada dalších považuje za základ lidské společenské smlouvy. Přicházíme-li o toto pojivo, pak není divu, že společnost dělá dojem chaotického fragmentárního tělesa, které si samo se sebou neví rady.

Kamera v Menschen hautnah nahrazuje tuto amputovanou sociální imaginaci tím, že se ji ve velmi věcně (citově se tu nevydírá) podávaném obrazu snaží u diváků znovu spustit, což chladné médium televize (nezapomínejme na Marshalla McLuhana), vyžadující účast, participaci, dokáže velmi rychle a snadno. Publicistika se tak stává uměním právě proto, že náhle nechává pocítit něco dávno necítěného.

Jistě, máte pravdu, je to naprostá banalita, která zdánlivě beze stopy zmizela ze scény ve chvíli, kdy jsem po pár minutách přepnul na Evropskou ligu ve fotbale. Jenže něco tu navzdory všemu přece jen zbylo; něco banálního, leč důležitého po takových setkáních nakonec vždycky zůstane – a právě z takových banalit žije život. Osobní i ten společenský.




   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová