Dostat se lidem pod kůži

Petr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.
25.04.2019 - Petr Fischer

Z německého TV pořadu Menschen hautnah (v překladu Dostat se lidem pod kůži). Foto: WDR

Podle jedné staré definice je smyslem umění zobrazovat něco, co obvykle zobrazitelné není. Dotýkat se něčeho, čeho se obvykle nedotýkáme, nebo se ani dotknout neumíme; slyšet neslyšené, vidět neviděné. Umění se tedy podobá něčemu, čemu se kdysi říkalo zázrak, jak občas u svých „uměleckých akcí“ připomíná Kateřina Šedá. A každý takový zázrak je objevením nových souvislostí, nových obzorů, kusu nového světa.

V dokumentárním filmu se takové umělecké objevy obvykle týkají sociální reality, méně už pojmově idealizovaných procesů, které v něm vládnou, či strategií, díky nimž se nám vůbec něco zjevuje, případně způsobů zobrazování, konceptualizace, jinak řečeno je tu více praxe než teorie. Oko kamery v dokumentu nejčastěji proniká sociálním polem přes konkrétní lidi, přes hrdiny, na jejichž příbězích se předvádí a má ukázat i něco, co není ryze individuální a co individualitu nějakým způsobem přesahuje, takže si to po zhlédnutí dokumentu můžeme kromě emocí odnést s sebou. Něco, co se stává majetkem humanity vůbec, zázrak proměněný v trvalou a přenositelnou, ale i znovu obnovovanou a variovanou zkušenost.

Pozoruhodné je, že v tomto smyslu mohou být dokumentárním uměním i televizní publicistické série, sloužící k přiblížení hraničních sociálních jevů, jejichž zkoumání má na první pohled poněkud bulvární nádech, neboť se zdá, že kamera jde především po senzaci, která diváky zaručeně přitáhne. Německá veřejnoprávní televize WDR kupříkladu už 23 let vysílá cyklus Menschen hautnah, tedy doslova něco jako Dostat se lidem pod kůži. Když jsem o Velikonocích v Řezně náhodou viděl kousek dílu Nejsme chudí, jen nemáme peníze (Wir sind nicht arm, wir haben nur kein Geld), pojednávajícího o životě několika rodin s nedostatkem prostředků na obživu, došlo mi, že tohle umění jakožto odhalování či zjevování sociálního zázraku dnes zatraceně potřebujeme.

Ne snad, že bych netušil, že budeme sledovat problémy s nákupem jídla, starosti o dětské oblečení či o možnost studovat na střední škole, která ani pro děti v bohatém Německu není samozřejmá. To všechno jsem už buď zažil, nebo někde viděl či slyšel vyprávět. Šlo o uvědomění jiného typu. O vědomí, že tyto zkušenosti s hranicí nejobyčejnějších starostí se tu předvádějí právě proto, že jsou už společnosti cizí, že je nechce mít, že je nevidí nebo nechce vidět. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by být téma do pořadu Menschen hautnah vůbec zařazeno. Televize je musí předvádět, čímž mimochodem plní svou veřejnoprávní roli, protože se ve společnosti běžně nezjevuje. Ba co víc, ani si je už nepřipouštíme, neumíme si je představit.

Právě ztráta sociální představivosti je zřejmě jednou z hlavních příčin dnešní krize západních společností. Schopnost představit si odlišnou sociální realitu a potýkat se s ní jako se svou, tedy projevit soucit, je přesně to, co Rousseau a po něm řada dalších považuje za základ lidské společenské smlouvy. Přicházíme-li o toto pojivo, pak není divu, že společnost dělá dojem chaotického fragmentárního tělesa, které si samo se sebou neví rady.

Kamera v Menschen hautnah nahrazuje tuto amputovanou sociální imaginaci tím, že se ji ve velmi věcně (citově se tu nevydírá) podávaném obrazu snaží u diváků znovu spustit, což chladné médium televize (nezapomínejme na Marshalla McLuhana), vyžadující účast, participaci, dokáže velmi rychle a snadno. Publicistika se tak stává uměním právě proto, že náhle nechává pocítit něco dávno necítěného.

Jistě, máte pravdu, je to naprostá banalita, která zdánlivě beze stopy zmizela ze scény ve chvíli, kdy jsem po pár minutách přepnul na Evropskou ligu ve fotbale. Jenže něco tu navzdory všemu přece jen zbylo; něco banálního, leč důležitého po takových setkáních nakonec vždycky zůstane – a právě z takových banalit žije život. Osobní i ten společenský.





další blogy autora:

Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml