Domku, domečku, kdo v tobě přebývá?

Mediální analytik Milan Kruml glosuje nový německý televizní pořad Get the F*ck Out of My House, který podle něj jeho tvůrci vydávají za něco, co není. Tento fenomén jde ale vysledovat v celém světě reality TV.
25.06.2018 - Milan Kruml

Kdysi dávno, v dřevních dobách reality TV, se část formátů spadajících do této kategorie úmyslně označovala za reality show, byť jimi nebyla. Důvod byl celkem jednoduchý – reality show bylo něco, co diváky přitahovalo, o čem věděli, že obsahuje určitou míru zábavy a napětí. Do jaké míry poté pořady očekávání diváků naplnily, už je věc jiná. Od této praxe se postupně upouštělo s tím, jak se původní formáty reality show dále rozmělňovaly, kopírovaly a také jak vlivem nejrůznějších skandálů a excesů dostával tento subžánr nálepku čehosi pokleslého, bulvárního. A většina televizí (i když z našeho trhu známe i opačné příklady) prostě nechce s pokleslostí mít nic společného, neboť to škodí imidži i příjmům od zadavatelů reklamy. 

Tento, uznávám nepříliš záživný, úvod ovšem nesměřuje k historickému exkurzu, ale ke žhavé realitě. Pověst reality show se totiž v posledních letech příliš nezměnila, a tak jsme svědky opačného postupu. Čistokrevná reality show je často divákům prezentována jako „experiment“, jakási sociální sonda, prostě podívaná s nějakou přidanou hodnotou. Dobrým příkladem z letošního roku je německá verze pořadu Get the F*ck out of my House (zkráceně GTFOOMH, volně přeloženo Táhni z mého domu), kterou odvysílala počátkem roku komerční stanice ProSieben. Na jejích webových stránkách mohli uživatelé najít informaci, že jde o „strategickou reality show“, v některých tiskových materiálech dostala označení experiment. Podívejme se tedy na pořad podrobněji.

Byl vyvinutý v Nizozemsku, kde se poprvé vysílal na komerční televizi RTL5 v roce 2016. V pořadu se 100 kandidátů nastěhuje do pětipokojového rodinného domu o ploše 116 metrů čtverečních, kde mají bydlet po dobu jednoho měsíce. Jsou při tom sledováni 34 kamerami. Kdykoli mohou dům opustit, čímž se ale připravují o možnost vyhrát 100 000 eur. Ty si odnese ten, kdo zůstane v domě jako poslední. Účastníci nemají žádný kontakt s okolním světem – všechny elektronické přístroje, které používají, musejí na začátku soutěže odevzdat. Ponechat si mohou jen malou krabici s několika osobními věcmi, oblečením a hygienickými prostředky. 

Pobyt v domě v tak stísněných podmínkách samozřejmě vede rychle k hádkám o jídlo i další základní potřeby. Napětí zvyšuje i fakt, že při hlasování o tom, kdo dům opustí nejdříve (hlasují všichni přítomní), má důležitější hlas než obyčejní kandidáti i „šéf domu“, kterého si soutěžící každý týden volí. Šéf domu pak má jen pro sebe k dispozici pokoj o velikosti 33 metrů čtverečních i s koupelnou a záchodem.

Get the F*ck out of my House

V německé verzi soutěžilo 45 žen a 55 mužů z Německa, Rakouska a Švýcarska (ProSieben vysílá ve všech třech zemích) mezi 19 a 82 lety. Po první epizodě (z celkových pěti) zůstalo ve hře 78 účastníků – sedm bylo vyloučeno na základě hlasování a pět odešlo dobrovolně. Po druhém dílu žilo v domě 51 lidí, po třetím 35, po čtvrtém 13 a v páté epizodě byl ohlášen vítěz – kandidát Oliver.

Tolik tedy o německé verzi, která se ostatně od té nizozemské příliš nelišila. Diváci viděli méně či více sympatické skutečné lidi v neskutečné situaci a to, jak třeba stojí frontu na pobyt v koupelně nebo na toaletu, hledají místo na spaní či se hádají o příděly jídla. 

Zdálo by se, že jde jen o nějakou další verzi známého Big Brothera. Ovšem není to tak úplně pravda. Právě proto, že pořad byl prezentován jako sociální experiment, nebyl koncipován jako denní show, vysílaná živě, ale byl pečlivě sestříhán do epizod, s komentářem a vybranými protagonisty, jejichž příběhy dostaly přednost před ostatními. Kdybychom tedy měli přísně podle znaků formátu usilovat o jeho přesnější zařazení, asi bychom dospěli k označení reality soap. Zdání, že jde o sociální experiment, podtrhovaly otázky, které si údajně (dle tiskové zprávy) tvůrci kladli: Jak si dokáže sto lidí zorganizovat všední den? Jak dokáže 45 cizích žen a 55 cizích mužů sdílet těsný prostor? Kdo se ukáže jako týmový hráč a jak to ostatní poznají a kdo je stratég? Podobně se ale můžeme ptát u spousty jiných pořadů a získat odpovědi asi nebude příliš těžké. 

Potíž s Get the F*ck out of my House spočívá nejen v tom, že se tváří jako něco, čím není (takových pořadů najdeme v každé televizi přehršel), ale že byl prezentován (i na mezinárodním trhu) jako něco nového a převratného. Nizozemští producenti v posledních letech přišli s řadou někdy až šokujících nápadů, které právem vzbudily pozornost. Od fiktivní reality show s umírající dárkyní ledviny, o niž soutěžili tři pacienti (pacienti byli skuteční, dárkyně herečkou a pořad upozorňoval na nedostatek skutečných dárců) až po nedávný Parents Coming Out, o rodičích, kteří se svým dětem na prahu jejich dospělosti přiznají, že jsou homosexuálové. 

Sto lidí v jednom domě ale spíše připomíná éru, kdy se po úspěchu Big Brothera objevila řada nápodob, která diváky nejen nasytila, ale i otrávila. Není divu, že tato reality show v posledních letech slavila největší úspěch s verzí, v níž se do vily nastěhovaly celebrity. A kdo ví, možná další verze Get the F*ck out of my House bude také s celebritami. Což by poněkud ztížilo možnost adaptovat formát u nás – pokud by se totiž do jednoho rodinného domu nastěhovalo sto známých lidí ze showbyznysu, venku by jich asi příliš mnoho nezůstalo.


Autor pracuje v České televizi.





další blogy autora:

Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
Kam s dokumentem? aneb Poučení z německé debatyMediální analytik Milan Kruml ve svém únorovém blogu představuje možnou budoucnost vztahu mezi dokumentem a televizí, jež se hojně diskutovala na festivalu Berlinále.21.02.2019 - Milan Kruml
Zprávy na míru – hrozba tradičním médiímMediální analytik Milan Kruml tentokrát přichází s upozorněním na aktuální dění a statistiky ve vztahu společností Facebook a Google a mediálního světa. 22.11.2018 - Milan Kruml
Krimi na obrazovce – jinak, a přesto stejněMediální analytik České televize Milan Kruml v dnešním blogu odhaluje trendy v televizních kriminálkách a odvážných pokusech německé televizní stanice o jejich inovaci skrze účinkování reálných policistů spolu s herci.16.08.2018 - Milan Kruml
Telenovelová válka?Mediální analytik České televize Milan Kruml komentuje nové rozhodnutí saúdskoarabské televizní skupiny MBC odstranit ze své programové nabídky všechny turecké telenovely.22.03.2018 - Milan Kruml
Trump Bump efektMediální analytik České televize Milan Kruml glosuje vývoj amerických médií, kdy se zvyšujícím se zájmem o ně je také kladen vyšší důraz na kvalitu zpravodajství. Jak by se z tzv. Trump Bump efektu mohla česká mediální krajina inspirovat? 18.01.2018 - Milan Kruml
Televize na plátněMediální analytik Milan Kruml z pozice dlouholetého dramaturga ji.hlavské sekce Reality TV komentuje nejen letošní kurátorský výběr televizních pořadů.12.10.2017 - Milan Kruml

   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová