Dokument – zločin vykonaný na bulváru

Filozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?
27.06.2019 - Petr Fischer

Po premiéře filmu Český sen (2004) se objevily výkřiky, že tvůrci manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Takové filmy si prý nezaslouží označení dokument. Co si tedy dokumentu může a nemůže dovolit?

Ta otázka se mi pořád vrací, v poslední době stále častěji. Poprvé se mi postavila do cesty po premiéře filmu Michaela Moora Bowling for Colombine (2002). Tehdejší kandidát na prezidenta Václav Klaus označil film za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. To, že šlo o documentary feature, tedy o celovečerní (divácky zaměřený) film dokumentárního charakteru, v němž jsou takové „manipulace“ v zájmu hry povoleny, Klause moc nezajímalo. Kde je tedy etická hranice dokumentu?

Totéž se opakovalo po premiéře filmu Český sen (2004) Víta Klusáka a Filipa Remundy. Tehdy se roztrhl pytel s výkřiky, které požadovaly vrácení peněz do Státního fondu kinematografie, protože Remunda z Klusákem manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Filmy, které manipulují a záměrně uvádějí v omyl, jedno že pro hru samu, prý nemají právo nést označení dokument. Šlo o senzaci, říkalo se, o slávu mediální i na bulvárech, a něco takového si dokument nesmí dovolit. Jenže co si ještě může dokument dovolit? Kde je hranice možného a nemožného? Dá se nějak změřit či nastavit jako clona do kamery, která pak v nevhodnou chvíli zapípá a řekne: „STOP“?

V televizi běží řada pořadů, které jsou zařazovány mezi dokumenty a v nichž kamera bezostyšně leze lidem do postele, někdy i do vnitřností – to když se odhalují všelijaké třinácté komnaty operačních zákroků či bujících rakovin, a manipuluje se tak s lidským strachem. Tvůrci se vydrží dívat dlouho a „stop“ říkají většinou jen tehdy, když si o to řekne snímaný člověk. Zdá se tedy, že etická hranice dokumentu je na straně snímaného subjektu, který nabízí svou intimitu do té míry, kam až to dokáže. Rakouský režisér Ulrich Seidl toto předávání a nabízení intimity umí protáhnout hodně daleko, takže v divákovi, který sleduje takový společenský striptýz, vzniká pocit studu, odporu a hnusu. Přitom Seidl často dokumentární scény dohrává, což je nakonec úplně jedno, protože tak jako tak jde o zobrazení skutečných možností reality lidské existence, přítomné v osobní, ale u Seidla ještě více v kolektivní fantazii. Dokument dokumentuje tuto imaginativní realitu v jejích možnostech, tak jako Český sen dokumentoval algoritmy reklamního stroje a práce s mozkem konzumentů.

Vzpomínám, jak se při projekci Seidlova filmu Ve sklepě (2014) na jihlavském dokumentárním festivalu jedna dívka zoufale rozbrečela, protože už nebyla schopna sledovat předváděnou show rakouských úchylností. „Proč to ukazujete? Proč to točíte? Tohle je zločin!!!“ Hranici tedy překročil tvůrce? Snímaný subjekt? Divák, který nevydržel? Nebo hranice vzniká ve společném působení celého trojúhelníku? A dá se tato hranice určit nějak jinak než tím, že se film pustí (pomineme-li samozřejmě, že film nesmí porušovat zákonné normy) a ukáže se, co a jak? A nakonec se nabízí otázka míry: je větším zločinem časosběrné hromadění emocí Heleny Třeštíkové, Klusákovo zkoumání virtuálního nacisty Daliborka, nebo třeba Seidlovo předvádění rakouských společenských perverzí?

Je skutečně předvádění rakouských společenských perverzí ve filmu Ulricha Seidla Ve sklepě (2014) zločinem, jak prohlásila zděšená divačka?

Film je dotykové médium, jakkoliv se zdá, že se nás přímo fyzicky – médiem samým – nijak nedotýká. Dokumentární film, který navíc odkazuje přímo k realitě, se nás dotýká právě proto, že vždy nějak překračuje hranice dobrého vychování. Vynáší na veřejnost to, co ve společnosti běžně není vidět, co se schovává, za co se potenciálně stydíme. Oko kamery odhaluje neviděné, a pak to ve filmu nabízí k veřejné voyeurské podívané. A ještě ke všemu se tváří, že toto je realita sama. Dokumentární film je v tomto smyslu vždy bulvární, protože zveřejňuje tajemství a dává ho k dispozici bezohledné veřejnosti. Dokument (ale ještě spíše film jako takový) je zločinem vždy. Spoluviníkem jsou tvůrci, diváci a „herci“. Je to společné spiknutí, v němž se dotýkáme neviděného a v jistém smyslu zakazovaného. Český sen ukazující mechanickou hloupost a sofistikované programování konzumentů; Michael Moore odhalující perverzní moc zbraně; Helena Třeštíková zobrazující nutnost proměny a rozpadu vztahů, nebo rozpad osobnosti. A divák je pak tím, kdo soudí za spáchaný zločin, kterého se účastnil, přičemž jen menší skupina lidí je obvykle schopná v kritickém soudu za toto spolupachatelství přijmout odpovědnost.

Klausovo „Ne, ne, ne…“ Moorově dílu i politická a ideologická kritika Českého snu (státní peníze nemůžou podporovat podrývání systému) jsou výrazem zuřivé obrany spolu-viníka, který se odmítá přiznat, a přitom právě na něm je paradoxně nejlépe vidět, že byl filmem skutečně dotčen a že tudíž film byl filmem, ba dokumentem.

V tomto smyslu by se nakonec dalo říct, že otázku po etické hranici dokumentu nelze nikdy zodpovědět předem. Objeví se teprve ve chvíli, kdy se potenciální viníci sejdou v jednom místě a dovedou společnou věc do konce, nebo ne. A nikdo z nás nikdy předem neví, zda bude schopen zločin vykonat, natož aby dokázal říct, že se k němu je schopen přihlásit. Vinu přece nesou vždy ti druzí…     

Film Michaela Moora Bowling for Colombine z roku 2002 označil ve své době Václav Klaus za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. Překročil Moore opravdu hranice dokumentu? A čím? 




   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková