Dokument – zločin vykonaný na bulváru

Filozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?
27.06.2019 - Petr Fischer

Po premiéře filmu Český sen (2004) se objevily výkřiky, že tvůrci manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Takové filmy si prý nezaslouží označení dokument. Co si tedy dokumentu může a nemůže dovolit?

Ta otázka se mi pořád vrací, v poslední době stále častěji. Poprvé se mi postavila do cesty po premiéře filmu Michaela Moora Bowling for Colombine (2002). Tehdejší kandidát na prezidenta Václav Klaus označil film za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. To, že šlo o documentary feature, tedy o celovečerní (divácky zaměřený) film dokumentárního charakteru, v němž jsou takové „manipulace“ v zájmu hry povoleny, Klause moc nezajímalo. Kde je tedy etická hranice dokumentu?

Totéž se opakovalo po premiéře filmu Český sen (2004) Víta Klusáka a Filipa Remundy. Tehdy se roztrhl pytel s výkřiky, které požadovaly vrácení peněz do Státního fondu kinematografie, protože Remunda z Klusákem manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Filmy, které manipulují a záměrně uvádějí v omyl, jedno že pro hru samu, prý nemají právo nést označení dokument. Šlo o senzaci, říkalo se, o slávu mediální i na bulvárech, a něco takového si dokument nesmí dovolit. Jenže co si ještě může dokument dovolit? Kde je hranice možného a nemožného? Dá se nějak změřit či nastavit jako clona do kamery, která pak v nevhodnou chvíli zapípá a řekne: „STOP“?

V televizi běží řada pořadů, které jsou zařazovány mezi dokumenty a v nichž kamera bezostyšně leze lidem do postele, někdy i do vnitřností – to když se odhalují všelijaké třinácté komnaty operačních zákroků či bujících rakovin, a manipuluje se tak s lidským strachem. Tvůrci se vydrží dívat dlouho a „stop“ říkají většinou jen tehdy, když si o to řekne snímaný člověk. Zdá se tedy, že etická hranice dokumentu je na straně snímaného subjektu, který nabízí svou intimitu do té míry, kam až to dokáže. Rakouský režisér Ulrich Seidl toto předávání a nabízení intimity umí protáhnout hodně daleko, takže v divákovi, který sleduje takový společenský striptýz, vzniká pocit studu, odporu a hnusu. Přitom Seidl často dokumentární scény dohrává, což je nakonec úplně jedno, protože tak jako tak jde o zobrazení skutečných možností reality lidské existence, přítomné v osobní, ale u Seidla ještě více v kolektivní fantazii. Dokument dokumentuje tuto imaginativní realitu v jejích možnostech, tak jako Český sen dokumentoval algoritmy reklamního stroje a práce s mozkem konzumentů.

Vzpomínám, jak se při projekci Seidlova filmu Ve sklepě (2014) na jihlavském dokumentárním festivalu jedna dívka zoufale rozbrečela, protože už nebyla schopna sledovat předváděnou show rakouských úchylností. „Proč to ukazujete? Proč to točíte? Tohle je zločin!!!“ Hranici tedy překročil tvůrce? Snímaný subjekt? Divák, který nevydržel? Nebo hranice vzniká ve společném působení celého trojúhelníku? A dá se tato hranice určit nějak jinak než tím, že se film pustí (pomineme-li samozřejmě, že film nesmí porušovat zákonné normy) a ukáže se, co a jak? A nakonec se nabízí otázka míry: je větším zločinem časosběrné hromadění emocí Heleny Třeštíkové, Klusákovo zkoumání virtuálního nacisty Daliborka, nebo třeba Seidlovo předvádění rakouských společenských perverzí?

Je skutečně předvádění rakouských společenských perverzí ve filmu Ulricha Seidla Ve sklepě (2014) zločinem, jak prohlásila zděšená divačka?

Film je dotykové médium, jakkoliv se zdá, že se nás přímo fyzicky – médiem samým – nijak nedotýká. Dokumentární film, který navíc odkazuje přímo k realitě, se nás dotýká právě proto, že vždy nějak překračuje hranice dobrého vychování. Vynáší na veřejnost to, co ve společnosti běžně není vidět, co se schovává, za co se potenciálně stydíme. Oko kamery odhaluje neviděné, a pak to ve filmu nabízí k veřejné voyeurské podívané. A ještě ke všemu se tváří, že toto je realita sama. Dokumentární film je v tomto smyslu vždy bulvární, protože zveřejňuje tajemství a dává ho k dispozici bezohledné veřejnosti. Dokument (ale ještě spíše film jako takový) je zločinem vždy. Spoluviníkem jsou tvůrci, diváci a „herci“. Je to společné spiknutí, v němž se dotýkáme neviděného a v jistém smyslu zakazovaného. Český sen ukazující mechanickou hloupost a sofistikované programování konzumentů; Michael Moore odhalující perverzní moc zbraně; Helena Třeštíková zobrazující nutnost proměny a rozpadu vztahů, nebo rozpad osobnosti. A divák je pak tím, kdo soudí za spáchaný zločin, kterého se účastnil, přičemž jen menší skupina lidí je obvykle schopná v kritickém soudu za toto spolupachatelství přijmout odpovědnost.

Klausovo „Ne, ne, ne…“ Moorově dílu i politická a ideologická kritika Českého snu (státní peníze nemůžou podporovat podrývání systému) jsou výrazem zuřivé obrany spolu-viníka, který se odmítá přiznat, a přitom právě na něm je paradoxně nejlépe vidět, že byl filmem skutečně dotčen a že tudíž film byl filmem, ba dokumentem.

V tomto smyslu by se nakonec dalo říct, že otázku po etické hranici dokumentu nelze nikdy zodpovědět předem. Objeví se teprve ve chvíli, kdy se potenciální viníci sejdou v jednom místě a dovedou společnou věc do konce, nebo ne. A nikdo z nás nikdy předem neví, zda bude schopen zločin vykonat, natož aby dokázal říct, že se k němu je schopen přihlásit. Vinu přece nesou vždy ti druzí…     

Film Michaela Moora Bowling for Colombine z roku 2002 označil ve své době Václav Klaus za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. Překročil Moore opravdu hranice dokumentu? A čím? 





další blogy autora:

Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková