Dokument – zločin vykonaný na bulváru

Filozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?
27.06.2019 - Petr Fischer

Po premiéře filmu Český sen (2004) se objevily výkřiky, že tvůrci manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Takové filmy si prý nezaslouží označení dokument. Co si tedy dokumentu může a nemůže dovolit?

Ta otázka se mi pořád vrací, v poslední době stále častěji. Poprvé se mi postavila do cesty po premiéře filmu Michaela Moora Bowling for Colombine (2002). Tehdejší kandidát na prezidenta Václav Klaus označil film za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. To, že šlo o documentary feature, tedy o celovečerní (divácky zaměřený) film dokumentárního charakteru, v němž jsou takové „manipulace“ v zájmu hry povoleny, Klause moc nezajímalo. Kde je tedy etická hranice dokumentu?

Totéž se opakovalo po premiéře filmu Český sen (2004) Víta Klusáka a Filipa Remundy. Tehdy se roztrhl pytel s výkřiky, které požadovaly vrácení peněz do Státního fondu kinematografie, protože Remunda z Klusákem manipulovali lidmi a uváděli je v omyl. Filmy, které manipulují a záměrně uvádějí v omyl, jedno že pro hru samu, prý nemají právo nést označení dokument. Šlo o senzaci, říkalo se, o slávu mediální i na bulvárech, a něco takového si dokument nesmí dovolit. Jenže co si ještě může dokument dovolit? Kde je hranice možného a nemožného? Dá se nějak změřit či nastavit jako clona do kamery, která pak v nevhodnou chvíli zapípá a řekne: „STOP“?

V televizi běží řada pořadů, které jsou zařazovány mezi dokumenty a v nichž kamera bezostyšně leze lidem do postele, někdy i do vnitřností – to když se odhalují všelijaké třinácté komnaty operačních zákroků či bujících rakovin, a manipuluje se tak s lidským strachem. Tvůrci se vydrží dívat dlouho a „stop“ říkají většinou jen tehdy, když si o to řekne snímaný člověk. Zdá se tedy, že etická hranice dokumentu je na straně snímaného subjektu, který nabízí svou intimitu do té míry, kam až to dokáže. Rakouský režisér Ulrich Seidl toto předávání a nabízení intimity umí protáhnout hodně daleko, takže v divákovi, který sleduje takový společenský striptýz, vzniká pocit studu, odporu a hnusu. Přitom Seidl často dokumentární scény dohrává, což je nakonec úplně jedno, protože tak jako tak jde o zobrazení skutečných možností reality lidské existence, přítomné v osobní, ale u Seidla ještě více v kolektivní fantazii. Dokument dokumentuje tuto imaginativní realitu v jejích možnostech, tak jako Český sen dokumentoval algoritmy reklamního stroje a práce s mozkem konzumentů.

Vzpomínám, jak se při projekci Seidlova filmu Ve sklepě (2014) na jihlavském dokumentárním festivalu jedna dívka zoufale rozbrečela, protože už nebyla schopna sledovat předváděnou show rakouských úchylností. „Proč to ukazujete? Proč to točíte? Tohle je zločin!!!“ Hranici tedy překročil tvůrce? Snímaný subjekt? Divák, který nevydržel? Nebo hranice vzniká ve společném působení celého trojúhelníku? A dá se tato hranice určit nějak jinak než tím, že se film pustí (pomineme-li samozřejmě, že film nesmí porušovat zákonné normy) a ukáže se, co a jak? A nakonec se nabízí otázka míry: je větším zločinem časosběrné hromadění emocí Heleny Třeštíkové, Klusákovo zkoumání virtuálního nacisty Daliborka, nebo třeba Seidlovo předvádění rakouských společenských perverzí?

Je skutečně předvádění rakouských společenských perverzí ve filmu Ulricha Seidla Ve sklepě (2014) zločinem, jak prohlásila zděšená divačka?

Film je dotykové médium, jakkoliv se zdá, že se nás přímo fyzicky – médiem samým – nijak nedotýká. Dokumentární film, který navíc odkazuje přímo k realitě, se nás dotýká právě proto, že vždy nějak překračuje hranice dobrého vychování. Vynáší na veřejnost to, co ve společnosti běžně není vidět, co se schovává, za co se potenciálně stydíme. Oko kamery odhaluje neviděné, a pak to ve filmu nabízí k veřejné voyeurské podívané. A ještě ke všemu se tváří, že toto je realita sama. Dokumentární film je v tomto smyslu vždy bulvární, protože zveřejňuje tajemství a dává ho k dispozici bezohledné veřejnosti. Dokument (ale ještě spíše film jako takový) je zločinem vždy. Spoluviníkem jsou tvůrci, diváci a „herci“. Je to společné spiknutí, v němž se dotýkáme neviděného a v jistém smyslu zakazovaného. Český sen ukazující mechanickou hloupost a sofistikované programování konzumentů; Michael Moore odhalující perverzní moc zbraně; Helena Třeštíková zobrazující nutnost proměny a rozpadu vztahů, nebo rozpad osobnosti. A divák je pak tím, kdo soudí za spáchaný zločin, kterého se účastnil, přičemž jen menší skupina lidí je obvykle schopná v kritickém soudu za toto spolupachatelství přijmout odpovědnost.

Klausovo „Ne, ne, ne…“ Moorově dílu i politická a ideologická kritika Českého snu (státní peníze nemůžou podporovat podrývání systému) jsou výrazem zuřivé obrany spolu-viníka, který se odmítá přiznat, a přitom právě na něm je paradoxně nejlépe vidět, že byl filmem skutečně dotčen a že tudíž film byl filmem, ba dokumentem.

V tomto smyslu by se nakonec dalo říct, že otázku po etické hranici dokumentu nelze nikdy zodpovědět předem. Objeví se teprve ve chvíli, kdy se potenciální viníci sejdou v jednom místě a dovedou společnou věc do konce, nebo ne. A nikdo z nás nikdy předem neví, zda bude schopen zločin vykonat, natož aby dokázal říct, že se k němu je schopen přihlásit. Vinu přece nesou vždy ti druzí…     

Film Michaela Moora Bowling for Colombine z roku 2002 označil ve své době Václav Klaus za manipulaci a důsledně v souvislosti s Moorem vyškrtl slovo dokument. Překročil Moore opravdu hranice dokumentu? A čím? 




   poslední blogy:
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml