Dobývání vesmíru v době pandemie

Známá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?

Billboardy zobrazující vozítko Perseverance na Times Square v New Yorku jsou důkazem profesionálního marketingu NASA. Foto NASA

Bude tomu už rok od chvíle, kdy jsme se poprvé zamkli ve svých domovech, rozsvítili digitální obrazovky a o cestování, byť jen do sousedních zemí, si začali nechat zdát. Natož pak o tak velkolepých cestách, jakou je ta do vesmíru. Na pozadí zdánlivě nekonečného proudu s pandemií souvisejících čísel a informací vyniklo v minulých týdnech zpravodajství věnované dokončení cesty průzkumného roveru Perseverance na planetu Mars. Jakou zprávu automatické vozítko podalo o současném stavu společnosti a symbolem čeho se pro ni stalo?

Dokáže stroj cítit strach?

Na vesmírnou cestu Perseverance se lze dívat hned z několika úhlů pohledu. Prvním z nich je mediální zprostředkování příběhu, které ve většině domácích případů ukazuje složitý automatický stroj v roli výjimečného dobrodruha, polidšťuje jej, a tedy pracuje se strategií personalizace. Vozítku jsou připisovány lidské vlastnosti, jako jsou zvědavost1) nebo sociální komunikace, kdy Perseverance nepodává zprávy pouze výzkumníkům z NASA, ale prostřednictvím marketingových specialistů promlouvá k nejširší veřejnosti pomocí „vlastního“ twitterového účtu. V Česku zprávám věnovaným dokončení cesty dominoval titulek o tom, že „sonda při přistání zažije sedm minut hrůzy“. Stroji tím byla připsána dokonce základní lidská emoce, jíž je strach.2) Oporu pro reprezentaci výzkumného stroje jako strach překonávajícího dobrodruha lze hledat v popkultuře. V ní nacházíme mnoha generacím čtenářů a diváků dobře známé postavy vědců dobrodruhů, například Indiana Jonese, kteří ve jménu vědy zažívají cesty na místa opředená mýty a čelí vypjatým situacím. V nich následně vítězí pomocí kombinace zdatného těla (fungujícího jako dobře seřízený stroj) a intelektu (jejž si vozítko nese v podobě binárního kódu).
 

Brífink odborníku z NASA těsně po přistání roveru Perseverance. Foto NASA 

Kamarád VALL-I?

Představu o práci v extrémně náročném prostředí planety Mars, již rover vykonává, pomáhá divákům utvářet celá řada hraných snímků věnovaných tematice dobývání vesmíru, mezi nimiž lze zmínit ze začátku 21. století alespoň Červenou planetu (2000), Misi na Mars (2000), Marťana (2015), ale také Šíleného Maxe: Zběsilou cestu (2015). Ten na rozdíl od předchozích jmenovaných filmů doslovně nesituuje děj příběhu na planetu Mars a nerozvíjí jej okolo postav astronautů a astronautek, ale nabízí syrový prožitek nehostinného životního prostředí, v němž se odehrává elementární sociální život. Na straně druhé představuje důležitý zdroj mediálního pojetí Perseverance jako živého tvora animovaná postavička robota VALL-I (Víceúčelově Automatický Likvidační Lisovač), již do kin přivedlo studio Pixar v roce 2008 ve filmu se stejnojmenným názvem. Podobnost robota s průzkumnými vozítky NASA přitom není náhodná. V den americké premiéry filmu VALL-I spustila NASA rozsáhlý vzdělávací projekt Space Act Agreement, prostřednictvím něhož nastartovala množství edukativních programů pro nejmladší generace. Animovaný robot VALL-I disponuje vedle znaků průzkumného vozítka, jimiž jsou především pásová kola, také obrovskýma očima, jež dokážou čile komunikovat škálu emocí a společně s prvky fyzické nemotornosti a psychologické naivity mu dávají značně roztomilý zjev, čímž podporují pozitivní vnímání výzkumné mechaniky.

Robot VALL-I ze stejnojmenného filmu se mohl stát předobrazem mediálního pojetí Perseverance jako živého tvora.

Foto Falcon

 

Obraz jako nástroj vědeckého porozumění

Zmíněné obrazy populární kultury však stojí jako zdroje kolektivní představivosti o tom, co/kdo Perseverance je a co na Marsu dělá, spíše v pozadí. Do popředí se vedle samotných videí a fotografických záběrů pořízených vozítkem totiž dostávají mnohé infografiky a animace, mající za cíl zájemcům zpřehlednit komplikované informace týkající se odborných činností roveru i průběhu samotné cesty. V tomto ohledu v domácím prostředí nejdále došel server Aktuálně.cz, jenž připravil samostatnou grafickou podstránku, v níž pohyb stránkou dolů simuluje průběh přistání roveru na Marsu. Přestože můžeme uvažovat nad tím, nakolik jsou tyto nebo jiné animace povedené či přesné, v první řadě je důležité si uvědomit, že bez těchto zjednodušujících obrazů bychom se ocitli v případě tak složitého vědeckého počinu, jakým expedice Perseverance je, doslova ztraceni v překladu. Čísla, jimiž lze například popsat let sondy, totiž zdaleka přesahují naši imaginaci: rychlost 20 tisíc kilometrů za hodinu při vstupu do atmosféry Marsu, rozpálení tepelného štítu na 1 300 stupňů Celsia… Příklad Perseverance proto znovu dokazuje zásadní skutečnost, že obraz je nejen pro mediální komunikaci, ale pro samotné přírodní vědy zásadním nástrojem. Vždyť bez vizuálních modelů a simulací by celý rozsáhlý projekt nebyl vůbec možný a naše následné, médii zprostředkované porozumění také ne.

#CountdowntoMars

Další důležitý střípek do vesmírné skládačky představují obrazy, které médiím a široké veřejnosti aktuálně podává sama NASA. Představují totiž výstupy profesionálního marketingu, jímž se NASA může pochlubit a který jí slouží jako významný nástroj, jímž v mezinárodní soutěži předstihuje další důležité hráče na poli dobývání vesmíru, jako jsou Čína či SAE. Již zmíněné vytvoření twitterového účtu Perseverance je součástí mnohem širšího pole aktivit stimulujících zájem o celý projekt. V nich často hraje důležitou roli přímé zaangažování veřejnosti. NASA umožnila téměř 11 milionům osob zanechat v mechanice roveru svůj digitální podpis, přičemž Perseverance nese také 24 963 českých jmen. Veřejnost má také možnost vstoupit do virtuální fotobudky z Marsu a pracovišť NASA, nazvané Mars Perseverance Photo Booth. Sem může nahrát osobní fotografii, vhodně ji oříznout a vložit na pozadí rudé planety nebo řídicího centra.3) Na kanále YouTube před samotným přistáním vozítka NASA čile prezentovala popularizační rozhovory s vědci a nyní postupně dávkuje jednotlivé nové obsahy. Sledování Perseverance proto získává na serialitě, kdy se k nám nejprve dostávají fotografie z místa, následně sestříhaná a v montážích prezentovaná videa z přistání, poté zvuky planety a nakonec i zpráva o tom, že jeden z vědců vložil do padáku osobní vzkaz „Dare Mighty Things“ neboli „Odvažte se dělat velké věci“. To vše doprovázené dlouhodobou, pečlivou prací s hashtagem #CountdowntoMars.
 

Panoramatický snímek pořízený z Marsu prostřednictvím "stroje vidění", roveru Perseverance. Foto NASA

Stroje vidění a pandemie

Na závěr se do reflexe nad tím, co vlastně sledujeme, když pozorujeme vozítko Perseverance, vkrádají dvě obecnější úvahy. První z nich je o vztahu člověka a stroje. O výzkumu, jenž rover na Marsu podniká, je totiž referováno jako o dosud nejvýznamnějším „lidském“ výzkumu. V jeho jádru však stojí stroj. Stroj, jehož oči nemají roztomilý pixarovský výraz, ale jedná se o soubor různě naprogramovaných kamer. Tyto kamery vidí za nás, kteří jsme tuto v mnohém nepředstavitelnou cestu nemohli podniknout, a my s těmito obrazy pracujeme jako s obrazy dnes běžně vytvářenými pomocí chytrých telefonů. Cirkulují proto sociálními sítěmi, dostávají se do popularizačních videomontáží, jsou odrazem kultury memů jako v případě Bernieho Sanderse v palčácích. O tom, nakolik „přirozeným“ se pro nás stává vidění zprostředkované technologií, psal již v roce 1988 francouzský filozof Paul Virilio.4) Hovořil o strojích vidění, jimiž měl na mysli digitální optickou technologii vybavenou umělou inteligencí, jíž svěřujeme privilegium vidět svět. To, že se obrazy pořízené stroji vidění stávají součástí vědecké popkultury, mediální globální stratosféry a sociálních sítí, pak představuje další důležitý krok v prolínání technologických, sociálních a optických aparátů.
 

Sledování přistání Perseverance v centrále NASA. Foto NASA

Druhá obecná myšlenka pak vybízí k tomu, zcela odhlédnout od obrazů samotné Perseverance a zaměřit se na ty fotografie a záběry, které její příběh přistání rámují. Ty totiž zachycují tváře zaměstnanců NASA nacházejících se v řídicím centru. Tyto tváře jsou důležité nejen proto, že zastupují zásadní vědkyně a vědce ve své oblasti, ale proto, že jsou zakryté rouškami. Interpretace obrazů celého projektu Perseverance je totiž nutné zasadit do kontextu doby, v níž se odehrává, totiž do již rok trvající globální pandemie. Název roveru Perseverance, v českém překladu Vytrvalost, v této době získává nový význam, jímž je apel na psychickou i fyzickou odolnost v náročných časech sociální distance. Zejména však podává světu zásadní zprávu o tom, že kolektivní úsilí může vést k úspěšnému překonávání extrémně náročné situace, ať už jí je objevování rudé planety, nebo znovuobjevování stokrát ohledaných koutů vaší domácnosti.


Poznámky

1) Předchozí průzkumný rover z dílny NASA vyslaný na planetu Mars nese název Curiosity neboli Zvědavost.

2) Polidštění mechaniky v tomto ohledu jistě napomohlo i uveřejnění záběrů otevírání padáku, jenž měl za úkol zpomalit rychlost sondy před finálním přistáním. Třaslavá kamera, sledující výjev ze spodní perspektivy, prohlubovala dramatický prožitek nejistoty, zda se padák skutečně nad hlavou sondy, a potažmo i diváka, objeví.

3) V ohlasu na prezidentskou přísahu nové hlavy USA Joea Bidena tak internetem například koluje fotografie Bernieho Sanderse v palčácích na Marsu.

4) Paul Virilio. Stroj videnia (slovensky). Bratislava: Slovenský filmový ústav, 2002.





další blogy autora:

Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil
Rok života v pandemii a pod rouškouNa prahu druhého roku s pandemií jsou na webových stránkách stanic Plus a Dvojka Českého rozhlasu k poslechu dvě dokumentární série, které mapují českou variantu celosvětového problému. Časosběrný Rok pod rouškou (2020) i analytický Život během pandemie (2021) mají výraznou dokumentární hodnotu už nyní, jejich cena bude časem narůstat. Zásadní jsou však nejen otázky, které obě série kladou, ale také ty, jež zatím nezazněly.11.03.2021 - Andrea Hanáčková
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer