Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na Dvojce

Rozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.
06.04.2017 - Andrea Hanáčková

Foto: Tomáš Vodňanský, ČRo

Čtyřicátému výročí Charty 77 bylo v zimních měsících 2017 věnováno množství pořadů Českého rozhlasu. Dokumentaristé Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský připravili pro ČRo Plus sérii věnovanou těm, kteří v sedmdesátých letech 20. století Chartu většinou podepsat ještě nemohli, zato spolu se svými rodiči intenzivně pocítili represi komunistického režimu, který stejně jako nacisté zahrnul do své pomsty nejen aktéry konkrétního činu, ale i jejich rodiny. Dokumenty byly vysílány i na poslouchanější Dvojce, bohatě promovány na všech stanicích a vznik seriálu je bohatě zdokumentován díky tomu, že na některé reportáže doprovázeli autory i fotograf a kameraman.

Děti chartistů z první vlny roku 1977 byly v době podpisů svých otců různě staré (portrétováni jsou Milena Jabůrková Grušová, Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai Dienstbierová, Ondřej Němec a Marek Benda). Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Zatímco Martin Palouš podepsal Chartu téměř zároveň se svým otcem, jiní si na svůj podpis počkali až do osmdesátých let, případně si pro sebe vyhradili jiný způsob protestu proti establishmentu.

Autoři seriálu Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský vedou vcelku poučený dialog s lidmi, jimž Charta 77 zásadním způsobem ovlivnila dětství a dospívání ve formování občanského a politického postoje. Zároveň se daří v jednotlivých dílech zrekonstruovat myšlenky, ale i běžný občanský život signatářů Charty. Slyšíme úryvky z vězeňských dopisů, osobní poznámky, citace z knih, archivní záběry, někdy v autorské, jindy v herecké interpretaci. Posluchač získává poměrně plastický obraz doby, v níž stejně jako dnes lidi zaměstnávaly existenční starosti, rodinné a zdravotní komplikace. Politicky exponovaná skupina chartistů přitom však řešila především dopady režimní zvůle.

Autoři Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský s Monikou Arkai
foto: Tomáš Vodňanský, ČRo

Časové souvislosti, proměny na postech mluvčí Charty, věznění a iniciativy jednotlivých období přidává do kontextu výpovědí dobře informovaná Denčevová, většina respondentů totiž pojímá dané údobí jako celek a jako uzavřenou kapitolu. Často se připomíná skutečnost, že podpis Charty byl v mnoha případech potvrzením statutu vyvrhele, že se k podpisu uchylovali lidé zbaveni možnosti aktivně pracovat ve svém oboru již léta předtím. Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Na to všechno se Ivana Denčevová ptá. Role Jana Sedmidubského byla spíše technicky ohlídat kvalitu záběrů, následně měl na starosti střih a režii pořadů.

Předností cyklu je rozhodnutí natáčet v autentických prostorách, kde se v sedmdesátých letech chartisté scházeli, kde (třeba u Bendů) mohly děti tiše sedět a být účastny porad svých rodičů a jejich přátel. Snaha proniknout do soukromí jednotlivých sociálních herců nabízí zároveň možnost listovat přítomnými knihami, které jsou jakýmsi leitmotivem všech rozhovorů, nahlížet do rodinných fotoalb, zachytit topografii daného místa. Denčevová neváhá odvést řeč ke kvalitě čaje, komentuje pracovní nepořádek na stole, diskutuje nad fotografiemi a stále znovu tak vzpomínky vrací do současnosti. Výhodou je její dobrá znalost lidí v dané komunitě, roztomilým detailem třeba přispěje v okamžiku, kdy při natáčení představí Monice Arkai (Dientsbierové) přítomného fotografa Tomáše Vodňanského, dalšího syna rodičů – chartistů. Obě „děti“ si poněkud rozpačitě vybavují okolnosti, za nichž se mohly v chartistických letech případně potkávat, jakkoli si to konkrétně nepamatují. Jindy mají však aktualizace a poukazy na současnou práci a situaci sociálních herců významnější roli. V případě portrétu Petra Placáka nebo Ondřeje Němce vytváří permanentní pohyb v čase autentický doklad skutečnosti, že živá angažovanost ve věcech občanských svobod, politické bdělosti a jakéhosi společenského neklidu přetrvala u chartistických dětí dodnes. Je cenné, že se při střihu neztratily ani takové drobnosti jako narážky na tristní peroutkovskou kauzu současného českého prezidenta nebo Paloušovy postřehy k české politické kultuře.

Aktivity dětí prvních chartistů, jejich společenské a politické angažmá jednoznačně zrcadlí prostředí, v němž vyrostly a vliv rodin, které vedly své děti k jasnému vymezení se vůči nesvobodě. Přestože nepadají triviální otázky typu, zda by konkrétní osobnosti svůj podpis dnes zopakovaly, je zřejmé, že za svůj tehdejší postoj ručí jednotliví respondenti dodnes tím, jak žijí, co dělají a jaké hodnoty navenek prezentují. Petr Placák ze svého mladistvého radikalismu nic neubral a i jeho vášnivou obhajobu myšlenek knihy Gottwaldovo Československo jako fašistický stát je třeba číst nejen jako polemiku nad kritikou knihy, ale také jako vyjádření celoživotního postoje a práce. Denčevová se Sedmidubským jsou ovšem vůči svým respondentům maximálně vstřícní a nekonfliktní, jakkoli třeba plzeňská kauza Marka Bendy rozhodně neslouží tomuto synovi čestného chartisty Václava Bendy ke cti slavného jména.

Autoři neustále lavírují mezi portrétním dokumentem a nutnou edukací posluchače. Jako čtyřicátnice převážné většině dobových detailů rozumím, znám jména a souvislosti, jsem si však jistá, že už generace mých studentů potřebuje detailnější vysvětlení charakteru doby, jednotlivých režimních opatření i různých technik a fíglů, které chartisté a lidé z disentu využívali ve prospěch šíření informací, literatury, pro vydavatelskou a jinou činnost. Denčevová se Sedmidubským zprostředkovali atmosféru doby sedmdesátých a osmdesátých let citacemi z autentických estébáckých spisů. Petr Placák vypráví o tom, jak ho konkrétní lidé mlátili „na Barťáku“ a jak přesně tyto výslechy probíhaly, doloženo je špiclování Paloušových a hlášení o tom, jak chodil Palouš v čase 19:05-19:43 pro pivo. Tíživou atmosféru kádrujících soudruhů a neohlášených domovních prohlídek popisuje Simona Hradílková dodnes jako tísnivou a vyvažuje tak jisté bohémství a programovou rebelii ve výpovědích pražských chartistických dětí. Sedmidubský cyklus podpořil dobovou hudbou, někdy prospěšně po smyslu výpovědi, jindy pouze interpunkčně.

Martin Palouš, foto: Khalil Baalbaki, ČRo

Reflektovaný cyklus vnímá Chartu 77 především jako komunitu, pro konkrétní děti signatářů zajímavou, vzrušující. Většina těchto sociálních herců se po letech shoduje v tom, že příslušnost jejich rodičů k této komunitě ve skutečnosti kladla na děti vyšší nároky – měly být ve škole lepší než ostatní, aby vůbec dostaly šanci pokračovat ve studiu, nebylo žádoucí zhoršovat si už tak poskvrněný politický profil. Zároveň je ale zřejmé, že tyto děti obvykle nejpozději v pubertě vzaly za svůj občanský postoj rodičů a nastaly jim trable s komunistickým režimem, vedoucí k obstrukcím, výslechům, pronásledování i věznění. Samotné společenství Charty je tedy chápáno jako východisko debat o lidech uvnitř, její vnitřní rozpory dokumentární série neřeší.

Problematičtěji staví vznik i zánik Charty 77 autoři Apolena Rychlíková s Martinem Kohoutem, kteří se v březnové premiéře svého rozhlasového dokumentu Mýtus Charty 77 pokusili popsat „zápasy o Chartu“, o její charakter, ambice, vyjednávací strategie i mezinárodní renomé. Zatímco minisérie Českého rozhlasu Plus vytváří spíše memoárový obraz historie staré čtyřicet let, Rychlíková s Kohoutem se ve svém díle snaží porozumět mechanismu vzniku a fungování nesourodého společenství lidí, které spojuje především silný protest proti stávajícímu režimu. Jak se mohli propojit bývalí komunisté z padesátých let, reformní komunisté, zapřísáhlí antikomunisté i mladí undergroundoví umělci? Jak intenzivní musel být nesouhlas s komunistickou ignorancí vůči lidským právům, aby tolika lidem stálo za to postavit se svým podpisem na stranu poměrně krotkého apelu na dodržování mezinárodních úmluv, k němuž se i socialistické Československo zavázalo? A co všechno se dělo uvnitř Charty, která díky svým mluvčím navenek působila jako kompaktní opoziční skupina?

Rychlíková s Kohoutem podnikli úspěšný, byť kompozičně zcela konvenční pokus tomuto mechanismu porozumět. Vykonali velmi užitečnou práci. Nedávný proces s Kateřinou Krejčovou totiž ukázal, jak živý může být v těchto dnech a měsících odkaz skupiny lidí, která se postavila establishmentu čelem, jakkoli věděla, že tím na sebe přivolá nenávistné reakce a silnou represi. Krejčová ve své závěrečné řeči právě Chartu připomíná. S odvoláním na filozofa Jana Patočku hovoří o „solidaritě otřesených“, o empatii, kterou pocítila právě od signatářů Charty 77, znalců praktik totalitárního státu a jeho represivních složek. Na detailech svého případu poukazuje na podobnost aktuálního vykonstruovaného procesu s procesy ze sedmdesátých let. Dokumentární Děti Charty 77 vzpomínají na tuto dobu už spíše s úsměvem, jakkoli nesentimentálně. Rychlíková s Kohoutem jsou mnohem pragmatičtější. Pravda je taková, že problémy zneužívání pravomoci úředních osob, nejrůznější podoby policejní zvůle a znovu nastolované umělé konstrukce trestných činů, stejně jako úřední kličky vedoucí k osvobozování prominentů z trestních vazeb, se opět staly realitou současné české politické scény.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml