Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na Dvojce

Rozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.
06.04.2017 - Andrea Hanáčková

Foto: Tomáš Vodňanský, ČRo

Čtyřicátému výročí Charty 77 bylo v zimních měsících 2017 věnováno množství pořadů Českého rozhlasu. Dokumentaristé Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský připravili pro ČRo Plus sérii věnovanou těm, kteří v sedmdesátých letech 20. století Chartu většinou podepsat ještě nemohli, zato spolu se svými rodiči intenzivně pocítili represi komunistického režimu, který stejně jako nacisté zahrnul do své pomsty nejen aktéry konkrétního činu, ale i jejich rodiny. Dokumenty byly vysílány i na poslouchanější Dvojce, bohatě promovány na všech stanicích a vznik seriálu je bohatě zdokumentován díky tomu, že na některé reportáže doprovázeli autory i fotograf a kameraman.

Děti chartistů z první vlny roku 1977 byly v době podpisů svých otců různě staré (portrétováni jsou Milena Jabůrková Grušová, Petr Placák, Martin Palouš, Simona Hradílková, Monika Arkai Dienstbierová, Ondřej Němec a Marek Benda). Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Zatímco Martin Palouš podepsal Chartu téměř zároveň se svým otcem, jiní si na svůj podpis počkali až do osmdesátých let, případně si pro sebe vyhradili jiný způsob protestu proti establishmentu.

Autoři seriálu Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský vedou vcelku poučený dialog s lidmi, jimž Charta 77 zásadním způsobem ovlivnila dětství a dospívání ve formování občanského a politického postoje. Zároveň se daří v jednotlivých dílech zrekonstruovat myšlenky, ale i běžný občanský život signatářů Charty. Slyšíme úryvky z vězeňských dopisů, osobní poznámky, citace z knih, archivní záběry, někdy v autorské, jindy v herecké interpretaci. Posluchač získává poměrně plastický obraz doby, v níž stejně jako dnes lidi zaměstnávaly existenční starosti, rodinné a zdravotní komplikace. Politicky exponovaná skupina chartistů přitom však řešila především dopady režimní zvůle.

Autoři Ivana Denčevová a Jan Sedmidubský s Monikou Arkai
foto: Tomáš Vodňanský, ČRo

Časové souvislosti, proměny na postech mluvčí Charty, věznění a iniciativy jednotlivých období přidává do kontextu výpovědí dobře informovaná Denčevová, většina respondentů totiž pojímá dané údobí jako celek a jako uzavřenou kapitolu. Často se připomíná skutečnost, že podpis Charty byl v mnoha případech potvrzením statutu vyvrhele, že se k podpisu uchylovali lidé zbaveni možnosti aktivně pracovat ve svém oboru již léta předtím. Záslužně se podařilo zachytit nejen skupinu pražských chartistů, kteří byli v častém kontaktu a jejichž rodiny jsou často propojeny i příbuzenskými svazky ve druhé generaci. Zastoupeni jsou i signatáři z menších měst, kteří to v mnoha ohledech měli těžší a trpěli větší sociální izolací (v seriálu je zastupují Hradílkovi z Lipníka nad Bečvou). Na to všechno se Ivana Denčevová ptá. Role Jana Sedmidubského byla spíše technicky ohlídat kvalitu záběrů, následně měl na starosti střih a režii pořadů.

Předností cyklu je rozhodnutí natáčet v autentických prostorách, kde se v sedmdesátých letech chartisté scházeli, kde (třeba u Bendů) mohly děti tiše sedět a být účastny porad svých rodičů a jejich přátel. Snaha proniknout do soukromí jednotlivých sociálních herců nabízí zároveň možnost listovat přítomnými knihami, které jsou jakýmsi leitmotivem všech rozhovorů, nahlížet do rodinných fotoalb, zachytit topografii daného místa. Denčevová neváhá odvést řeč ke kvalitě čaje, komentuje pracovní nepořádek na stole, diskutuje nad fotografiemi a stále znovu tak vzpomínky vrací do současnosti. Výhodou je její dobrá znalost lidí v dané komunitě, roztomilým detailem třeba přispěje v okamžiku, kdy při natáčení představí Monice Arkai (Dientsbierové) přítomného fotografa Tomáše Vodňanského, dalšího syna rodičů – chartistů. Obě „děti“ si poněkud rozpačitě vybavují okolnosti, za nichž se mohly v chartistických letech případně potkávat, jakkoli si to konkrétně nepamatují. Jindy mají však aktualizace a poukazy na současnou práci a situaci sociálních herců významnější roli. V případě portrétu Petra Placáka nebo Ondřeje Němce vytváří permanentní pohyb v čase autentický doklad skutečnosti, že živá angažovanost ve věcech občanských svobod, politické bdělosti a jakéhosi společenského neklidu přetrvala u chartistických dětí dodnes. Je cenné, že se při střihu neztratily ani takové drobnosti jako narážky na tristní peroutkovskou kauzu současného českého prezidenta nebo Paloušovy postřehy k české politické kultuře.

Aktivity dětí prvních chartistů, jejich společenské a politické angažmá jednoznačně zrcadlí prostředí, v němž vyrostly a vliv rodin, které vedly své děti k jasnému vymezení se vůči nesvobodě. Přestože nepadají triviální otázky typu, zda by konkrétní osobnosti svůj podpis dnes zopakovaly, je zřejmé, že za svůj tehdejší postoj ručí jednotliví respondenti dodnes tím, jak žijí, co dělají a jaké hodnoty navenek prezentují. Petr Placák ze svého mladistvého radikalismu nic neubral a i jeho vášnivou obhajobu myšlenek knihy Gottwaldovo Československo jako fašistický stát je třeba číst nejen jako polemiku nad kritikou knihy, ale také jako vyjádření celoživotního postoje a práce. Denčevová se Sedmidubským jsou ovšem vůči svým respondentům maximálně vstřícní a nekonfliktní, jakkoli třeba plzeňská kauza Marka Bendy rozhodně neslouží tomuto synovi čestného chartisty Václava Bendy ke cti slavného jména.

Autoři neustále lavírují mezi portrétním dokumentem a nutnou edukací posluchače. Jako čtyřicátnice převážné většině dobových detailů rozumím, znám jména a souvislosti, jsem si však jistá, že už generace mých studentů potřebuje detailnější vysvětlení charakteru doby, jednotlivých režimních opatření i různých technik a fíglů, které chartisté a lidé z disentu využívali ve prospěch šíření informací, literatury, pro vydavatelskou a jinou činnost. Denčevová se Sedmidubským zprostředkovali atmosféru doby sedmdesátých a osmdesátých let citacemi z autentických estébáckých spisů. Petr Placák vypráví o tom, jak ho konkrétní lidé mlátili „na Barťáku“ a jak přesně tyto výslechy probíhaly, doloženo je špiclování Paloušových a hlášení o tom, jak chodil Palouš v čase 19:05-19:43 pro pivo. Tíživou atmosféru kádrujících soudruhů a neohlášených domovních prohlídek popisuje Simona Hradílková dodnes jako tísnivou a vyvažuje tak jisté bohémství a programovou rebelii ve výpovědích pražských chartistických dětí. Sedmidubský cyklus podpořil dobovou hudbou, někdy prospěšně po smyslu výpovědi, jindy pouze interpunkčně.

Martin Palouš, foto: Khalil Baalbaki, ČRo

Reflektovaný cyklus vnímá Chartu 77 především jako komunitu, pro konkrétní děti signatářů zajímavou, vzrušující. Většina těchto sociálních herců se po letech shoduje v tom, že příslušnost jejich rodičů k této komunitě ve skutečnosti kladla na děti vyšší nároky – měly být ve škole lepší než ostatní, aby vůbec dostaly šanci pokračovat ve studiu, nebylo žádoucí zhoršovat si už tak poskvrněný politický profil. Zároveň je ale zřejmé, že tyto děti obvykle nejpozději v pubertě vzaly za svůj občanský postoj rodičů a nastaly jim trable s komunistickým režimem, vedoucí k obstrukcím, výslechům, pronásledování i věznění. Samotné společenství Charty je tedy chápáno jako východisko debat o lidech uvnitř, její vnitřní rozpory dokumentární série neřeší.

Problematičtěji staví vznik i zánik Charty 77 autoři Apolena Rychlíková s Martinem Kohoutem, kteří se v březnové premiéře svého rozhlasového dokumentu Mýtus Charty 77 pokusili popsat „zápasy o Chartu“, o její charakter, ambice, vyjednávací strategie i mezinárodní renomé. Zatímco minisérie Českého rozhlasu Plus vytváří spíše memoárový obraz historie staré čtyřicet let, Rychlíková s Kohoutem se ve svém díle snaží porozumět mechanismu vzniku a fungování nesourodého společenství lidí, které spojuje především silný protest proti stávajícímu režimu. Jak se mohli propojit bývalí komunisté z padesátých let, reformní komunisté, zapřísáhlí antikomunisté i mladí undergroundoví umělci? Jak intenzivní musel být nesouhlas s komunistickou ignorancí vůči lidským právům, aby tolika lidem stálo za to postavit se svým podpisem na stranu poměrně krotkého apelu na dodržování mezinárodních úmluv, k němuž se i socialistické Československo zavázalo? A co všechno se dělo uvnitř Charty, která díky svým mluvčím navenek působila jako kompaktní opoziční skupina?

Rychlíková s Kohoutem podnikli úspěšný, byť kompozičně zcela konvenční pokus tomuto mechanismu porozumět. Vykonali velmi užitečnou práci. Nedávný proces s Kateřinou Krejčovou totiž ukázal, jak živý může být v těchto dnech a měsících odkaz skupiny lidí, která se postavila establishmentu čelem, jakkoli věděla, že tím na sebe přivolá nenávistné reakce a silnou represi. Krejčová ve své závěrečné řeči právě Chartu připomíná. S odvoláním na filozofa Jana Patočku hovoří o „solidaritě otřesených“, o empatii, kterou pocítila právě od signatářů Charty 77, znalců praktik totalitárního státu a jeho represivních složek. Na detailech svého případu poukazuje na podobnost aktuálního vykonstruovaného procesu s procesy ze sedmdesátých let. Dokumentární Děti Charty 77 vzpomínají na tuto dobu už spíše s úsměvem, jakkoli nesentimentálně. Rychlíková s Kohoutem jsou mnohem pragmatičtější. Pravda je taková, že problémy zneužívání pravomoci úředních osob, nejrůznější podoby policejní zvůle a znovu nastolované umělé konstrukce trestných činů, stejně jako úřední kličky vedoucí k osvobozování prominentů z trestních vazeb, se opět staly realitou současné české politické scény.





další blogy autora:

Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer