Desmond je úžasný

Teoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda

zdroj: weareflagrant.com

Desmond je úžasný. 

Umělé plátky květů, tvořící pestrobarevný florální turban, vyplazují jazyk na trvalé i dočasné obyvatele newyorského Manhattanu. 

Desmond je úžasný. 

Dlouhé řasy vystřižené ze světle fialového papíru, jejichž tvar připomíná královskou korunu, sahají až k tužkou upravenému obočí a s každým mrknutím kynou na pozdrav okolnímu světu. 

Desmond je úžasný. 

Úzké našpulené rty jsou od světlého obličeje s vystouplýma, šeříkově modrýma očima kontrastně odděleny silnou vrstvou karmínově červené rtěnky. 

Desmond je úžasný. 

Desmond je desetiletý americký chlapec, jenž se v posledních dvou letech prostřednictvím sociálních sítí proslavil jako drag kid, dětský zástupce LGBTQ komunity a online ikona rozsáhlé fanouškovské základny.

Je to zvláštní pohled, na který nejsme v Čechách zvyklí. Desetiletý chlapec se prochází v duhových botách vysoké platformy, na sobě má stříbrnou sukni, šedou mikinu oblíbeného newyorského baseballového klubu a vlasy dočasně obarvené stříbrným sprejem tak, aby barevně korespondovaly se zvoleným oblečením. Ano, z Čech známe dětské hvězdy typu Tomáše Holého a o dětských hvězdách současnosti – youtuberech – většina populace pod dvacet let příliš mnoho neví. Děti v kostýmech jsme si zvykli potkávat na školních besídkách či během maškarních, avšak ne na ulici, kde by se takovéto výstřední oblečení stávalo součástí jejich každodenní komunikace a identity.

zdroj: thecut.com

Desmond Napoles se poprvé představil širší veřejnosti, když si přítomnosti tehdy osmiletého chlapce převlečeného do kostýmu ženské divy, tzv. drag queen (odtud pojmenování drag kid), všimla některá média během březnového Pride pochodu LGBTQ komunity v New Yorku v roce 2015. Od té doby se stal Desmond (nejenom) v LGBTQ komunitě veřejně známou osobou, a to zejména díky intenzivní online komunikaci na sociálních sítích, kde disponuje výraznou skupinou fanoušků na Instagramu, Facebooku a postupně rozšiřuje také svůj YouTube kanál. Na jedné straně se na těchto profilech, které jsou spravovány jeho matkou, dozvídáme o významných událostech a postavách LGBTQ hnutí, o historii boje za lidská práva a o možnostech setkávání komunity gay dětí a jejich rodičů (přičemž neplatí pravidlo, že osoby věnující se drag performancím jsou vždy homosexuální orientace). Na straně druhé obsahy Desmondových sociálních profilů představují šikovně spravované marketingové pobídky, kdy je možné si koupit lístky na Desmondova noční klubová vystoupení anebo si jej objednat na soukromou party či k reklamní spolupráci. 

Desmondova přítomnost a popularita v jednom ohledu testuje naši schopnost přijmout výsledky rozsáhlého boje LGBTQ komunity za plnou vizibilitu a participaci v každodenní kultuře, jež nás obklopuje. Přestože se Desmond často ve své prezentaci rád spojuje s význačnými pionýrskými osobnostmi této komunity, které ji postupně, zejména od 60. let minulého století, vepsaly prostřednictvím nejrůznějších uměleckých projevů do kulturní historie (zmiňme alespoň literáta Allena Ginsberga, výtvarníka Keitha Haringa či lidskoprávní aktivistku a drag performerku Sylvii Riveru),1) Desmondova situace se zdá být radikálně odlišná. Jeho polem působení jsou sociální sítě, nástrojem vyjádření videoklip a kanály šíření tisíce fanoušků rozesetých po celém světě. Více nežli o problematice genderu a identity, zdá se, Desmondův příběh vypráví o proměně podoby rodiny a dětství. Klade před nás otázku, jak přijímat nejmladší generaci LGBTQ zástupců přicházejících poté, co již byla dobojována bitva pionýrů a my dnes běžně potkáváme tuto komunitu v médiích, v kultuře a v politice. Jak však naložit s LGBTQ dětmi, s jejichž obrazem se setkáváme poprvé? Prostřednictvím nich přibývá do pestrobarevného spektra tzv. patchwork families (rodin, které nesledují tradiční rodinný model otec–matka–dítě, ale nabízejí jeho variety, např. rodičovský pár stejného pohlaví) nový motiv, na který nejsme v mnoha ohledech zvyklí a jehož veřejná reprezentace se prostřednictvím různých poloh teprve hledá.  

Veřejný obraz Desmonda představuje jednu z těchto poloh. Zatímco se zejména v zahraničí setkáváme k tématu LGBTQ dětí s odbornou i popularizační literaturou, jež vplývá do formátu vzdělávacích pořadů, Desmond využívá ke komunikaci svět populární kultury vzniklý na sociálních sítích. Spojuje se s profily významných uživatelů a médií, jež mají v LGBTQ komunitě výrazné množství fanoušků, s nimiž se podílejí na focení a natáčení společných obsahů. Tímto způsobem postupně dosahuje také spolupráce s dalšími populárními osobnostmi mimo svoji prvotní komunitu. To platí zejména v případě Instagramu. Zde vyhledává tzv. „Instagram influencers“ neboli osoby, které prostřednictvím svých profilů ovlivňují široké skupiny je sledujících uživatelů, ať již usilují o propagaci určité značky či názorů. Pragmatický směnný obchod mající za cíl rozšíření popularity, jenž sledujeme napříč sociálními sítěmi, je v případě Desmonda navíc doplněn o finančně honorovanou nabídku spolupráce a propagaci programů, v nichž vystupuje.

zdroj: newnownext.com

Desmondův instagramový profil se tak částečně ocitá zaplaven fanouškovským uměním a podporujícími komentáři, které svědčí o důležitosti reprezentace dětské LGBTQ komunity v  online prostoru, jenž může mít edukativní dopad. Proporčně stejně významný se však zdá být i marketingový aspekt dané komunikace, který svádí k tomu ptát se, nakolik zde dochází k obalování lidskoprávní agendy do vizuálně provokativního spektáklu opatřeného cenovkou. Jak víme od mnohých vlivných filozofů druhé poloviny 20. století, kultura a ekonomika se ve společnosti globálního kapitálu hroutí do sebe, a Desmondův online svět je toho vhodným příkladem. Vzhledem k nízkému věku hlavního hrdiny však Desmond provokuje kritické myšlení ještě více. Vedle otázek proměny sociálních kategorií rodiny a dětství se totiž ještě vtírá pichlavá otázka dětí jakožto vydělávajících profesionálů. Z určité perspektivy se zdá být největším dětským LGBTQ advokátem Desmondova matka, která spravuje většinu jeho online komunikace. Zároveň však funguje také jako jeho manažerka. Známe mnoho příkladů rodičů, kteří zcela odmítají zpřístupňovat fotografie svých dětí na sociálních sítích, zatímco jiní jim pečlivě budují sociální profily, jež se postupně stávají nástrojem jejich obživy (např. instagramový profil tříletých dvojčat Little Twins Big Apple, která obdivují umění v NYC). Potřebují snad nyní instagramoví rodiče-producenti obdobu tzv. „Cooganova práva“2), které zajišťuje, aby bylo 15 % obnosu, jejž dítě do rodiny svou prací přinese, vloženo do jeho individuálního fondu? Anebo nepředstavují případné vydělané částky ten hlavní problém, ale ukazuje se zde v šíři problematika fungování sociálních sítí jako intimizovaného veřejného prostoru, který ještě více narušuje a znejasňuje naše rozlišování a prožívání soukromého a veřejného života? 

Desmondův svět je úžasný především tím, jak podivně zašmodrchané klubko významných kulturních projevů současné doby představuje. Nacházíme v něm témata a myšlenky klíčové pro diskuzi o identitě a jinakosti, jež v západní společnosti rezonují od druhé poloviny 20. století. Stejně tak v něm objevujeme motivy nových hvězd sociálních sítí, ekonomizace dětství a spektakulárního mediálního kabátu lidskoprávního boje. Možná se ne všichni staneme Desmondovými fanoušky, které na svých profilech oslovuje jako „Amazies“. Většina z nás však při hlubším kritickém vhledu do tohoto světa zůstane vpravdě „amazed“.


Poznámky:

1) Zdá se příznačné, že Desmondův život zobrazený na sociálních sítích se odehrává v oblasti spodního Manhattanu, čtvrti Greenwich Village, kde na konci června roku 1969 propukla série protestů místní LGBTQ komunity sdružující se okolo baru Stonewall (tzv. „Stonewall Riots“), jež navázala na podobné dění v dalších větších městech USA a vyústila ve vznik prvních politických komunitních organizací a vybudování vlastních periodik. Rok od těchto protestů, které byly reakcí na stupňující se policejní šikanu, se dne 28. 6. 1970 konaly v New Yorku, Los Angeles a San Francisku první veřejné oslavy LGBTQ komunity známé jako Pride pochody.

2) Právní nařízení, jež vzniklo v Kalifornii v roce 1939 poté, co se dětská hvězda Chaplinových snímků Jackie Coogan soudil s matkou a nevlastním otcem o sumu, jež mu zbyla z vydělaných peněz, které tato dvojice z většiny utratila nákladným způsobem života.





další blogy autora:

Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer