Dekonstrukce666

Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.
01.02.2018 - Jan Gogola ml.

Svět podle Daliborka

Před nedávnem mi později večer volal švagr Petr poté, co viděl filmy, na nichž jsem dramaturgicky spolupracoval a které ho oslovily natolik, že v něm vyvolaly potřebu je probrat. Našim bezmála hodinovým rozhovorem se tak prolínaly kontexty Manželských etud po 35 letech: Marcela a Jiří se Světem podle Daliborka. U obou filmů ocenil, že mu umožnily zažít zblízka zkušenost lidí, které obyčejně nepotkává. Jak v případě Marcely, Jiří posléze natáčení ukončil, tak i v případě Dalibora se v něm přitom mísily pocity empatie s odstupem. U Marcely přemítal nad tím, do jaké míry lze dramatickými, až tragickými událostmi, které ji postihly, ospravedlnit její pasivitu, až životní rezignaci. U Dalibora ho zase zaujalo, jak se ve svém pokojíku temné síly uzavírá před světem někdo, kdo vlastně neví, jak v tomto světě žít. Po telefonátu s Petrem mi došlo, že jsme se společně ocitli v situačním filmu Etudy Marcely a Daliborka neboli aktérů, které spojuje oddělenost od okolního světa. Ovšem jak je potom možné, že oba příběhy vyvolávají právě v tomto světě takovou rezonanci vyjádřenou sledovaností, mediální odezvou a osobními reakcemi, jichž jsem sám v souvislosti s oběma filmy zažil nepočítaně? Čím je zapříčiněno to, že si společnost připadá také jako Marcela či Daliborek? Proč o ně jako filmové postavy projevujeme zájem a žijeme přitom tak, že tito lidé, samozřejmě s vlastním přispěním, nejsou součástí naší každodennosti, čímž z nich outsidery, až vyděděnce vytváříme nebo je minimálně v jejich pozicích udržujeme? Nevypovídá tato symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?

„Ty, u té Marcely je to jasné, to je silný příběh a je skvělé, že to ten její syn tak zvládá a klobouk dolů před Třeštíkovou, že se jí ti lidi tak otevřou, a to po takovou dobu. Ale co ten Daliborek? Jako je to výborně udělané, ale říkal mně kámoš, co jezdí aj na jihlavský festival, že je to nějak zmanipulované. Ale mně to tak nepřišlo. Nebo jak to je? Jaký ten Daliborek vlastně je?“ ptá se mě posléze Petr znejistěný tím, že má Svět podle Daliborka podobu observačně natočených etud. Odpověděl jsem mu přibližně v tom duchu, že život – jak vyplývá i z Daliborových videí natočených před filmem – ve kterém jsou věci i rekvizitami, oblečení i kostýmy, výpovědi také ideologickými replikami, mejdan kámošů i komorním obřadem s hymnou, koncert v kulturáku i manifestací soukmenovců či home videa i performativními autoportréty, tak že pro takto přirozeně stylizovaný život je podle mě princip inscenace adekvátním způsobem zpracování a že výsledný film má tedy charakter toho, o čem je. Náš hovor jsme pak ukončili s tím, že nepovažujeme filmového Dalibora za zmanipulovaného, jelikož i v ryze situačních etudách filmu figuruje jako svébytný člověk, který si stojí za svým, který svůj světonázor obhajuje i o něm přesvědčuje a který projevuje rovněž skepsi, humor, sebereflexi čili odstup od sebe samotného.

Nabídka dok.revue psát blogogo přitom přišla nejen krátce po zmíněném telefonátu, ale také nedlouho poté, co jsem dočetl knihu Taťány Petříčkové „Apologie klouzavého pohybu“ neboli knihu, s níž jsem si také o filmu Svět podle Daliborka povídal. A to například v rámci pasáže, která se týká principu mimésis neboli nápodoby, jenž Petříčková prostřednictvím Derridovy dekonstrukce vnímá jako projev nezrušitelného posunu mezi tzv. originálem a tzv. kopií. Kolikrát třeba váháme, kterou fotografii ze série určené pro občanský průkaz vybrat jako naši adekvátní verzi. Vždy jsme to my a vždy v něčem jiní:

„Mimésis nemůže než ‚suplementovat‘ to, co napodobuje, tj. přidávat k napodobovanému cosi, co v něm již je, co však může vyjít najevo teprve tím, že je ‚zopakováno‘. Tímto způsobem pak lze vykázat, že sama kategorie ‚původu‘ je sporná, protože původ je to, co neustále prochází mimetickým pohybem. Původ je, jak říká Derrida, ‚disseminován‘, rozptýlen v pohybu ‚suplementace‘, který jeho plnou přítomnost neustále odkládá, třebaže ji vždy v závislosti na médiu a kontextu vyjevuje. Mimésis pak není pouhá nápodoba, je projevením se, produkcí fysis samotné. Fysis se zdvojuje, aby se mohla projevit, projevuje se v prezenci svého obrazu, svého viditelného aspektu, tak, jak je.“

Jaký ovšem Dalibor je, jestliže ho filmové obrazy zpřítomňují v tak různorodých podobách? Stoupenec násilného řešení, který se zdráhá násilí užít; anticiganista, který zdraví romského kolegu v práci; posilující svalovec, který se kvůli napadení obává jezdit vlakem; macho vyzývající k podmanění ženy, k níž se následně chová jako respektující partner; vyznavač árijské rasy, který nešíří její plémě z finančních důvodů; muž přitahovaný erósem i smrtí; princip fakticity zdůrazňující člověk, který popírá přímé svědectví; průvodce peklem, který se vztahuje k Bohu…

Manželské etudy po 35 letech: Marcela a Jiří

Z Destruktora666, který nás ve vlastním videu a pokoji jako v pekle v úvodu filmu vítá, se postupně stává někdo, kdo svět neničí, nýbrž se mu kolikrát přizpůsobuje, a dokonce mu občas přitakává. Záměr destrukce zde prochází dekonstrukcí, počáteční monolit apokalyptické temnoty získává měřítko obecně lidské existenciální nejistoty, což nám umožňuje se k povaze dané tmy vztáhnout tváří v tvář a zakusit v ní otřásající zkušenost toho, že peklo jsme dokázali vymyslet právě proto, že ho máme v sobě. Jedná se přitom o tvář mimetickou, která nevytváří svoji verzi zla, nýbrž napodobuje tu nacistickou, k níž interiér i exteriér Daliborovy duše odkazuje. Dalibor žije v časoprostorové emigraci, uzavírá se před světem ve svém pokoji nejen prostorově, ale také v čase tím, jak přebývá v kontextu druhé světové války, což je volba vzhledem k Daliborovu destruktivnímu odhodlání logická, protože se jedná o epochu doposud nejničivější dějinné katastrofy. Nacismus je takto vnímaný jako možný horizont mnohými z těch, pro něž je svět nepřítelem určeným k likvidaci a kteří si v něm připadají jako slon v minovém poli porcelánu jako třeba ten, s nímž Dalibor během návratu z práce vytváří v ruchu všední ulice sousoší sdílené nepatřičnosti.

Životní bolest někoho, kdo podle svého mínění do života spíš nepatří, Dalibor vyjadřuje průběžným a útěšným vztahováním se ke smrti, které vrcholí jeho videem o vlastním pohřbu a závěrečným ortelem napsaným velkými písmeny: „SHOŘ V PEKLE DALIBORE, NENÁVIDÍM TĚ… TVŮJ BŮH.“ Jestliže je Dalibor v tomto světě přitahován smrtí, tak k tomuto světu smrt rovněž přitahuje. Když to tady bolí mě, tak ať tady tu bolest pocítí i ostatní, a to i prostřednictvím hraniční konfrontace s ženou přeživší holocaust, protože zde se jedná o příležitost zasadit úder do stále otevřené rány civilizační. A to bez ohledu na sebepopření českého nacismu, který vydává za vlastenectví něco, co právě tuto vlast odkazem k nacismu anektuje: nechť je okupován svět, v němž jsem okupován já. Vlastí se zde stává střet samotný. A nacismus plní roli nadčasové masky hrůzy umocňující intenzitu vnitřní i vnější negace, kterou nositelé masek šíří úměrně tomu, jak ji zakouší v sobě.

Účelem přitom není se pod touto maskou skrýt, jde naopak o zviditelnění zahaleného, ba přímo o jeho manifestaci, o masku jako transparent. A tady si dovoluji opět předat slovo Petříčkové, která se ve svém textu různorodými významy masek rovněž zabývá: „Živel masky je podle Lukeše nocí a tíhnutím ke smrti... Archaický výraz pro masku byl larva, v lat. duch zemřelého, odtud larvatus – člověk takovým duchem posedlý. Maska není prostou mimésis, ale kultickým praobrazem (masky původně zprostředkovávaly svět démonů), kdy na jejího nositele přejdou vlastnosti zobrazovaného. V tom případě je rovněž výrazem strachu a současně ochranou proti němu.“ Tomu rozumím i jako možné tendenci pokusit se ovládnout strach tím, že se stanu jeho ztělesněním neboli majitelem, který ho má takto pod kontrolou.

Ve filmu Svět podle Daliborka jsme ale svědky i opačného pohybu, a sice poodhalování tváře zahalené maskou daného světonázoru. Ano, happy end se nekonal a Dalibor svůj filmový obraz následně zpochybnil. Já si ovšem dovoluji na základě výše popsaného film i tak pojímat jako dekonstrukci zdánlivě jednoznačné fasády destrukce, v jejímž rozevření můžeme zahlédnout lidskou tvář, a tedy i tu svoji. V čím dál víc provázaném světě jsme si čím dál víc vzájemně autory svých životů i s těmi, které nikdy nepotkáme. Proto si dovoluji ocenit přistoupení aktérů za kamerou i před ní k sobě, díky čemuž vznikla kinematografická freska zviditelňující v monolitu Daliborova světa subtilní tkanivo osobních i sociálních souvislostí prorostlých i se světem našim. Mám za to, že členové štábu i postavy tohoto filmu museli překonat strachy z jeho možného vyznění. Daliborovo povystoupení z jeho říše pak chápu jako pootevřenou pěst. Zkusím ji vnímat jako podanou ruku a nabízím tu svoji.

------------
Svět podle Daliborka je ke zhlédnutí online na webu České televize.





další blogy autora:

OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml