De Potentia Dei: O hledání božské moci mezi knírky a choroši

Náš zámořský kritik českých experimentů Daniel Walber tentokrát reflektuje Vavrečkův celovečerní film De Potentia Dei, který na 20. Ji.hlavě získal ocenění pro nejlepší český experimentální dokumentární film
16.02.2017 - Daniel Walber

De Potentia Dei

Jak se Independence Hall v severoamerické Filadelfii podobá knírku? Co mají Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha společného s pražským metrem? Kde je místo člověka mezi zvířetem a bohem? A znají odpověď houby?

Takové otázky téměř samovolně vyvolává De Potentia Dei Ondřeje Vavrečky. Film, jehož název pochází z díla Tomáše Akvinského, vykazuje vizuální spřízněnost s Černým čtvercem Kazimira Maleviče. Jeho vnitřní logika film umisťuje někde mezi sovětskou montáž a renesanční hermetismus. Držitel ceny za nejlepší český experimentální dokumentární film z ji.hlavského dokumentárního festivalu 2016 je zároveň esejí a muzikálem, dokumentární a spekulativní projekcí.

Základní obecnou strategií De Potentia Dei je kulturní průzkum. Malevičův ikonický čtverec není pro Vavrečku jen mezníkem v dějinách umění, ale také jasnozřivým vizuálním destilátem moderních mocenských struktur. Používá čtverec jako interpunkci v celé řadě různých záběrů – třeba když americký průvodce vysvětluje strohost georgiánských oken a přísnou pravoúhlost urbanistických plánů Filadelfie sedmnáctého století. Své místo má čtverec také v evropských dějinách, kde zakončuje svéráznou tečnu propojující směrnice, které regulovaly obchodování s tabákem v habsburské monarchii, postupné tuhnutí rakouských knírků a herce, jenž je v titulcích označen jako „mladý Hitler“.

Tyto nesourodé prvky pomáhají vytvořit abstraktní pojem moci, který nezávisí na určitém ekonomickém či politickém systému. „Moc“ dokonce nejspíš není tím nejlepším označením. „Potentia“, jak tento termín používá Tomáš Akvinský v Quaestiones Disputatae de Potentia Dei, nemá žádný přesný český (nebo anglický) ekvivalent. Jak ve filmu vysvětluje filozof, znamená buď moc, nebo možnost moci. Vavrečkova nepřímá interpretace se proto zdá být zcela namístě.

Vavrečka se nepokouší o definici pevných mocenských struktur, ale sbírá obrazy a ideje, které se s mocí rýmují. Film otevírá hra se slovy založená na spřízněnosti slov „montáž” a „špionáž”. Podobně funguje i soundtrack, ve kterém zaznívají úryvky z matematicky složené vážné hudby, jako jsou Goldbergovy variace či Utahování šroubu Benjamina Brittena.

V jiných scénách se objevují otevřená hudební čísla. Vavrečka používá záznam z oficiálních oslav rozšíření pražského metra, během kterých pěje místní sbor vlastenecký chvalozpěv o nových přestupních možnostech. Později pak osamělý muž zpívá obrovskému choroši, jako nějakému božstvu, o grantech v oblasti umění.

Neúcta, která těmito záběry prosvítá, spoluvytváří uměleckou formu odporu, ač ne nutně koherentně politického odporu. Vavrečka používá montáž spíše k tomu, aby zvrátil vliv různých režimů moci na formování mysli diváka. Černý čtverec, pevný obraz politické i sociální nekompromisnosti, se stává cílem lehkovážného rozpouštění.

Diskuze s Ondřejem Vavrečkou po projekci De Potentia Dei na 20. MFDF Ji.hlava

Ve vztahu k nejidealističtějším aktům odporu 21. století vůči autoritám 20. století však Vavrečka projevuje dávku zdravé skepse. Grafitti hommage Juliana Assange je vzápětí zpochybněna. „Důležité věci se rády skrývají,“ řekne někdo mimo kameru a poukáže tak na to, že ani přelomová Wikileaks neodhaluje naprosto vše.

Totéž znejistění provází setkání s dvojicí internetových aktivistů, proroků nového tisíciletí, kteří na své cestě kolem světa bojují za svobodné šíření informací. Ptá se jich, čeho přesně chtějí svou misí dosáhnout, kdo z toho bude profitovat a koho zraní. Poutníci, Španěl a Francouzka, neváhají zas a znovu přísahat na věrnost utopii vědění.

Sami se však nemohou vyprostit ze světové jazykové hierarchie: jako někdo, koho okolnosti nutí komunikovat výhradně v angličtině, nedokážou vysvětlit své poslání ve vlastní mateřštině. Smějí se, a film se směje také, ale vtip je zároveň citlivým svědectvím skrytých základů mezinárodního řádu.

De Potentia Dei však zdaleka nemá prohibiční či ideologický charakter a ideologicky nevyznívá ani žádné konkrétní tvrzení o americké vládě nad světovou digitální pojivou tkání. Vavrečka moudře upřednostňuje citlivé otázky před hrubozrnnými odpověďmi, jak ostatně dokládá i půvabná sekvence pouličního „sběru dat“, ve které velké teologické otázky narážejí na ticho dětí či pobavený ateismus dospělých.

A navíc: Vavrečkova filmová technika vyvěrá z přesvědčení, že vizuální dekonstrukce je zajímavější než slovní tvrzení. Právě z toho důvodu v hereckém obsazení filmu figurují postavy, jako jsou „mladý Hitler“ či „Bob Dylan“. Kinematografie je experimentální poezie obrazů. Psaný jazyk je pouhým doplňkem abstraktního dialogu oka, ucha a mozku, kterého je schopen film. Žádný politický manifest, De Potentia Dei nachází právě tolik smyslu v nahodilých souvislostech mezi českým slovníkem a habsburskými tabákovými směrnicemi jako v symbolických slovnících Ejzenštejna a Akvinského.

Jeden z mnoha hlasů, které ve filmu zaznívají, dokonce navrhuje, abychom veškeré existující umění jedním šmahem zničili. Tvrdí, že výsledná katarze by byla hodnotnější než jakákoli jiná alternativa. De Potentia Dei se s takovou představou sice plně neztotožňuje, ani ji však nezatracuje. Vavrečkův bouřlivý, ikonoklastický a příjemně svérázný étos pomáhá otevřít mysl bláznivým nápadům a neočekávaným otázkám. Proto jeho herci vkládají vice nadějí do chorošů než do boha. A proto lze film považovat za jeden z nejvíce osvěžujících, mysl a mozek obrozujících experimentálních snímků posledních let.


Přeložila Tereza Hadravová.




   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka