De Potentia Dei: O hledání božské moci mezi knírky a choroši

Náš zámořský kritik českých experimentů Daniel Walber tentokrát reflektuje Vavrečkův celovečerní film De Potentia Dei, který na 20. Ji.hlavě získal ocenění pro nejlepší český experimentální dokumentární film
16.02.2017 - Daniel Walber

De Potentia Dei

Jak se Independence Hall v severoamerické Filadelfii podobá knírku? Co mají Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha společného s pražským metrem? Kde je místo člověka mezi zvířetem a bohem? A znají odpověď houby?

Takové otázky téměř samovolně vyvolává De Potentia Dei Ondřeje Vavrečky. Film, jehož název pochází z díla Tomáše Akvinského, vykazuje vizuální spřízněnost s Černým čtvercem Kazimira Maleviče. Jeho vnitřní logika film umisťuje někde mezi sovětskou montáž a renesanční hermetismus. Držitel ceny za nejlepší český experimentální dokumentární film z ji.hlavského dokumentárního festivalu 2016 je zároveň esejí a muzikálem, dokumentární a spekulativní projekcí.

Základní obecnou strategií De Potentia Dei je kulturní průzkum. Malevičův ikonický čtverec není pro Vavrečku jen mezníkem v dějinách umění, ale také jasnozřivým vizuálním destilátem moderních mocenských struktur. Používá čtverec jako interpunkci v celé řadě různých záběrů – třeba když americký průvodce vysvětluje strohost georgiánských oken a přísnou pravoúhlost urbanistických plánů Filadelfie sedmnáctého století. Své místo má čtverec také v evropských dějinách, kde zakončuje svéráznou tečnu propojující směrnice, které regulovaly obchodování s tabákem v habsburské monarchii, postupné tuhnutí rakouských knírků a herce, jenž je v titulcích označen jako „mladý Hitler“.

Tyto nesourodé prvky pomáhají vytvořit abstraktní pojem moci, který nezávisí na určitém ekonomickém či politickém systému. „Moc“ dokonce nejspíš není tím nejlepším označením. „Potentia“, jak tento termín používá Tomáš Akvinský v Quaestiones Disputatae de Potentia Dei, nemá žádný přesný český (nebo anglický) ekvivalent. Jak ve filmu vysvětluje filozof, znamená buď moc, nebo možnost moci. Vavrečkova nepřímá interpretace se proto zdá být zcela namístě.

Vavrečka se nepokouší o definici pevných mocenských struktur, ale sbírá obrazy a ideje, které se s mocí rýmují. Film otevírá hra se slovy založená na spřízněnosti slov „montáž” a „špionáž”. Podobně funguje i soundtrack, ve kterém zaznívají úryvky z matematicky složené vážné hudby, jako jsou Goldbergovy variace či Utahování šroubu Benjamina Brittena.

V jiných scénách se objevují otevřená hudební čísla. Vavrečka používá záznam z oficiálních oslav rozšíření pražského metra, během kterých pěje místní sbor vlastenecký chvalozpěv o nových přestupních možnostech. Později pak osamělý muž zpívá obrovskému choroši, jako nějakému božstvu, o grantech v oblasti umění.

Neúcta, která těmito záběry prosvítá, spoluvytváří uměleckou formu odporu, ač ne nutně koherentně politického odporu. Vavrečka používá montáž spíše k tomu, aby zvrátil vliv různých režimů moci na formování mysli diváka. Černý čtverec, pevný obraz politické i sociální nekompromisnosti, se stává cílem lehkovážného rozpouštění.

Diskuze s Ondřejem Vavrečkou po projekci De Potentia Dei na 20. MFDF Ji.hlava

Ve vztahu k nejidealističtějším aktům odporu 21. století vůči autoritám 20. století však Vavrečka projevuje dávku zdravé skepse. Grafitti hommage Juliana Assange je vzápětí zpochybněna. „Důležité věci se rády skrývají,“ řekne někdo mimo kameru a poukáže tak na to, že ani přelomová Wikileaks neodhaluje naprosto vše.

Totéž znejistění provází setkání s dvojicí internetových aktivistů, proroků nového tisíciletí, kteří na své cestě kolem světa bojují za svobodné šíření informací. Ptá se jich, čeho přesně chtějí svou misí dosáhnout, kdo z toho bude profitovat a koho zraní. Poutníci, Španěl a Francouzka, neváhají zas a znovu přísahat na věrnost utopii vědění.

Sami se však nemohou vyprostit ze světové jazykové hierarchie: jako někdo, koho okolnosti nutí komunikovat výhradně v angličtině, nedokážou vysvětlit své poslání ve vlastní mateřštině. Smějí se, a film se směje také, ale vtip je zároveň citlivým svědectvím skrytých základů mezinárodního řádu.

De Potentia Dei však zdaleka nemá prohibiční či ideologický charakter a ideologicky nevyznívá ani žádné konkrétní tvrzení o americké vládě nad světovou digitální pojivou tkání. Vavrečka moudře upřednostňuje citlivé otázky před hrubozrnnými odpověďmi, jak ostatně dokládá i půvabná sekvence pouličního „sběru dat“, ve které velké teologické otázky narážejí na ticho dětí či pobavený ateismus dospělých.

A navíc: Vavrečkova filmová technika vyvěrá z přesvědčení, že vizuální dekonstrukce je zajímavější než slovní tvrzení. Právě z toho důvodu v hereckém obsazení filmu figurují postavy, jako jsou „mladý Hitler“ či „Bob Dylan“. Kinematografie je experimentální poezie obrazů. Psaný jazyk je pouhým doplňkem abstraktního dialogu oka, ucha a mozku, kterého je schopen film. Žádný politický manifest, De Potentia Dei nachází právě tolik smyslu v nahodilých souvislostech mezi českým slovníkem a habsburskými tabákovými směrnicemi jako v symbolických slovnících Ejzenštejna a Akvinského.

Jeden z mnoha hlasů, které ve filmu zaznívají, dokonce navrhuje, abychom veškeré existující umění jedním šmahem zničili. Tvrdí, že výsledná katarze by byla hodnotnější než jakákoli jiná alternativa. De Potentia Dei se s takovou představou sice plně neztotožňuje, ani ji však nezatracuje. Vavrečkův bouřlivý, ikonoklastický a příjemně svérázný étos pomáhá otevřít mysl bláznivým nápadům a neočekávaným otázkám. Proto jeho herci vkládají vice nadějí do chorošů než do boha. A proto lze film považovat za jeden z nejvíce osvěžujících, mysl a mozek obrozujících experimentálních snímků posledních let.


Přeložila Tereza Hadravová.




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml