Chvála derealizace aneb PHP Factor

Jan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.
17.01.2019 - Jan Gogola ml.

zdroj: Český rozhlas, Universitas a Česká televize

„Instituci můžeme vnímat jako ateliér, galerii, jeviště, koncept či živý obraz, tedy nikoliv jako něco neutrálního, objektivního, faktického, ale jako něco průběžně utvářeného, co má díky svému charakteru konkrétního a přitom veřejného místa rozměr emblematického znaku dobové mentality.“ Tyto věty jsem napsal v rámci minulého blogoga, aniž bych tušil, že na přelomu roku přestanou být součástí Českého rozhlasu, FAMU a České televize Petr Fischer, Helena Bendová a Petr Kubica. Tato synchronicita vypovídá o zobecňující tendenci v proměně institucionálního prostředí. Zmíněné osobnosti totiž mají navzdory mnoha odlišnostem minimálně jeden rys společný, a sice pojímání instituce zároveň jako outstituce.

„Instituce jako místo, kde se setkává osobní s nadosobním, specifické s univerzálním, člověk s normami. Instituce musí fungovat konkrétně – je zde pro jednotlivce – a zároveň obecně – je zde pro každého. Činnost instituce je tedy projevem mentality jedinců a zároveň společnosti jako takové. Hodláme tedy k institucím přistoupit jako k autoportrétům společnosti.“ Tolik citát z deset roků starého a Českou televizí tehdy nepřijatého námětu na sérii s názvem Instituce současnosti, ve které jsme se spolu s dalšími autory ideje Vítem Klusákem a Filipem Remundou chtěli vztáhnout k institucím jako k průsečíkům sociálních souvislostí (sídlo vlády jako úřad moci, arcibiskupství jako úřad víry, Národní divadlo jako úřad umění, hřbitovní správa jako úřad smrti aj.).

Tenkrát jsem na základě obhlídek a schůzek, jak třeba s uklízečkami, tak se soudci Ústavního soudu, vypracoval pilotní scénář s názvem Úřad spravedlnosti. A parafrázoval jsem například slova ústavní soudkyně Ivany Janků, která hovořila o nebezpečí specializace neboli o tom, že specialistovi se může snadno stát, že přestane přemýšlet. A že ústavní soudci by měli mimo jiné spleť často nesrozumitelných zákonů „překládat“ prostřednictvím ústavy do kontextu obecné lidské zkušenosti: „Když jsem byla soudkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, tak jsem si vyslechla případ dívky, před níž spoutali tetu a matku a zapálili je. Ona byla systematicky znásilňovaná sousedem a dalšími třemi kluky. Důležité je už to, že to vůbec řekla, a tak zažila úlevu. A já se to snažila s ní i s ostatními zúčastněně prožít, být s nimi. A taky jsem kladla otázky, za což se na mě kolega soudce mračil, protože to bylo údajně podle soudního protokolu nepřípustné. Ale já se ptala. Pustila jsem to do sebe.“ Dodává Janků a vystihuje tak napětí každé instituce, které spočívá v oscilaci mezi obecným a konkrétním, řádem a událostí, statičností a pohybem. Janků přitom toto oscilující vykořenění, které brání tomu, abychom podlehli určitému statusu, „pustila do sebe“ a tím se sama o sobě stala institucí v tom smyslu, že ztělesnila vícehlas jak odborné autority, tak i právně nepoučené oběti. Jedná se tedy o situaci oscilace, vykořenění a také hry, v jejímž rámci hrajeme různé role.

Podobně jako tehdejší ústavní soudce Stanislav Balík, který se prostřednictvím svého odlišného stanoviska k rozhodnutí Ústavního soudu k zákonu o církvích a náboženských společnostech stal také filozofem, historikem, sarkastikem: „Sub specie aeternitatis (Z hlediska věčnosti). [...] Arménský katholikos Narses Velkomyslný napsal: ‚Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy.‘ [...] Měl Michelangelo pochybnost o tom, pro koho zdobí Sixtinskou kapli, respektive s kým by snad měl uzavírat – řečeno dosud nezapomenutou terminologií – hospodářskou smlouvu o přípravě dodávek?“ Jak vidno, oficiální právní dokument jedné z ustanovujících státních institucí může být zároveň i literárně-historickou koláží.

„Že svět je jen ‚hra interpretací‘ a nic víc, víme víceméně explicitně všichni. A to je to, co zde nazývám derealizací. To vše ustavuje jistý druh hluboké solidarity mezi filozofickými pozicemi, jako je hermeneutika, ale i neopragmatismus a samotné teorie komunikativního jednání a společnosti médií.“ Uvádí italský filozof Gianni Vattimo v knize Transparentní společnost (Rubato, 2011, Praha), v níž se vztahuje k mediálně-technologickému pluralismu naší doby jako k možnosti se prostřednictvím derealizace osvobodit od doktríny realismu jako ideologie skutečnosti. Princip reálného, rozuměj toho tzv. pravého, se stal civilizačním nástrojem různých podob, nejen politické moci, která diktuje společnosti – z níž tato moc přitom povstává – jak žít. Derealizaci pak Vattimo zavádí jako kategorii emancipující představivosti. 

„ [...] nivelizující masifikace, manipulace konsenzu, chyby totalitarismu nejsou jediným možným výsledkem nástupu všeobecné komunikace, masmédií, reprodukovatelnosti [...] ‚Společnost spektáklu‘, o které mluví situacionisté, není pouze společností mocí manipulovaných zdání, je také společností, ve které se skutečnost představuje tekutějším a měkčím způsobem a ve které zkušenost může získat rysy oscilace, vykořenění, hry.“ Instituce se v pojetí Vattima stává inoutstitucí s tekutými hranicemi v jejím rámci i ve vztahu k vnějšku: „[...] mnohé technologie, které se zrodily s ohledem na ‚ekonomické' účely nebo potřeby, slouží, a nejen okrajově, k účelům ‚ludickým', k estetickému uspokojení. To je případ technik virtuální reality, které vznikly často pro potřeby vojenské nebo paramilitární (kupříkladu výcvik pilotů nebo astronautů) a které se stále častěji přeměňují v prvky zábavního průmyslu.“

Ten přitom už dávno přestal být jen zábavou, jak se o tom můžeme dočíst v Umění počítačových her (NAMU, Praha, 2016) teoretičky, VŠ pedagožky a redaktorky Heleny Bendové, která osciluje mezi analytičností vědkyně filmové a herní, mezi rolí vášnivé divačky i hráčky. Její kniha je festivalem derealizace jako v případě popisu vlastní zkušenosti s hrou Jasona Rohrera Between: „[...] v níž zkoumá opět metaforickým způsobem určitý aspekt našich životů – abstraktně řečeno pocity distance a blízkosti, (ne)spolupráce a (ne)komunikace. [...] Výsledný zážitek se postupně otevírá v až mystický pocit jakési jen tušené, ale neviděné přítomnosti kohosi druhého v prostoru, který obýváte též, ve zvláštní zážitek současného spolubytí s někým, s kým nemůžete komunikovat – s kým jste i nejste spojení.“

Kniha Veřejné osvětlení (Slon, Praha, 2008) esejisty, publicisty a moderátora Petra Fischera je zase příkladem vzájemného vykořenění statusů filozofa na jedné straně a komentátora aktuálního dění na straně druhé, a to prostřednictvím novinových sloupků, které oscilují mezi filozofií a politickou každodenností: „Já tu nejsem jako předseda ODS, ale jako předseda koaliční vlády.“ Tento výrok byvšího premiéra Topolánka Fischer rozehrává do následné reflexe: „´Já je někdo jiný,´ řekl kdysi Arthur Rimbaud, čímž předurčil budoucí nejdůležitější zkušenost dvacátého století. [...] Proměna politického Já není žádné hledání sebe sama, nýbrž naopak, je to možnost poznat i něco jiného, než jsem Já, stát se součástí politické mnohosti, něčeho, co je konceptu Já jako uceleného, pevného subjektu zcela vzdáleno.“

Institucionální Já v množném čísle představuje rovněž festivalový dramaturg, VŠ pedagog, editor a producent Petr Kubica: od docusoap Parta maraton (běh jako i mentální výzva) přes aktivizující Nedej se (direktní publicistika) či třeba reflexivní mozaiku novodobé historie Lidové milice (odosobněné násilí státu i jedince) až po situační úvahy Českého žurnálu (společenská témata v kritických obrazech souvislostí), mezinárodní autobiografickou esej Svědkové Putinovi (osobní kronika genealogie moci) a plejádu filmů s osobitým tvarem vyrůstajícím z jejich tématu. Například filmová koláž Gottland je pásmem jednoho 20. století v různorodých pohledech: pásová výroba moderního věku jako videoart, portrét herečky jako rekonstrukce odcizení, osud spisovatele jako animovaná story identity, Stalinův monument jako sousoší různých mikropříběhů, maximální čin protestujícího sebevraha v napínavém kontrastu s minimalismem všedního dne.

Bendová, Fischer a Kubica svým dlouhodobým profesionálním i hledačským institucionálním pohybem rozehrávají interakce mezi rozličnými epochami, médii, metodami, jednotlivci, sociálními vrstvami, souvislostmi, světonázory, tématy, žánry. Derealizují skutečnost konstelacemi s osvobozujícím důsledkem, že realita může být vždy jen možnost. Ztělesňují prolínání vysílacího schématu dne s vysílacím schématem nadčasovým, díky čemuž se jejich stopy stávají nonstopy. A je tedy otázkou aktuální i dlouhodobou, do jaké míry budou bez nich instituce současnosti zase o něco více jen současné a do jaké míry dokážou bez PHP Factoru nejen realizovat to, co si doba žádá, ale také tyto požadavky derealizovat, jestliže se nemáme zítra probouzet jako včerejší. 

Petře, Heleno, Petře, díky za vaše oscilace, vykořenění a hry, díky kterým můžeme teprve zakoušet to, co přetrvává. Přeji vám šťastné cesty. 


„Dlouho se neskláněj
nad smrtí, životem.
Dál, jezdče, uháněj!“

(William Butler Yeats)





další blogy autora:

OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml