Christo a Newton ve skulinách umění

Letos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“
25.12.2020 - Petr Fischer

Z filmu Christo: chůze po vodě. Foto Artcam

Jednou z oblíbených disciplín populární kulturní publicistiky jsou rozhovory s umělci. Kromě vzpomínání na stará setkání, historek z uměleckého provozu a kontextualizace tvorby se v takových rozpravách samozřejmě dostává i na výklad vlastního díla. Chvíle, kdy autor odpovídá na všetečnou a všudypřítomnou otázku, „jak to umělec/umělkyně myslel(a)“, „jak máme vašemu dílu rozumět“, patří k těm nejzoufalejším. Není snad nic trapnějšího a zbytečnějšího, než když autor MUSÍ někomu vykládat, jak se stával autorem, a otevírá tak stylizovaně dveře do své mysli, citlivosti, myšlení. Dílo přece mluví samo za sebe, je tu od toho, abychom ho vykládali my sami, tedy my, diváci, konzumenti, ti, co se s dílem nebojí setkat a třeba se s ním srazit a základně mu nerozumět, i to patří k dílu. Dílo nepotřebuje návod k použití, protože pokud bychom mu mohli rozumět podle předem daného výkladu, jakéhosi autorského algoritmu, nebylo by to už umění.

Diskurzivní či pojmová rozprava nad výtvarným dílem je vždy jen pokusem o překlad, v němž se ztrácí mnoho podstatného, co v díle zůstalo. Může jít o pozvání na cestu interpretace, ale také svedení z cesty k něčemu, co by pozorovatele na díle třeba nikdy nezaujalo. Vzniká tak něco jako předběžný rastr vnímání a výkladu, z něhož se někdy nedá již dostat, protože takové předporozumění zkrátka nelze vytrhnout z hlavy.

Ani dokumentární film se takovým „rozpravám v obraze“ (mluvící hlava umělce v ateliéru rozkrývá tajemství své tvorby, překrývána obrazy děl samotných) nevyhýbá, jeho výhodou je však multimediálnost a z ní vycházející montáž, díky níž se film a jeho diváci mohou snadno a naráz přesunout ze světa díla do světa výkladu a oba světy v multimediální sestavě propojovat. Existují ale i víceméně observační dokumenty zpřítomňující dílo a jeho výklad tím, že sledují umělce při práci, při vytváření díla. Klasické voyeurství, které je filmu vlastní, je tentokrát mnohem bezohlednější, protože nemíří na vnější bulvární intimitu (osobní nahota typu kdo, kde, s kým, jak), nýbrž na tu vnitřní, tam, kde se já stává já právě v otisku do svého díla.

O jeden takový dokument se pokouší i snímek Christo: Chůze po vodě, v němž se známý bulharský umělec, který bohužel na konci května letošního roku zemřel, snaží u jezer na severu Itálie realizovat svůj projekt, v němž lidé budou moci mezi pevninou a ostrovem chodit po vodě. Režisér Andrej Paounov sleduje vznik „zázraku“ (jak o umění často mluví například Kateřina Šedá), který má v tomto případě ke všemu dvojitý symbolický smysl. Jak všichni vědí, po vodě uměl chodit asi jen Kristus, po němž má Christo své jméno, jenž tento zázrak, jak se v čase filmu předvede, dokáže díky své pevné umělecké vůli zopakovat.
 

Z filmu Christo: Chůze po vodě. Foto Artcam
 

Nemá valný smysl tu shrnovat celou Christovu strategii a „trnitou cestu k zázraku“, kterou ve filmu všichni uvidí, za pozornost stojí snad jen dvě věci. Pojetí umění jako neustálé pozornosti a práce, jak ji předestírá umělec v diskuzi s dětmi, jimž vysvětluje, že umělec potřebuje více vášeň než trpělivost (passion/patience), neboť nepracuje od osmi do čtyř jako jiní lidé, nýbrž prakticky neustále. Druhá pozoruhodná věc je role množství a masy v konceptuálním díle. Christo vykonává zázrak jako individuální akci, kterou pak nechává sdílet ostatním. Při určitém množství lidí se ale z konceptu stává nebezpečná hračka a ze zázraku chůze po vodě by se mohlo stát topicí monstrum.

Možná je to dokonce ono „slabé místo umění“, které masa zákonitě ničí – jakkoliv ji všichni umělci více či méně otevřeně pro umocnění svého sebeuspokojení chtějí –, protože od určitého množství nelze prožívat individualizovaný, a přesto společný zázrak. Jistě, i Kristus oslovoval zástupy, ale vždy jako množství jednotlivců, ne jako stádo, které běží po pontonu, aby si užilo umění. Dav se s uměním nikdy nesetká.

Druhý film, jenž se dívá tvůrci pod ruku, i když je voyeurský jen způli, neboť akci komentuje různými mluvícími hlavami, včetně autora, je snímek Helmut Newton: Nestoudná krása. Režisér Gero von Boehm použil v původním názvu méně lyrizovaný podtitul „The Bad and The Beautiful“, Zlo a Krásno či Zlý a Krásný. Oba pojmy se totiž vztahují jak k Newtonovu fotografickému dílu, tak k autorovi samotnému. Je to autor „kontroverzní“, tvrdí se i ve filmu, například v archivním střihu na americkou intelektuálku Susan Sontagovou, která se fotografii teoreticky dlouhodobě věnovala a došla ve francouzské televizi za přítomnosti Newtona k závěru, že jeho fotografie ženy pervertují a že je to vlastně misogynská tvorba.
 

Z filmu Helmut Newton: Nestoudná krása. Foto Alexander Hein, LUPA FILM
 

Celý dokument je v podstatě velkou polemikou s tímto trochu úzkoprsým ideologickým pohledem feministky, jak mimo jiné dokládají svědectví Newtonových ženských modelek, které se prvoplánovou erotičností řady scén necítily ponižovány, často naopak docházely k tomu, že v nich Newton ve fotce dokázal najít něco, co samy před sebou skrývaly. Newton se během celého filmu předvádí spíše jako někdo posedlý fotografováním, nikoliv primárně sexem, tedy nekonečnými zuřivými cvakáními závěrky fotoaparátu, jež jsou něco jako krádeže vzácné, protože neustále mizející reality. (Ano, je to slast jako každá jiná, tedy vposled sexuálně založená). Newtonova posedlost nakazila i jeho ženu June, uměleckým jménem Alice Springs. Vlastně se nakazili navzájem, takže poslední Newtonova fotografie (jeho jako objektu pro aparát), musí pochopitelně vzniknout na smrtelné posteli. Není to morbidnost či perverzita, jen důslednost fotografického nerda, řeklo by se v dnešní „hipsterštině“.

Newton je neuctivý k ženskému tělu jen v jednom jediném smyslu: bere mu význam o sobě, protože je komponuje do souvislostí a fotografických výpovědí, které mluví mimo tělo. Jinak řečeno: jeho největší „hřích“ je v tom, že se nesoustřeďuje na tělo jako takové; ženské tělo neadoruje, jak je běžné, tedy jako objekt erotické krásy, nýbrž jako součást širších náznaků a kompozic, které dávají nějaký nový smysl. Přehnaná až vypjatá erotičnost a svůdnost je jen často až kýčovitý klam, jenž má tělo osvobodit od jeho zobrazující svázanosti s různými mužskými i ženskými klišé krásy. „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě, „a to je umění a krása.“
 

Grace Jones a Dolph Lundgren, Los Angeles, 1985. Foto Helmut Newton, Helmut Newton Estate Courtesy / Helmut Newton Foundation
 

Christo i Newton ve svém snažení a hledání leží jako v horké koupeli, která neustále uvolňuje a nadlehčuje, často ale až k únavě a vysílení. Christo se jeví jako koncentrovanější a jistě i nezávislejší, protože své projekty vymýšlel zcela sám a také si na ně sám vydělával. Newton je typický nájemný řemeslník, který však i v rámci daného klišé najde skoro vždy skulinu pro sebe a své vidění. Není vyloučeno, že právě tyto skuliny sebe jsou tím, o co v umění běží. Mohou se jimi totiž většinou protáhnout i ostatní, aby tak na vlastní kůži zjistili, že to tak v životě jde. Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková