Choroba, tvár, krajina – 5. október

Mária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.

Sú témy, na ktoré ako diváci obyčajne nemáme náladu. Znepokojujú nás, rušia, poukazujú na našu vlastnú konečnosť. Nevyžadujú od nás občiansky postoj a vlastne ani názor. Iba prijatie. Možno aj preto vážne ochorenia, zväčša s drastickým priebehom liečby a nezriedka aj s fatálnym koncom, neprenikajú do autorskej dokumentárnej tvorby  na Slovensku príliš často.

To, že som použila všeobecný pojem „ochorenia“, je vlastne veľmi príznačné. Rakovina, ako jedna z najčastejších príčin úmrtia v civilizovanom svete, ale aj ako dočasná súčasť života mnohých vyliečených zostáva v slovenskej spoločnosti v istom ohľade stále tabu. Vágnosť pojmu „ochorenie“ o tomto tabu nielen svedčí, ale ho aj priživuje.

Zo všetkých médií na nás pritom vyskakujú informácie o laboratórnom a farmaceutickom výskume rakoviny, o nedávno prevalené afére nemocnice, ktorej zamestnanci predávali do zahraničia chemoterapeutiká určené pre slovenských pacientov, ale i správy o  alternatívnych a netoxických metódach liečby onkologických chorôb. Lenže práve ony robia z rakoviny čosi zvecnené, inštrumentalizované a odtrhnuté od prežívania chorého.

Len veľmi málo filmových tvorcov túto hranicu zvecnenia choroby a inštrumentalizácie jej liečby prekročí. Len málo ich presne pomenuje tému, neuhne od nej pohľadom, a zároveň citlivo sprevádza chorého čo možno najdlhšie, niekedy až do samého konca, ako to robia napríklad „thanatografické“ (thanatologie je věda zabývající se umíráním a smrtí – pozn. red.) dokumenty Epilóg (2011) Manna Lanssensa alebo Zbohom, Hollywood (2013) Hernyho Corru.

Na Slovensku sa o citlivé zachytenie vnímania a prežívania človeka s tumorom celkom nedávno pokúsil fotograf a kameraman Martin Kollár vo svojom režijnom dokumentárnom debute 5. október – v portréte svojho brata, ktorý sa pred plánovaným chirurgickým zákrokom vyberie na niekoľkomesačnú cyklotúru.

5. október však nie je thanatografickým filmom. Sleduje iba výsek času: obdobie pred operáciou. Zachytáva teda človeka, ktorý stále žije život zdravého a veľmi na ňom ľpie, hoci si so sebou ako živý batôžtek všade nosí svoj nádor. Iba veľmi pozvoľna, podľa diára takmer 5 mesiacov po diagnostike, sa odhodláva na život pacienta. Nevieme, prečo to trvá tak dlho, dokonca naisto nevieme ani to, či je nádor zhubný, akurát z diára sa dozvieme, že operáciou sa šance muža na prežitie zvýšia z 8 % na 50 %.

Martin Kollár vo svojom filme nebúra spoločenské tabu rakoviny. Nehovorí o nej, nepomenúva ju, rakovina v tomto prípade nie je témou filmu. Kollár však cielene pracuje s najzreteľnejšími vizuálnymi indexami „fatálnej choroby“: sníma bratovu zdeformovanú tvár, vyšetrenie magnetickou rezonanciou, pridáva denníkovú zmienku o operácii aj s prognózou prežitia. No zároveň divákom ponúka aj iné, dôležitejšie indexy, a to indexy vnímania choroby hlavným protagonistom. Sú dvojaké: úzkosť z jej zvecnenia (a teda z „liečby“, resp. boja proti nej), ktorá sa napríklad v úvodnej nemocničnej scéne prejavuje držaním tela protagonistu, a akúsi samozrejmosť života s nádorom, ktorú vidíme prakticky vo všetkých ostatných obrazoch. Až tieto indexy vnímania choroby určujú tému filmu: je ňou zostrené, bdelé, takmer zenové vnímanie sveta okolo; prežívanie každého okamihu tak, akoby bol posledný.

Takéto vnímanie je typické pre človeka, ktorý si svoju smrteľnosť pod vplyvom choroby uvedomuje naliehavejšie ako ostatní. Takéto vnímanie je typické aj pre fotografov (a umelcov všeobecne) či filozofov. Autor filmu Martin Kollár je v prvom rade fotograf. Film tak ponúka zdvojené vnímanie: citlivosťou fotografa sa nám snaží sprostredkovať citlivosť protagonistu.

Základnú kostru filmu 5. október tvorí minimalistický naratív o zdravom človeku s nádorom, ktorý sa má premeniť na pacienta. No živé telo filmu utvárajú predovšetkým fotografické obrazy krajiny viac alebo menej zasiahnutej civilizáciou. Kollár nám núka krásu v čistom stave, krajinné výjavy s doslova metafyzickým presahom – od vzdušných vírov na hladine mora, cez choreografie kŕdľa sťahovavých vtákov vo vetre, až po „solarisovské“ riasy vo vode. Zároveň si pozorne všíma veselé i smutné strety i zrážky prírody s ľudskou činnosťou – kravy zvedavé na stan, mŕtvu líšku, ktorá skončila ako  basreliéf na ceste, čajky vytŕhajúce zemiakové hranolčeky priamo z ruky, i zem premenenú umelinovým súknom na artefakt. Kollár stále konfrontuje prírodnú krajinu s umelými prvkami: rieku s továrňou, horizont s priemyselnými budovami, kopec s cikcakom vozovky. Prípadne porovnáva mieru umelosti dvoch umelých vecí:  makety diaľnice a „živej“ diaľnice, ktorá je však kontrolovaná figurínou robotníka mávajúceho umelou rukou.

Podobne ako hľadá vizuálne kontrasty i analógie vo viditeľnom svete, nenápadne ich nastoľuje aj v súvislosti s chorobou svojho brata. Ako krajina prijíma zásahy ľudskej činnosti, odhodláva sa aj protagonista prijať zásahy medicíny do svojho tela.

Metafory, ktoré Martin Kollár (alebo jeho brat) v súvislosti s chorobou používa, nie sú vojenskými metaforami boja proti zákerne útočiacemu nepriateľovi nasadzujúcemu sily na hlavnom fronte, prípadne aj na skrytých pozíciách, či potreby jeho ostreľovania gama lúčmi alebo ničenia chemickými zbraňami, na aké poukazovala už Susan Sontagová v knihe Choroba ako metafora (1977). Nepoužíva ani metafory tajných služieb vyhľadávajúcich nepriateľa vo vlastných radoch, s ktorými medicína narába dnes, napríklad pri popisovaní onkologickej imunoterapie. Ide skôr o prírodné metafory rastu a úbytku, metafory meniacej sa tváre krajiny, metafory očakávania alebo symbiózy – podľa kresbičky v diári doslova tehotenstva! –, teda metafory, v ktorých je nádor vnímaný ako súčasť tela a choroba ako súčasť života postihnutého človeka. Sontagová píše, že militantná terminológia permanentného ohrozenia i vyzývanie na „boj“ s chorobou pacientov nevyhnutne vysiľujú, tak ako vojna vysiľuje celú krajinu. Kollárove metafory gestácie, rastu a následného „cisárskeho rezu“ sú naopak znakom prijímania choroby a zbierania síl na stret s civilizáciou, na zrážku s medicínou, o ktorej vie, že krajinu jeho tela môže zničiť, ale môže ju aj zachrániť pred skazou. A to aj napriek ich biologickej neadekvátnosti i znepokojivej prírodnej scéne, kde Kollárov brat, malá postavička v zelenom, blúdi v kopcovitom lese a napoly vydesene, napoly odhodlane nakoniec pozrie do kamery. 

5. október je výnimočný vo viacerých ohľadoch. Je nielen dielom fotografa s jedinečným pohľadom, ale prináša aj zmenu paradigmy vo vnímaní chorôb s dôrazom na vnímanie pacienta, ktorý s chorobou viac žije než na ňu zomiera. Táto nenápadná zmena orientácie, toto zaostrenie pozornosti na prijímanie choroby ako súčasti života – súčasti, ktorá sa vymkla spod kontroly ako rieka z koryta – je pre mňa rovnako významné ako premena protagonistu zo spustnutého cyklistu s marxovskou bradou na charizmatického muža v klobúku.





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejináchNárod v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho11.12.2014 - Mária Ferenčuhová
O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fondeMária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.09.10.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml