Česká televize o undergroundu

Blogové příspěvky Milana Uhdeho se věnují dokumentární tvorbě na televizních obrazovkách. Ve svém prvním příspěvku srovnává dva díly pořadu Fenomén underground a zamýšlí se nad tím, čím je underground pro něj osobně.
02.10.2014 - Milan Uhde

Fenomén Underground

V pátek 19. září jsem narazil na zajímavý programový souběh: v 18.55 odvysílala ČT 2 pod názvem Underground is life první část rozsáhlého cyklu Fenomén underground. Byla věnována vlivům tohoto hnutí sedmdesátých a osmdesátých let na dnešní generaci. Na ČT Art byl téhož dne ve 20.17 uveden další díl téhož cyklu: Není Charty bez „androše“.

Zastavím se nejdříve u tohoto druhého dílu, protože zachycuje vstup undergroundu na veřejnou scénu sedmdesátých let.  Režisér a scenárista Břetislav Rychlík, který spolu s Františkem Čuňasem Stárkem a Jiřím Fiedorem patří k i trojici iniciátorů a tvůrců celého mnohadílného cyklu, shromáždil na jedné straně svědectví příslušníků politické opozice, na straně druhé vzpomínky příslušníků a souputníků undergroundu a konečně dobové úřední i televizní doklady o režimním pokusu toto hnutí potlačit.

Pořad přesvědčivě vysvětlil souvislosti mezi proběhnuvšími událostmi a reakcemi na ně. Podle výkladu Dany Němcové začalo policejní sledování a pronásledování v roce 1974, kdy Státní bezpečnost na základě upozornění místního udavače zachytila schůzku mladých lidí v Rudolfově.

Dlouhé vlasy a vkus odlišný od tehdejšího „mainstreamu“ vzbudily podezření, že spontánní organizace setkání je ve skutečnosti plodem promyšlené ideologické diverze. V roce 1976 byli někteří členové hnutí zatčeni a čtyři z nich v září odsouzeni. Na jejich obranu už v dubnu téhož roku vystoupili profesoři Patočka, Kosík, spisovatelé Havel, Vaculík, Kohout a další. „Propojení“ vyvrcholilo v lednu 1977 zveřejněním prohlášení Charty 77 opatřeného téměř půl třetí stovkou podpisů. Podepsali intelektuálové, kněží i příslušníci undergroundu, převážně dělníci.

Do jisté míry překvapením byl zato pro mě díl nazvaný Undergound is life. Pedstavil část současné generace, která se snaží žít a působit mimo komerční vazby k televizi a k oficiálnímu pódiu. Věděl jsem, co tito mladí lidé chtějí, a co ne, ale netušil, že mnozí z nich dobře slyšeli o původním undergroundu. Aniž na něj formálně navazují, vyznávají jeho touhu projevovat se po svém stejně jako ti, za které před desetiletími promluvil svými teoretickými úvahami Ivan Magor Jirous. Takový teoretik se ovšem zatím mezi mladou generací nevyskytl.

Je pravda, a ve 39. čísle Respektu na to právem poukázal Jan H. Vitvar, že dnešní alternativa nemůže sdílet patos původního undergroundu. Její nechuť k mainstreamu je skutečně dána vkusem a životním stylem, nikoli riskantním pokusem prosazovat svůj způsob existence ve vnucené konfrontaci s mocí. Ta je dnes vůči alternativní kultuře oficiálně bezpříznaká a inertní. Přesto jsem si rád poslechl, jak šéfredaktorka Voknovin Brozmanová, ani ne třicátnice, a četní praktičtí hudebníci chtějí čelit a čelí tomu, že tlak ideologický byl vystřídán finančním.

Vyjádření organizátorky Moniky Šikulové, hudebníků Tomáše Skřivánka a Tomáše Rogo Rogowského nebo vydavatele Vladimíra Lábuse Drápala jakož i názorně zachycená atmosféra setkání alternativců pod názvem Dobroměřice 2014, kde režisér Václav Křístek většinu rozhovorů natočil, svědčily o tom, že existuje odhodlání vytrvat v nesnadném postavení dnešní alternativy.

Vladimír 518, autor průzkumného projektu Kmeny, vznesl z věcného odstupu zásadní a předem nezodpovězenou otázku, jak vůbec žije a přežívá po převratu česká hudební alternativa. Připojil obecný postřeh, že se česká kultura jako celek do nových podmínek neadaptovala. Projekt Kmeny by mohl a měl tuto otázku zodpovědět a obecný postřeh zkonkrétnit.

České televizi patří zásluha jednak o důkladnou připomínku bezprecedentního fenoménu, jakým byl český underground, jednak o nastolení živého problému dědictví jeho postoje. Na underground sedmdesátých a osmdesátých let se totiž pozapomnělo. Je to škoda. Byl to jedinečný a dokonce úspěšný pokus žít po svém v době, která takové pokusy nesnášela a násilně likvidovala.

Underground se na rozdíl například od nás zakázaných spisovatelů netoužil umělecky etablovat nebo vrátit do oficiálních struktur. Věděl, že do nich nepatří. Toto jeho sebevědomí mi imponovalo a imponuje dodnes. Dokládá, že i nyní je možné žít mimo zhoubný vliv komerční zábavy a dobře placené konformity, zejména když k tomu není nutno unikat do poloilegálního podzemí. Skýtá to naději pro všechny, kdo chtějí v globalizovaném světě být a zůstat sami sebou.


Medailon autora

Foto: soukromý archiv Milana Uhdeho


Milan Uhde – dramatik, spisovatel, redaktor a politik. V šedesátých letech pracoval pro časopis Host do domu, od roku 1972 až do převratu nesměl publikovat – jeho Balada pro banditu (1975) tak vyšla pod cízím jménem.  Podepsal Chartu 77. Po revoluci byl krátce šéfredaktorem nakladatelství Atlantis. V roce 1990 se stal druhým polistopadovým ministrem kultury. Na konci devadesátých let z politiky odešel a vrátil se k psaní. Nadále spolupracuje s Milošem Štědroněm a píše rozhlasové a divadelní hry. V letech 2011 – březen 2014 zastával funkci předsedy Rady České televize. Právě České televizi – její dokumentární nabídce – se věnuje na stránkách dok.blogu.




   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková