Česká televize o undergroundu

Blogové příspěvky Milana Uhdeho se věnují dokumentární tvorbě na televizních obrazovkách. Ve svém prvním příspěvku srovnává dva díly pořadu Fenomén underground a zamýšlí se nad tím, čím je underground pro něj osobně.
02.10.2014 - Milan Uhde

Fenomén Underground

V pátek 19. září jsem narazil na zajímavý programový souběh: v 18.55 odvysílala ČT 2 pod názvem Underground is life první část rozsáhlého cyklu Fenomén underground. Byla věnována vlivům tohoto hnutí sedmdesátých a osmdesátých let na dnešní generaci. Na ČT Art byl téhož dne ve 20.17 uveden další díl téhož cyklu: Není Charty bez „androše“.

Zastavím se nejdříve u tohoto druhého dílu, protože zachycuje vstup undergroundu na veřejnou scénu sedmdesátých let.  Režisér a scenárista Břetislav Rychlík, který spolu s Františkem Čuňasem Stárkem a Jiřím Fiedorem patří k i trojici iniciátorů a tvůrců celého mnohadílného cyklu, shromáždil na jedné straně svědectví příslušníků politické opozice, na straně druhé vzpomínky příslušníků a souputníků undergroundu a konečně dobové úřední i televizní doklady o režimním pokusu toto hnutí potlačit.

Pořad přesvědčivě vysvětlil souvislosti mezi proběhnuvšími událostmi a reakcemi na ně. Podle výkladu Dany Němcové začalo policejní sledování a pronásledování v roce 1974, kdy Státní bezpečnost na základě upozornění místního udavače zachytila schůzku mladých lidí v Rudolfově.

Dlouhé vlasy a vkus odlišný od tehdejšího „mainstreamu“ vzbudily podezření, že spontánní organizace setkání je ve skutečnosti plodem promyšlené ideologické diverze. V roce 1976 byli někteří členové hnutí zatčeni a čtyři z nich v září odsouzeni. Na jejich obranu už v dubnu téhož roku vystoupili profesoři Patočka, Kosík, spisovatelé Havel, Vaculík, Kohout a další. „Propojení“ vyvrcholilo v lednu 1977 zveřejněním prohlášení Charty 77 opatřeného téměř půl třetí stovkou podpisů. Podepsali intelektuálové, kněží i příslušníci undergroundu, převážně dělníci.

Do jisté míry překvapením byl zato pro mě díl nazvaný Undergound is life. Pedstavil část současné generace, která se snaží žít a působit mimo komerční vazby k televizi a k oficiálnímu pódiu. Věděl jsem, co tito mladí lidé chtějí, a co ne, ale netušil, že mnozí z nich dobře slyšeli o původním undergroundu. Aniž na něj formálně navazují, vyznávají jeho touhu projevovat se po svém stejně jako ti, za které před desetiletími promluvil svými teoretickými úvahami Ivan Magor Jirous. Takový teoretik se ovšem zatím mezi mladou generací nevyskytl.

Je pravda, a ve 39. čísle Respektu na to právem poukázal Jan H. Vitvar, že dnešní alternativa nemůže sdílet patos původního undergroundu. Její nechuť k mainstreamu je skutečně dána vkusem a životním stylem, nikoli riskantním pokusem prosazovat svůj způsob existence ve vnucené konfrontaci s mocí. Ta je dnes vůči alternativní kultuře oficiálně bezpříznaká a inertní. Přesto jsem si rád poslechl, jak šéfredaktorka Voknovin Brozmanová, ani ne třicátnice, a četní praktičtí hudebníci chtějí čelit a čelí tomu, že tlak ideologický byl vystřídán finančním.

Vyjádření organizátorky Moniky Šikulové, hudebníků Tomáše Skřivánka a Tomáše Rogo Rogowského nebo vydavatele Vladimíra Lábuse Drápala jakož i názorně zachycená atmosféra setkání alternativců pod názvem Dobroměřice 2014, kde režisér Václav Křístek většinu rozhovorů natočil, svědčily o tom, že existuje odhodlání vytrvat v nesnadném postavení dnešní alternativy.

Vladimír 518, autor průzkumného projektu Kmeny, vznesl z věcného odstupu zásadní a předem nezodpovězenou otázku, jak vůbec žije a přežívá po převratu česká hudební alternativa. Připojil obecný postřeh, že se česká kultura jako celek do nových podmínek neadaptovala. Projekt Kmeny by mohl a měl tuto otázku zodpovědět a obecný postřeh zkonkrétnit.

České televizi patří zásluha jednak o důkladnou připomínku bezprecedentního fenoménu, jakým byl český underground, jednak o nastolení živého problému dědictví jeho postoje. Na underground sedmdesátých a osmdesátých let se totiž pozapomnělo. Je to škoda. Byl to jedinečný a dokonce úspěšný pokus žít po svém v době, která takové pokusy nesnášela a násilně likvidovala.

Underground se na rozdíl například od nás zakázaných spisovatelů netoužil umělecky etablovat nebo vrátit do oficiálních struktur. Věděl, že do nich nepatří. Toto jeho sebevědomí mi imponovalo a imponuje dodnes. Dokládá, že i nyní je možné žít mimo zhoubný vliv komerční zábavy a dobře placené konformity, zejména když k tomu není nutno unikat do poloilegálního podzemí. Skýtá to naději pro všechny, kdo chtějí v globalizovaném světě být a zůstat sami sebou.


Medailon autora

Foto: soukromý archiv Milana Uhdeho


Milan Uhde – dramatik, spisovatel, redaktor a politik. V šedesátých letech pracoval pro časopis Host do domu, od roku 1972 až do převratu nesměl publikovat – jeho Balada pro banditu (1975) tak vyšla pod cízím jménem.  Podepsal Chartu 77. Po revoluci byl krátce šéfredaktorem nakladatelství Atlantis. V roce 1990 se stal druhým polistopadovým ministrem kultury. Na konci devadesátých let z politiky odešel a vrátil se k psaní. Nadále spolupracuje s Milošem Štědroněm a píše rozhlasové a divadelní hry. V letech 2011 – březen 2014 zastával funkci předsedy Rady České televize. Právě České televizi – její dokumentární nabídce – se věnuje na stránkách dok.blogu.




   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer