Česká dokumentární alchymie

Americký nezávislý publicista Daniel Walber ohledává alchymii české experimentální tvorby, kterou letos představila sekce Fascinace: Exprmntl.cz na 20. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
08.12.2016 - Daniel Walber

To Be Framed, Zbyněk Baladrán, 2016

Experimentální film se podobá alchymii. Propojování různých technik, sluchových a vizuálních postupů, je naladěno na stejnou vlnu jako metody raně moderních přírodních filozofů. Koneckonců nešlo jen o výrobu zlata. Experimentální filmaři slídí po tom, co spojuje a co rozděluje zvuky a obrazy. V jejich spřízněnostech i antipatiích nacházejí inspiraci k vytváření nových idejí a nových forem filmového vyjadřování.

Stejně jako tehdejší alchymisté ani oni se nenechají omezovat rigorózními principy moderní vědy. Jinak řečeno idea experimentování není podmíněna vědeckou metodou. Aniž by podceňovali důležitost mohutné experimentální tradice založené na fyzických vlastnostech celuloidu, většina dnešních experimentálních filmařů chápe, že umělecký materiál nemusí mít hmatatelný charakter. Sekce Fascinace: Exprmntl.cz na letošní Ji.hlavě dosvědčila, že toto porozumění je vlastní i českým experimentálním tvůrcům.

Nejvíce přímou transmutaci představuje velmi krátký snímek Jakuba Korselta Hoax (2016). Film zachycuje talíř letící bezejmenným polem. Jeho syrová stopa se v mnohém podobá amatérským videím, která známe z YouTube. Avšak Korseltova manipulace materiálu ukazuje, že snímek je něčím víc než primitivním dokumentačním záznamem fungování nové hračky.

Rychlá montáž opakovaných záběrů letícího objektu ztěžuje formování představy prostoru a způsobuje, že divák ztrácí půdu po nohama. Korseltova volba hudby – jednoduchá stopa pravidelných elektronických úderů – film dále vyvazuje z kontextu reálné životní situace. Hoax má rysy galerijní instalace či videa doprovázejícího technoparty. Jemné pohrávání s ohniskem a zrnitostí doplněné černobílým charakterem filmového materiálu lehce omamuje filmové publikum.

Hoax, Jakub Korselt, 2016

Pozoruhodné je, jak Korseltova metoda zobrazování UFO podrývá chladnou estetiku současného amatérského filmu. Nepoužívá technologie k tomu, aby jeho snímek vypadal ještě přesvědčivěji mimozemsky, naopak. Vytváří jasnou mystifikaci a využívá přitom estetických narážek upomínajících na staré fotografie milované teoretiky spiknutí. Těžiště jeho zájmu spočívá v samotné obrazivosti, ne v autenticitě obrazu.

Podobnou subverzi materiálu můžeme vidět v Dialogu (2015) Kryštofa Strejce, přízračné transmutaci Cizince (1967) Luchina Viscontiho. Strejc pracuje s jedinou scénou z Viscontiho filmu – rozhovorem Arthura Mersaulta (Marcello Mastroianni) s knězem (Bruno Cremer). Mersault, který čeká na popravu, tvrdí, že otázka existence Boha je bezvýznamná a že je lepší žít, jako kdyby žádný život po smrti neexistoval. „Vaše srdce je slepé,“ odpovídá mu kněz.

Zvolený materiál Strejc proměňuje takřka k nepoznání. Scénu vidíme přes broušené sklo, které rozmazává tváře herců, již se stávají nerozeznatelní. Ústřední text existencialismu migruje ze stránek Camusova románu skrze podobu a hlas Mastroianniho a Cremera do nového prostoru mezi abstraktními tvary.

Strejcův film jako takový se ve skutečnosti idejí, které formuloval Albert Camus, netýká. Jeho námětem je rozhovor jako objekt, sám o sobě nejspíš podobně bezvýznamný jako teologické otázky, které v něm zaznívají. Stejně jako původní novela ostře utnula po staletí trvající náboženský dialog, obrušuje Strejcův film na oplátku ostří její vlastní rozmluvy.

S mnohem extravagantnějšími vizuálními intervencemi přichází Jakub Krejčí ve svém WhereWhoYouMeAre (2016), když městskou krajinu nechává prostoupit estetikou videohry. Herečka Natálie Loukotová bloudí Prahou jen v doprovodu svého vyprávění. „Zkusím [sen] zrekonstruovat mimo spánek,“ říká a naznačuje tak, že 3D animace, které se začínají objevovat, její sen zhmotňují.

Na obzoru se tyčí obrovská anténa. Jednotlivé budovy postupně nahrazují jejich animované protějšky se zjednodušenou architekturou. Skutečný svět se odlupuje, spěchá směrem k jasným barvám a prostorovým nejasnostem. Hlas vypravěčky nakonec ovládne panika „Nic si nepamatuji,“ řekne a nechá ze sebe vytrysknout sprostotu završenou smyčkou řevu.

Poselství možná je, že v digitálním světě číhá nebezpečí. Leč WhereWhoYouMeAre není technofobický film a nelze jej podezřívat z luddistické, anti-internetové paranoie. Hrozba nevyvěrá z videoherní estetiky, ale z neurčitého snu, který vše uvádí do pohybu. Krejčího 3D animace jsou nástrojem, jenž umožňuje, aby honba za představou dosáhla hloubek šílenství.

WhereWhoYouMeAre, Jakub Krejčí, 2016

Protagonistka filmu je beztak pouhou šifrou, zastupuje rozsáhlejší perceptuální problematiku. Postava jako prostředek k cíli – takový argument zazní také ve snímku La Photo du Colonel (2015) v následující formulaci: „Na postavách již nezáleží. Záleží jen na pohybu.“ Filmařka Martina Holá používá citaci, vyňatou z rozhovoru s Eugenem Ionescu, aby vsadila řadu rozmanitých obrazů do nových kontextů.

Slova umístěná na plátně se sama vlastně stávají rekvizitami, jejich uspořádání vytváří prostor pro fyzickou interakci mezi dramatikovou volbou slov. Ve vtipném filmu Martiny Holé se stává rekvizitou vlastně úplně vše – od odrazu lesa na hladině jezera až po vír na povrchu plánu města z ptačí perspektivy.

Nejzajímavější případ představuje kresba baseballové pálky. Rotuje v odpovědi na jinou Ionescovu větu: „Pohyb vyplňuje postavy.“ Její obraz předpokládá přítomnost lidské bytosti, která uchopuje pálku čekající na úder. Zobrazená pálka začne naplňovat svůj osud, avšak dráhu pohybu protáhne za hranice rozmáchnutí a pokračuje v rotaci. Její dráha zmaří naše očekávání a vymaže tak představu baseballového hráče z (filmového) pole. Pohyb ji abstrahoval.

Tutéž techniku lze použít na opravdové lidské postavy jako na fotografie krajiny či jednoduchou animaci. To Be Framed (2016) Zbyňka Baladrána provádí transmutační zákrok na skupině skutečných dětí, které si hrají na troskách bývalé německé vojenské základny. Jeho černobílé obrazy evokují přímočarost tradice dokumentární verité, jsou však podrývány konkurenčním zvukovým vlivem hudby a hlasu vypravěče.

Střídání přílivu a odlivu elektronického bzukotu připomíná historickou dimenzi úzkosti snímané krajiny. Vyprávění je však mnohem více odcizené. Začíná otázkou: „Jakým způsobem bychom měli uspořádat své životy?“ a pokračuje vysvětlováním nutnosti překladu. Ten je nutný nejspíš proto, že děti, které nemluví, potřebují hlas a jazyk dospělého. Jejich plán je „povstat z násilí a obrátit je k sobě samému“ – interpretace krajiny, po které kráčí.

„Teď jsi zmaten,“ řekne hlas. Napětí mezi vyřčeným a nevyřčeným, mezi dítětem a dospělým, mezi přítomností a minulostí zůstává přítomno v plné síle. Překladatelé, mezi něž je nutné počítat i tvůrce filmu, „vzali kameru a o něco se pokoušejí.“ Cílem je jednoduše učit se, v nejobecnějším smyslu, z dějin násilí.

Myslet si, že po tomto filmu by měla nastat jednoduchá katarze, uvolnění napětí, znamená nepochopit jeho experimentální metodologii. Podobně jako díla alchymistů, nepolíbených vědeckou revolucí a jejím projektem uspořádání světa, má To Be Framed svobodnější experimentální strukturu. Totéž platí o dalších filmech v sekci Fascinace: Exprmtl.cz. Tvorbu významu a inspirace zakládají jejich tvůrci na elastickém napětí a otevřených metaforách. Vstoupili do teoretické krajiny, která se rozprostírá mezi animací a dokumentem, adaptací a recyklací, jazykem a obrazem.


Z anglického originálu přeložila Tereza Hadravová.




   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková