Česká dokumentární alchymie

Americký nezávislý publicista Daniel Walber ohledává alchymii české experimentální tvorby, kterou letos představila sekce Fascinace: Exprmntl.cz na 20. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
08.12.2016 - Daniel Walber

To Be Framed, Zbyněk Baladrán, 2016

Experimentální film se podobá alchymii. Propojování různých technik, sluchových a vizuálních postupů, je naladěno na stejnou vlnu jako metody raně moderních přírodních filozofů. Koneckonců nešlo jen o výrobu zlata. Experimentální filmaři slídí po tom, co spojuje a co rozděluje zvuky a obrazy. V jejich spřízněnostech i antipatiích nacházejí inspiraci k vytváření nových idejí a nových forem filmového vyjadřování.

Stejně jako tehdejší alchymisté ani oni se nenechají omezovat rigorózními principy moderní vědy. Jinak řečeno idea experimentování není podmíněna vědeckou metodou. Aniž by podceňovali důležitost mohutné experimentální tradice založené na fyzických vlastnostech celuloidu, většina dnešních experimentálních filmařů chápe, že umělecký materiál nemusí mít hmatatelný charakter. Sekce Fascinace: Exprmntl.cz na letošní Ji.hlavě dosvědčila, že toto porozumění je vlastní i českým experimentálním tvůrcům.

Nejvíce přímou transmutaci představuje velmi krátký snímek Jakuba Korselta Hoax (2016). Film zachycuje talíř letící bezejmenným polem. Jeho syrová stopa se v mnohém podobá amatérským videím, která známe z YouTube. Avšak Korseltova manipulace materiálu ukazuje, že snímek je něčím víc než primitivním dokumentačním záznamem fungování nové hračky.

Rychlá montáž opakovaných záběrů letícího objektu ztěžuje formování představy prostoru a způsobuje, že divák ztrácí půdu po nohama. Korseltova volba hudby – jednoduchá stopa pravidelných elektronických úderů – film dále vyvazuje z kontextu reálné životní situace. Hoax má rysy galerijní instalace či videa doprovázejícího technoparty. Jemné pohrávání s ohniskem a zrnitostí doplněné černobílým charakterem filmového materiálu lehce omamuje filmové publikum.

Hoax, Jakub Korselt, 2016

Pozoruhodné je, jak Korseltova metoda zobrazování UFO podrývá chladnou estetiku současného amatérského filmu. Nepoužívá technologie k tomu, aby jeho snímek vypadal ještě přesvědčivěji mimozemsky, naopak. Vytváří jasnou mystifikaci a využívá přitom estetických narážek upomínajících na staré fotografie milované teoretiky spiknutí. Těžiště jeho zájmu spočívá v samotné obrazivosti, ne v autenticitě obrazu.

Podobnou subverzi materiálu můžeme vidět v Dialogu (2015) Kryštofa Strejce, přízračné transmutaci Cizince (1967) Luchina Viscontiho. Strejc pracuje s jedinou scénou z Viscontiho filmu – rozhovorem Arthura Mersaulta (Marcello Mastroianni) s knězem (Bruno Cremer). Mersault, který čeká na popravu, tvrdí, že otázka existence Boha je bezvýznamná a že je lepší žít, jako kdyby žádný život po smrti neexistoval. „Vaše srdce je slepé,“ odpovídá mu kněz.

Zvolený materiál Strejc proměňuje takřka k nepoznání. Scénu vidíme přes broušené sklo, které rozmazává tváře herců, již se stávají nerozeznatelní. Ústřední text existencialismu migruje ze stránek Camusova románu skrze podobu a hlas Mastroianniho a Cremera do nového prostoru mezi abstraktními tvary.

Strejcův film jako takový se ve skutečnosti idejí, které formuloval Albert Camus, netýká. Jeho námětem je rozhovor jako objekt, sám o sobě nejspíš podobně bezvýznamný jako teologické otázky, které v něm zaznívají. Stejně jako původní novela ostře utnula po staletí trvající náboženský dialog, obrušuje Strejcův film na oplátku ostří její vlastní rozmluvy.

S mnohem extravagantnějšími vizuálními intervencemi přichází Jakub Krejčí ve svém WhereWhoYouMeAre (2016), když městskou krajinu nechává prostoupit estetikou videohry. Herečka Natálie Loukotová bloudí Prahou jen v doprovodu svého vyprávění. „Zkusím [sen] zrekonstruovat mimo spánek,“ říká a naznačuje tak, že 3D animace, které se začínají objevovat, její sen zhmotňují.

Na obzoru se tyčí obrovská anténa. Jednotlivé budovy postupně nahrazují jejich animované protějšky se zjednodušenou architekturou. Skutečný svět se odlupuje, spěchá směrem k jasným barvám a prostorovým nejasnostem. Hlas vypravěčky nakonec ovládne panika „Nic si nepamatuji,“ řekne a nechá ze sebe vytrysknout sprostotu završenou smyčkou řevu.

Poselství možná je, že v digitálním světě číhá nebezpečí. Leč WhereWhoYouMeAre není technofobický film a nelze jej podezřívat z luddistické, anti-internetové paranoie. Hrozba nevyvěrá z videoherní estetiky, ale z neurčitého snu, který vše uvádí do pohybu. Krejčího 3D animace jsou nástrojem, jenž umožňuje, aby honba za představou dosáhla hloubek šílenství.

WhereWhoYouMeAre, Jakub Krejčí, 2016

Protagonistka filmu je beztak pouhou šifrou, zastupuje rozsáhlejší perceptuální problematiku. Postava jako prostředek k cíli – takový argument zazní také ve snímku La Photo du Colonel (2015) v následující formulaci: „Na postavách již nezáleží. Záleží jen na pohybu.“ Filmařka Martina Holá používá citaci, vyňatou z rozhovoru s Eugenem Ionescu, aby vsadila řadu rozmanitých obrazů do nových kontextů.

Slova umístěná na plátně se sama vlastně stávají rekvizitami, jejich uspořádání vytváří prostor pro fyzickou interakci mezi dramatikovou volbou slov. Ve vtipném filmu Martiny Holé se stává rekvizitou vlastně úplně vše – od odrazu lesa na hladině jezera až po vír na povrchu plánu města z ptačí perspektivy.

Nejzajímavější případ představuje kresba baseballové pálky. Rotuje v odpovědi na jinou Ionescovu větu: „Pohyb vyplňuje postavy.“ Její obraz předpokládá přítomnost lidské bytosti, která uchopuje pálku čekající na úder. Zobrazená pálka začne naplňovat svůj osud, avšak dráhu pohybu protáhne za hranice rozmáchnutí a pokračuje v rotaci. Její dráha zmaří naše očekávání a vymaže tak představu baseballového hráče z (filmového) pole. Pohyb ji abstrahoval.

Tutéž techniku lze použít na opravdové lidské postavy jako na fotografie krajiny či jednoduchou animaci. To Be Framed (2016) Zbyňka Baladrána provádí transmutační zákrok na skupině skutečných dětí, které si hrají na troskách bývalé německé vojenské základny. Jeho černobílé obrazy evokují přímočarost tradice dokumentární verité, jsou však podrývány konkurenčním zvukovým vlivem hudby a hlasu vypravěče.

Střídání přílivu a odlivu elektronického bzukotu připomíná historickou dimenzi úzkosti snímané krajiny. Vyprávění je však mnohem více odcizené. Začíná otázkou: „Jakým způsobem bychom měli uspořádat své životy?“ a pokračuje vysvětlováním nutnosti překladu. Ten je nutný nejspíš proto, že děti, které nemluví, potřebují hlas a jazyk dospělého. Jejich plán je „povstat z násilí a obrátit je k sobě samému“ – interpretace krajiny, po které kráčí.

„Teď jsi zmaten,“ řekne hlas. Napětí mezi vyřčeným a nevyřčeným, mezi dítětem a dospělým, mezi přítomností a minulostí zůstává přítomno v plné síle. Překladatelé, mezi něž je nutné počítat i tvůrce filmu, „vzali kameru a o něco se pokoušejí.“ Cílem je jednoduše učit se, v nejobecnějším smyslu, z dějin násilí.

Myslet si, že po tomto filmu by měla nastat jednoduchá katarze, uvolnění napětí, znamená nepochopit jeho experimentální metodologii. Podobně jako díla alchymistů, nepolíbených vědeckou revolucí a jejím projektem uspořádání světa, má To Be Framed svobodnější experimentální strukturu. Totéž platí o dalších filmech v sekci Fascinace: Exprmtl.cz. Tvorbu významu a inspirace zakládají jejich tvůrci na elastickém napětí a otevřených metaforách. Vstoupili do teoretické krajiny, která se rozprostírá mezi animací a dokumentem, adaptací a recyklací, jazykem a obrazem.


Z anglického originálu přeložila Tereza Hadravová.




   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková