Červená proti totalitě

Janis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.
21.09.2017 - Janis Prášil

Červená

Olga Sommerová uzavírá snímkem Červená svou trilogii o výjimečných ženách, mezi něž patří i hrdinky dokumentů Věra 68 a Magický hlas rebelky. Na rozdíl od Věry Čáslavské nebo Marty Kubišové, které se postavily režimu na domácí půdě, však osud operní zpěvačky Soni Červené reflektuje totalitní minulost vlasti zvenčí z pozice emigrantky. Příběh umělkyně, jež dobyla svět, ale třicet let se nemohla vrátit do rodné země, vypovídá o tom, jak se stát připravoval o své talenty.

„Jsem bezdomovec“

Červená, jejíž život pokrývá téměř celé století, zažila první republiku a dva totalitní režimy stejně jako hrdinka loňského dokumentu Zkáza krásou. Helena Třeštíková v něm konfrontuje Lídu Baarovou s její kontroverzní osobní historií a zároveň směřuje do publika řadu otázek týkajících se jak minulosti, tak přítomnosti. Sommerová však volí jiný typ „postavy“ i přímočařejší přístup. Nahlíží na Červenou jako na morální autoritu, nikoli předmět zkoumání a kritické reflexe.

Působivost portrétu Soni Červené vyvěrá ze tří zdrojů. Jedním z nich je pohled do fascinujícího světa vysokého umění, seberealizace, tvůrčí svobody a slávy, podmíněné disciplínou, pokorou a samotou. Další pilíř snímku představuje charismatická postava, která dokáže otevřeně mluvit o svých emocích, aniž by nad sebou ztratila kontrolu. Do jisté míry stylizovaný projev a osobní kouzlo přispívají k hravosti některých pasáží. Záběry z dokumentů 13. komnata a Moje 20. století, prokládané aktuálním materiálem z loňského roku, mají daleko k statickým rozhovorům s mluvícími hlavami. Setkání s energickou postavou oživuje kamera Olgy Špátové, která ve velkých detailech snímá ušlechtilou tvář Červené nebo zůstává za jejími zády, aby společně s ní zasněně hleděla na obzor. Tyto poetické vsuvky reflektují citové rozpoložení postavy a jsou prostředkem její introspekce podobně jako hravý leitmotiv s bustou. Červená cestuje spolu se svým mladým „alteregem“ po místech, která ovlivnila její život, a v hereckých minietudách promlouvá přeneseně i doslova k sobě samé. V okamžicích, kdy zpěvačka vykročí ze světa své profese a otevře neveřejnou část svého života, prosakují na povrch stopy doby. Z divadelních pódií nejvýznamnějších světových operních domů se dostáváme na místo bývalého koncentračního tábora, do archivu StB nebo do márnice.


Červená

Duch doby

Detailní práce se vzácnými nebo neznámými archivními materiály tvoří třetí pilíř, na němž stojí autenticita a působivost snímku. Zatímco Třeštíková ve spolupráci se střihačem Jakubem Hejnou využívala ve Zkáze krásou archivní záběry jako prostředek k subverznímu komentáři a polemice s postavou, Sommerová obrazovým svědectvím naopak zesiluje působivost výpovědi protagonistky. K takovýmto silným momentům patří například kontrast mezi fotografiemi matky Červené coby zdravé vitální ženy a obraz její zubožené postavy pořízený o pár let později po návratu z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Návštěva márnice, v níž Červená vypráví, jak unesla a sama tajně pohřbila tělo své matky, která nakonec nepřežila komunistické vězení, nebo odmítnutí spolupracovat s tajnými službami jak ve vlasti, tak v zahraničí působí podobně jako tzv. tiché gesto Věry Čáslavské. Gymnastka během svého vítězství na olympiádě v Mexiku roku 1968 před zraky celého světa otevřeně projevila svůj nesouhlas se sovětskou okupací, když za zvuků sovětské hymny odvrátila hlavu. Podobně působí kategorické ne, jímž Kubišová za cenu konce kariéry odpověděla státním orgánům, které ji coby nepohodlného živla přemlouvaly k emigraci. Na základě pevného charakteru a loajality s demokracií se poslední dvě jmenované staly spolupracovnicemi Václava Havla.

Jedinci, kteří posouvali mantinely lidských možností v oblasti umění nebo sportu, se stali prostředkem katarze, symbolem, do něhož společnost vkládala svoje touhy a naděje. Jako nepřímí mluvčí veřejnosti měli moc svým příkladem ovlivňovat myšlení kolektivu. Jejich osobní vzdor se stal politickým gestem a představoval pro režim potenciální hrozbu. Červená, která po návratu do vlasti vydala dvě knihy memoárů, Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno, ztvárnila roku 2008 ústřední postavu doktorky Milady Horákové v komorní opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude.... Jak Červená na poli divadla, tak Sommerová svou filmovou tvorbou připomínají význam těchto gest odporu proti totalitě i pro současnou veřejnost.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml