Červená proti totalitě

Janis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.
21.09.2017 - Janis Prášil

Červená

Olga Sommerová uzavírá snímkem Červená svou trilogii o výjimečných ženách, mezi něž patří i hrdinky dokumentů Věra 68 a Magický hlas rebelky. Na rozdíl od Věry Čáslavské nebo Marty Kubišové, které se postavily režimu na domácí půdě, však osud operní zpěvačky Soni Červené reflektuje totalitní minulost vlasti zvenčí z pozice emigrantky. Příběh umělkyně, jež dobyla svět, ale třicet let se nemohla vrátit do rodné země, vypovídá o tom, jak se stát připravoval o své talenty.

„Jsem bezdomovec“

Červená, jejíž život pokrývá téměř celé století, zažila první republiku a dva totalitní režimy stejně jako hrdinka loňského dokumentu Zkáza krásou. Helena Třeštíková v něm konfrontuje Lídu Baarovou s její kontroverzní osobní historií a zároveň směřuje do publika řadu otázek týkajících se jak minulosti, tak přítomnosti. Sommerová však volí jiný typ „postavy“ i přímočařejší přístup. Nahlíží na Červenou jako na morální autoritu, nikoli předmět zkoumání a kritické reflexe.

Působivost portrétu Soni Červené vyvěrá ze tří zdrojů. Jedním z nich je pohled do fascinujícího světa vysokého umění, seberealizace, tvůrčí svobody a slávy, podmíněné disciplínou, pokorou a samotou. Další pilíř snímku představuje charismatická postava, která dokáže otevřeně mluvit o svých emocích, aniž by nad sebou ztratila kontrolu. Do jisté míry stylizovaný projev a osobní kouzlo přispívají k hravosti některých pasáží. Záběry z dokumentů 13. komnata a Moje 20. století, prokládané aktuálním materiálem z loňského roku, mají daleko k statickým rozhovorům s mluvícími hlavami. Setkání s energickou postavou oživuje kamera Olgy Špátové, která ve velkých detailech snímá ušlechtilou tvář Červené nebo zůstává za jejími zády, aby společně s ní zasněně hleděla na obzor. Tyto poetické vsuvky reflektují citové rozpoložení postavy a jsou prostředkem její introspekce podobně jako hravý leitmotiv s bustou. Červená cestuje spolu se svým mladým „alteregem“ po místech, která ovlivnila její život, a v hereckých minietudách promlouvá přeneseně i doslova k sobě samé. V okamžicích, kdy zpěvačka vykročí ze světa své profese a otevře neveřejnou část svého života, prosakují na povrch stopy doby. Z divadelních pódií nejvýznamnějších světových operních domů se dostáváme na místo bývalého koncentračního tábora, do archivu StB nebo do márnice.


Červená

Duch doby

Detailní práce se vzácnými nebo neznámými archivními materiály tvoří třetí pilíř, na němž stojí autenticita a působivost snímku. Zatímco Třeštíková ve spolupráci se střihačem Jakubem Hejnou využívala ve Zkáze krásou archivní záběry jako prostředek k subverznímu komentáři a polemice s postavou, Sommerová obrazovým svědectvím naopak zesiluje působivost výpovědi protagonistky. K takovýmto silným momentům patří například kontrast mezi fotografiemi matky Červené coby zdravé vitální ženy a obraz její zubožené postavy pořízený o pár let později po návratu z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Návštěva márnice, v níž Červená vypráví, jak unesla a sama tajně pohřbila tělo své matky, která nakonec nepřežila komunistické vězení, nebo odmítnutí spolupracovat s tajnými službami jak ve vlasti, tak v zahraničí působí podobně jako tzv. tiché gesto Věry Čáslavské. Gymnastka během svého vítězství na olympiádě v Mexiku roku 1968 před zraky celého světa otevřeně projevila svůj nesouhlas se sovětskou okupací, když za zvuků sovětské hymny odvrátila hlavu. Podobně působí kategorické ne, jímž Kubišová za cenu konce kariéry odpověděla státním orgánům, které ji coby nepohodlného živla přemlouvaly k emigraci. Na základě pevného charakteru a loajality s demokracií se poslední dvě jmenované staly spolupracovnicemi Václava Havla.

Jedinci, kteří posouvali mantinely lidských možností v oblasti umění nebo sportu, se stali prostředkem katarze, symbolem, do něhož společnost vkládala svoje touhy a naděje. Jako nepřímí mluvčí veřejnosti měli moc svým příkladem ovlivňovat myšlení kolektivu. Jejich osobní vzdor se stal politickým gestem a představoval pro režim potenciální hrozbu. Červená, která po návratu do vlasti vydala dvě knihy memoárů, Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno, ztvárnila roku 2008 ústřední postavu doktorky Milady Horákové v komorní opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude.... Jak Červená na poli divadla, tak Sommerová svou filmovou tvorbou připomínají význam těchto gest odporu proti totalitě i pro současnou veřejnost.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková