Bulvár jménem alternativa

Proč je nový snímek o velké rodině žijící v maringotce po svém z dokumentaristického hlediska neetický? Tereza Reichová ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.
04.06.2015 - Tereza Reichová

Čím jsem starší, jsem i smířlivější. Myslela jsem, že se to týká i filmů, protože už rozumím, že není jednoduché natočit velký biják. U dokumentů jsem navíc začala být i loajální a kromě propagandistických výjimek si vážím každého filmu, ať dopadne jakkoli. Tedy až do minulého týdne, kdy jsem si vyrazila na film Stále spolu.

Kdyby šlo o dokument, který vznikl v rámci televizního okna s časovým omezením na tři dny natáčení a tři dny střihu, nejspíš mávnu nad filmem rukou. Jde však o film, který má kolem sebe obří PR auru, byl vyvíjen v rámci workshopu Ex oriente, zapojen do postprodukčního workshopu Dok Inkubator a vybrán na festival IDFA. A s čím že to mám problém? Dlouho jsem neviděla takový nedostatek dokumentární etiky.

Momentů, ze kterých mi běhal mráz po zádech, bylo mnoho, uvedu zde alespoň několik příkladů. Děti jsou natáčeny v situacích, které jsou jim velice nepříjemné. Kamera jim míří do obličeje, i když je zcela jasné, že odpovídat nechtějí. Záběry na dítě, které je před objektivem vystresované během přezkoušení z úrovně domácího vzdělání, mohou v divácích bez zkušenosti s filmováním vzbudit dojem, že jde o běžný způsob komunikace dítěte s někým z okolí. Doposud by mohlo jít jen o necitlivost filmařky, která je celkem častá. Ve chvíli, kdy ovšem Tomanová vědomě přivede do opuštěného bydliště rodiny babičku dětí, která se evidentně s rodinou nestýká, aby před kamerou vysypala pohoršené nadávky, byla jsem si již jista, že jde o vědomou manipulaci. V té době rodina byla na několik měsíců na jihu Španělska, o čemž štáb dobře věděl. Vrcholem však byl jeden z posledních záběrů filmu, ze křtin čerstvě narozeného dítěte nejstarší dcery. O té si skoro půli filmu myslíme, že je těhotná s bratrem či otcem. Film totiž celou dobu ukazuje rodinu zcela odříznutou od okolních vztahů. Přesto na křtinách stojí ona dcera s cizím mužem.

Úcta k lidem, se kterými natáčíme, by měla být přirozenou součástí příprav filmu. Otec rodiny byl v tomto případě jediný, který si tuto úctu nezasloužil tolik jako ti, kteří ve filmu vystupují. Přesto filmařka od počátku natáčí podle klíče, který připravil právě otec. V rozhovoru pro časopis Týden dokonce bez skrupulí popisuje, že nechává otce režírovat, protože to je ta nejjednodušší cesta, protože nikdo jiný z rodiny s ní natáčet nechtěl. Navíc se dozvídáme, že otec rodiny si ji vybral, aby natáčela filmy s vyzněním, jaké potřebuje. Je toto opravdu ta dokumentaristika, které si v českém prostředí vážíme?

Při debatě s lidmi, kteří film viděli, jsem si všimla jedné věci. Veškerá kritika šla jen vůči otci rodiny. Nikdo neproblematizoval práci filmařů, kteří ovšem otce během natáčení v jeho postojích podporovali. Bizarnost rodinné situace navíc dál připepřovali ve střihu. Vše se natáčelo skrze to, co otec dovolil, otázky jako by filmařka žádné nikdy nepřipravovala a nikoho asi ani nenapadlo využít nepovedeného materiálu ve střižně třeba tak, aby manipulaci bylo vidět (zajímalo by mne, jaké rady dostala během Dok Inkubatoru).

Samozřejmě na těchto workshopech může každý radit, jak chce, a záleží na štábu, jak se radami bude řídit. Ale nechce se mi věřit, že filmoví profesionálové tuto neprofesionalitu nevidí. A co je tedy to, co mohlo film vynést až na prestižní festival v Amsterdamu? To by mne upřímně zajímalo.

Co mne ale mrzí daleko víc než neprofesionalita, je poškozování pohledu na alternativní způsob života a vzdělávání jako takového. Netoužím po propagandě alternativy, ale vadí mi jednotvárný, bulvární pohled. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří žijí v maringotkách, karavanech, kočují po světě – a to vše s vlastními dětmi. Film se ani nesnaží ukázat přínos takového žití, děti zobrazuje jako otroky otce odtržené od civilizace... A přitom, jak se lze dozvědět z jiných zdrojů, mají kamarády a, světe div se, mají prý i vlastní názory. Nejsou jen schopné je reprodukovat, pokud vedle nich stojí despota a u toho jim míří kamera do obličeje.

Na konec malý kvíz pro ty, co film viděli. Pusťe si na youtubu tato dvě videa a porovnejte s filmem Stále spolu. Hru bych pojmenovala: najdi pět rozdílů.

Pozn.: V původní verzi textu autorka uvádí, že režisérka snímku Stále spolu prošla workshopem Ex Oriente. Tato informace byla chybná a text byl 5. 6. opraven. Omlouváme se.





další blogy autora:

Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová