Brit hledá komunistu

Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přichází v předvánočním blogu s reflexí vyprávění neodvyprávěných příběhů – soustředí se na citlivé dílo Brit Jensen a její snahu osvěžit Čechům paměť.
22.12.2016 - Andrea Hanáčková

Začátkem loňského roku se Český rozhlas zapojil do rozsáhlého celoevropského cyklu vyprávění dosud nevyprávěných příběhů Told Untold. Osmi mladým Holanďanům, kteří jsou podepsáni pod konkrétní stránkou Iron Curtain Project, bylo zhruba deset let, když v listopadu 1989 padla berlínská zeď. Nyní se obrací na předchozí generace a zajímají je příběhy, které zůstaly ještě čtvrt století po konci komunismu neodvyprávěné. V Českém rozhlase se projektu ujal Dokument Dvojky dramaturga Daniela Moravce, autorsky jej zaštítila především Brit Jensen. Dánka žijící deset let v České republice se celý rok snažila Čechům osvěžit paměť. Nemohla tušit, jak těžké to bude.

Kainovo znamení

V roce 1989 měla Komunistická strana Československa jeden a půl milionu členů. Podle historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů není snadné určit, kolik z těchto lidí dosud žije, ale vzhledem k tomu, že do strany vstupovali i dvacetiletí svazáci na sklonku osmdesátých let, nutně musí jít i dnes o statisíce lidí, kteří v sobě nesou nejen svědectví minulosti, ale – jak ukazuje aktuální dokumentární série, především trauma svého bývalého členství.

Rozhlas se pokusil tyto lidi oslovit a vysvětlit, o co jde: „Sbíráme osobní zkušenosti, zážitky a vzpomínky z doby před rokem 1989. Tyto příběhy jsou součástí naší historie a chceme je sdílet – bez odsuzování, se snahou pochopit období naší nedávné historie i motivace lidí, kteří v ní žili.“ Tak byla formulována základní teze projektu s vírou, že záruka anonymity otevře v lidech touhu vyprávět, k čemu dosud neměli odvahu a vůli.


 

Spoty vyzývající posluchače, aby se podělili o své příběhy, vysílalo několik stanic Českého rozhlasu. Další výzvy se objevily v tisku, Brit Jensen rozvěsila letáky v domovech důchodců. Odpověď však byla velmi chabá. Prvních dvacet minut dokumentu, v němž své pátrání tematizuje, vypráví o velkém mlčení, jež v Čechách kolem tématu vládne. Dokumentaristka se ptá jednoduše: „Znáte někoho, kdo byl před rokem 1989 v komunistické straně.“ „Těch bylo!“, mávne každý respondent rukou. „Každej druhej!“, replikuje další. Při prosbě o konkretizaci však nastává ticho, neurčité hezitační zvuky a rezignace – osobně známe málokoho. Později tedy volí autorka jinou taktiku – kontaktuje lidi mladší generace, kteří sami stranou neprošli, „zaplaťpánbu, nebyl jsem ani pokoušenej“, říká jeden z nich a snaží se je přesvědčit, aby oslovili své rodiče, blízké příbuzné a nabídli jim možnost o své zkušenosti vyprávět. Tam zase naráží na strach. Na neochotu jít do konfliktu, otvírat vytěsněnou hanbu, odhalovat Kainovo znamení. Děti, vnučky a vnuci, synovci a neteře se nechtějí ptát, cítí se nejistí, bojí se. Dokument zachrání několik jedinců, kteří na výzvu nakonec reagují a o svém stranickém angažmá promluví. Jsou čtyři.

Svazácká košile

V rámci české účasti na mezinárodním projektu tedy vzniklo několik desetiminutových vyprávění, jeden „velký“ padesátiminutový dokument pro Český rozhlas Vltava (dramaturgie Eva Nachmilnerová), přičemž na webu projektu jsou zveřejněny další příběhy, které se objevily formou dopisu, scénického čtení nebo byly zpracovány jako krátký animovaný film. Potíže s respondenty způsobily naprostou nahodilost témat, která přináší spíše marginální útržky z normalizační reality, než komplexnější sebereflexi. Vyprávění mistra ze slévárenské haly, agilního vysokoškolského svazáka, naivního muže, který dodnes vzpomíná na nabídku udavačské spolupráce tak, že „to asi byla ta StB“. Příběh muže, který v šestnácti letech při vysilujícím výslechu zřejmě nešťastným výrokem ublížil kamarádovi, ani po letech si není jist, co přesně se stalo. Paní, která se dosud vnitřně ani formálně nevypořádala s ženou, jež na ni donášela. Při pohledu na jednotlivá zdánlivě titěrná osobní témata působí enormní úsilí tvůrců jaksi nevyváženě. Jenže v tom tkví podstata celého uchopení této nedávné historické éry, v níž marginalizace jakéhokoli činu tvořila bázi normalizačního úsilí vládnoucí strany, vlády a represivních složek moci.

„Zajímají nás možná osobní pochybení, kompromisy, kterých se mnoho lidí bylo nuceno z různých důvodů dopouštět, i to, za co se Vy osobně cítíte vinni nebo spoluzodpovědní,“ píše se v původní projektové výzvě. Brit konstatuje v jednom z dílů, že trvá poměrně dlouho, než se respondent dostane k vyprávění o sobě. Kroužení probíhá na ose: byla to těžká doba, fronty před obchody, obtíže s dětmi a jejich vzděláváním, všudypřítomnost kontroly. Najít v pohledu za horizont uplynulých pětadvaceti let v šedi vzpomínek stěžejní okamžik, který stojí za vyprávění, muselo stát Brit Jensen mnoho trpělivosti a vytrvalého lpění na základní myšlence projektu. Samotné vyprávění totiž vlastně tak zajímavé není. Bývalý svazák popisuje, jak se stal svazákem, co ve svazu dělal, jak to bylo všechno formální a jak by se možná stal i komunistou, kdyby nepřišel listopad 1989. Jindy mistr slévárenské haly vypráví, jak se staral o lidi v několika provozech, jakou za ně cítil odpovědnost, jak vlastně tu práci dělat nechtěl a že nejhorší ze všeho bylo psát na ty lidi kádrové posudky. To, co z příběhů činí pozoruhodné miniatury, jsou především Britiny otázky, střih a postprodukční hudební zpracování. V tomto případě hudba s převahou dunivých spodních basových tónů navozuje atmosféru rozlehlých hal, v nichž v tmavém koutku za plentou nešťastný mistr sepisuje na bílý papír s nadpisem Posudek na spolupracovníka ubohá udání. Brit se na to jemně, ale vytrvale vyptává. Jak vypadalo ono pracovní místo, jak vypadal ten papír, který se zakládal do stroje, co přesně posudek obsahoval, kdo to po mistrovi slévárenské výroby vlastně chtěl, jak věděl mistr o jednom každém svém pracovníkovi, zda chodí, nebo nechodí do kostela. Tento respondent hovoří pomalu, chraplavým hlasem hledá slova, tvoří je s úsilím, zároveň však s fascinujícím uměním zkratky a detailu, jímž ozřejmuje, jak stresující, fyzicky a psychicky náročné prostředí ve vzpomínkách prochází. Tíživost mluveného projevu se pojí s temnou hudbou s ozvuky zvonů, houslí, basovým rejstříkem jakoby varhanní klaviatury a jemnými bicími, jež evokují odbíjení času ve chvíli, kdy respondent mluví o permanentním vnitřním napětí.


 

Spolupráce s muzikantem Filipem Jakšem v tomto případě znamenala zásadní autorské rozhodnutí, v rozhlasovém dokumentu velmi ojedinělé a jednoznačně přínosné. Až z následně vedené debaty s touto autorskou dvojicí vyplývá, že v hudební stopě nejde o žádné varhany nebo housle, ale o „industriální hračkářství“, pružiny, vlasce, natažené struny a loop efekty, které Jakš využívá k vyjádření atmosféry sestříhaného verbálního materiálu. Vybírá si klíčové okamžiky dokumentu („respondent se snaží najít svůj podíl viny“, „prvek naděje: vypráví o roce 1989“) a improvizací natáčí hudební smyčky, jež pak tvoří hudební narativ nonfikčního díla.

Nikdo se s tím chlubit nebude

Příběhů je zatím příliš málo na to, aby se dalo dojít k nějakému zobecnění. Dánka Brit Jensen ale rozhodně několik důležitých postřehů zveřejňuje. Jednak je pro mne opravdu zajímavý způsob, jak se ptá. Vyrostla ve zcela jiném politickém kontextu, a proto ji zajímají i věci, na které by s nechutí, ale celkem přesně dokázal odpovědět každý, komu je čtyřicet a víc: Kdo vás do té strany pozval? Co přesně jste v té straně dělali? Jak jste se cítil vůči těm lidem, kteří nebyli členové strany? Jak se vystoupí ze strany? Ať už zkušenost s KSČ máme přímou, zprostředkovanou nebo vzdálenou, kdo v komunismu vyrostl, toho nenapadne se právě takto ptát. Brit určitě pomáhá, že jako dobře česky mluvící a rozumějící cizince mohou mít lidé potřebu jí to vysvětlovat. Ona se však s těmito odpověďmi nespokojí a v dotazování pokračuje: Jaké to pro vás bylo být ve straně? Cítíte odpovědnost za to, jaké to bylo v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech? Setkáváte se s tím, že si někdo jiný myslí, že jste byl kariérista? Když se díváte na své členství zpětně, co si o tom myslíte dneska? Tajíte to, že jste byl ve straně?

Britina čeština je místy nepřesná, někdy zní naivně a dětsky, ale ve snaze zjistit, co daný člověk tají, o čem se stydí mluvit a proč, je jako dokumentaristka neústupná. Stejně tak ale v žádném okamžiku necítíme hodnocení, pohoršení, překvapení nebo odsudek. I to vytváří pro respondenty dojem bezpečí a ochotu se o traumatický zážitek nebo dlouhodobý životní pocit podělit. A jsme znovu u toho. Sami respondenti skutečně pojmenovávají své příběhy jako trauma a zkušenost vyprávění jako terapeutický zážitek. Dokumentaristka ponechává drobnou reflexi vyprávění v každém ze zveřejněných příběhů. Její sociální herci svorně konstatují, že svěřit se s celoživotním pocitem viny bylo úlevné, „nebylo to tak hrozné, jak se báli“, pomohlo jim vyslovit, co je dlouhodobě trápilo. Jakoby tím autorka vědomě v této první části práce na tématu povzbuzovala další, nás všechny, abychom ve společenské sebereflexi normalizačního období rozhodně pokračovali. „Češi mají v tomto ohledu mnoho co nabídnout, mají tak bohatou minulost a mohli by vydat velmi silné svědectví o tom, jak snadno propadne velké množství lidí totalitnímu myšlení,“ říká Brit Jensen se silným přesvědčením, že neventilované trauma se zapouzdří do tabuizované bolesti, kterou přebere další generace bez šance pochopit kontext života svých rodičů a prarodičů.





další blogy autora:

Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka