Brit hledá komunistu

Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přichází v předvánočním blogu s reflexí vyprávění neodvyprávěných příběhů – soustředí se na citlivé dílo Brit Jensen a její snahu osvěžit Čechům paměť.
22.12.2016 - Andrea Hanáčková

Začátkem loňského roku se Český rozhlas zapojil do rozsáhlého celoevropského cyklu vyprávění dosud nevyprávěných příběhů Told Untold. Osmi mladým Holanďanům, kteří jsou podepsáni pod konkrétní stránkou Iron Curtain Project, bylo zhruba deset let, když v listopadu 1989 padla berlínská zeď. Nyní se obrací na předchozí generace a zajímají je příběhy, které zůstaly ještě čtvrt století po konci komunismu neodvyprávěné. V Českém rozhlase se projektu ujal Dokument Dvojky dramaturga Daniela Moravce, autorsky jej zaštítila především Brit Jensen. Dánka žijící deset let v České republice se celý rok snažila Čechům osvěžit paměť. Nemohla tušit, jak těžké to bude.

Kainovo znamení

V roce 1989 měla Komunistická strana Československa jeden a půl milionu členů. Podle historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů není snadné určit, kolik z těchto lidí dosud žije, ale vzhledem k tomu, že do strany vstupovali i dvacetiletí svazáci na sklonku osmdesátých let, nutně musí jít i dnes o statisíce lidí, kteří v sobě nesou nejen svědectví minulosti, ale – jak ukazuje aktuální dokumentární série, především trauma svého bývalého členství.

Rozhlas se pokusil tyto lidi oslovit a vysvětlit, o co jde: „Sbíráme osobní zkušenosti, zážitky a vzpomínky z doby před rokem 1989. Tyto příběhy jsou součástí naší historie a chceme je sdílet – bez odsuzování, se snahou pochopit období naší nedávné historie i motivace lidí, kteří v ní žili.“ Tak byla formulována základní teze projektu s vírou, že záruka anonymity otevře v lidech touhu vyprávět, k čemu dosud neměli odvahu a vůli.


 

Spoty vyzývající posluchače, aby se podělili o své příběhy, vysílalo několik stanic Českého rozhlasu. Další výzvy se objevily v tisku, Brit Jensen rozvěsila letáky v domovech důchodců. Odpověď však byla velmi chabá. Prvních dvacet minut dokumentu, v němž své pátrání tematizuje, vypráví o velkém mlčení, jež v Čechách kolem tématu vládne. Dokumentaristka se ptá jednoduše: „Znáte někoho, kdo byl před rokem 1989 v komunistické straně.“ „Těch bylo!“, mávne každý respondent rukou. „Každej druhej!“, replikuje další. Při prosbě o konkretizaci však nastává ticho, neurčité hezitační zvuky a rezignace – osobně známe málokoho. Později tedy volí autorka jinou taktiku – kontaktuje lidi mladší generace, kteří sami stranou neprošli, „zaplaťpánbu, nebyl jsem ani pokoušenej“, říká jeden z nich a snaží se je přesvědčit, aby oslovili své rodiče, blízké příbuzné a nabídli jim možnost o své zkušenosti vyprávět. Tam zase naráží na strach. Na neochotu jít do konfliktu, otvírat vytěsněnou hanbu, odhalovat Kainovo znamení. Děti, vnučky a vnuci, synovci a neteře se nechtějí ptát, cítí se nejistí, bojí se. Dokument zachrání několik jedinců, kteří na výzvu nakonec reagují a o svém stranickém angažmá promluví. Jsou čtyři.

Svazácká košile

V rámci české účasti na mezinárodním projektu tedy vzniklo několik desetiminutových vyprávění, jeden „velký“ padesátiminutový dokument pro Český rozhlas Vltava (dramaturgie Eva Nachmilnerová), přičemž na webu projektu jsou zveřejněny další příběhy, které se objevily formou dopisu, scénického čtení nebo byly zpracovány jako krátký animovaný film. Potíže s respondenty způsobily naprostou nahodilost témat, která přináší spíše marginální útržky z normalizační reality, než komplexnější sebereflexi. Vyprávění mistra ze slévárenské haly, agilního vysokoškolského svazáka, naivního muže, který dodnes vzpomíná na nabídku udavačské spolupráce tak, že „to asi byla ta StB“. Příběh muže, který v šestnácti letech při vysilujícím výslechu zřejmě nešťastným výrokem ublížil kamarádovi, ani po letech si není jist, co přesně se stalo. Paní, která se dosud vnitřně ani formálně nevypořádala s ženou, jež na ni donášela. Při pohledu na jednotlivá zdánlivě titěrná osobní témata působí enormní úsilí tvůrců jaksi nevyváženě. Jenže v tom tkví podstata celého uchopení této nedávné historické éry, v níž marginalizace jakéhokoli činu tvořila bázi normalizačního úsilí vládnoucí strany, vlády a represivních složek moci.

„Zajímají nás možná osobní pochybení, kompromisy, kterých se mnoho lidí bylo nuceno z různých důvodů dopouštět, i to, za co se Vy osobně cítíte vinni nebo spoluzodpovědní,“ píše se v původní projektové výzvě. Brit konstatuje v jednom z dílů, že trvá poměrně dlouho, než se respondent dostane k vyprávění o sobě. Kroužení probíhá na ose: byla to těžká doba, fronty před obchody, obtíže s dětmi a jejich vzděláváním, všudypřítomnost kontroly. Najít v pohledu za horizont uplynulých pětadvaceti let v šedi vzpomínek stěžejní okamžik, který stojí za vyprávění, muselo stát Brit Jensen mnoho trpělivosti a vytrvalého lpění na základní myšlence projektu. Samotné vyprávění totiž vlastně tak zajímavé není. Bývalý svazák popisuje, jak se stal svazákem, co ve svazu dělal, jak to bylo všechno formální a jak by se možná stal i komunistou, kdyby nepřišel listopad 1989. Jindy mistr slévárenské haly vypráví, jak se staral o lidi v několika provozech, jakou za ně cítil odpovědnost, jak vlastně tu práci dělat nechtěl a že nejhorší ze všeho bylo psát na ty lidi kádrové posudky. To, co z příběhů činí pozoruhodné miniatury, jsou především Britiny otázky, střih a postprodukční hudební zpracování. V tomto případě hudba s převahou dunivých spodních basových tónů navozuje atmosféru rozlehlých hal, v nichž v tmavém koutku za plentou nešťastný mistr sepisuje na bílý papír s nadpisem Posudek na spolupracovníka ubohá udání. Brit se na to jemně, ale vytrvale vyptává. Jak vypadalo ono pracovní místo, jak vypadal ten papír, který se zakládal do stroje, co přesně posudek obsahoval, kdo to po mistrovi slévárenské výroby vlastně chtěl, jak věděl mistr o jednom každém svém pracovníkovi, zda chodí, nebo nechodí do kostela. Tento respondent hovoří pomalu, chraplavým hlasem hledá slova, tvoří je s úsilím, zároveň však s fascinujícím uměním zkratky a detailu, jímž ozřejmuje, jak stresující, fyzicky a psychicky náročné prostředí ve vzpomínkách prochází. Tíživost mluveného projevu se pojí s temnou hudbou s ozvuky zvonů, houslí, basovým rejstříkem jakoby varhanní klaviatury a jemnými bicími, jež evokují odbíjení času ve chvíli, kdy respondent mluví o permanentním vnitřním napětí.


 

Spolupráce s muzikantem Filipem Jakšem v tomto případě znamenala zásadní autorské rozhodnutí, v rozhlasovém dokumentu velmi ojedinělé a jednoznačně přínosné. Až z následně vedené debaty s touto autorskou dvojicí vyplývá, že v hudební stopě nejde o žádné varhany nebo housle, ale o „industriální hračkářství“, pružiny, vlasce, natažené struny a loop efekty, které Jakš využívá k vyjádření atmosféry sestříhaného verbálního materiálu. Vybírá si klíčové okamžiky dokumentu („respondent se snaží najít svůj podíl viny“, „prvek naděje: vypráví o roce 1989“) a improvizací natáčí hudební smyčky, jež pak tvoří hudební narativ nonfikčního díla.

Nikdo se s tím chlubit nebude

Příběhů je zatím příliš málo na to, aby se dalo dojít k nějakému zobecnění. Dánka Brit Jensen ale rozhodně několik důležitých postřehů zveřejňuje. Jednak je pro mne opravdu zajímavý způsob, jak se ptá. Vyrostla ve zcela jiném politickém kontextu, a proto ji zajímají i věci, na které by s nechutí, ale celkem přesně dokázal odpovědět každý, komu je čtyřicet a víc: Kdo vás do té strany pozval? Co přesně jste v té straně dělali? Jak jste se cítil vůči těm lidem, kteří nebyli členové strany? Jak se vystoupí ze strany? Ať už zkušenost s KSČ máme přímou, zprostředkovanou nebo vzdálenou, kdo v komunismu vyrostl, toho nenapadne se právě takto ptát. Brit určitě pomáhá, že jako dobře česky mluvící a rozumějící cizince mohou mít lidé potřebu jí to vysvětlovat. Ona se však s těmito odpověďmi nespokojí a v dotazování pokračuje: Jaké to pro vás bylo být ve straně? Cítíte odpovědnost za to, jaké to bylo v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech? Setkáváte se s tím, že si někdo jiný myslí, že jste byl kariérista? Když se díváte na své členství zpětně, co si o tom myslíte dneska? Tajíte to, že jste byl ve straně?

Britina čeština je místy nepřesná, někdy zní naivně a dětsky, ale ve snaze zjistit, co daný člověk tají, o čem se stydí mluvit a proč, je jako dokumentaristka neústupná. Stejně tak ale v žádném okamžiku necítíme hodnocení, pohoršení, překvapení nebo odsudek. I to vytváří pro respondenty dojem bezpečí a ochotu se o traumatický zážitek nebo dlouhodobý životní pocit podělit. A jsme znovu u toho. Sami respondenti skutečně pojmenovávají své příběhy jako trauma a zkušenost vyprávění jako terapeutický zážitek. Dokumentaristka ponechává drobnou reflexi vyprávění v každém ze zveřejněných příběhů. Její sociální herci svorně konstatují, že svěřit se s celoživotním pocitem viny bylo úlevné, „nebylo to tak hrozné, jak se báli“, pomohlo jim vyslovit, co je dlouhodobě trápilo. Jakoby tím autorka vědomě v této první části práce na tématu povzbuzovala další, nás všechny, abychom ve společenské sebereflexi normalizačního období rozhodně pokračovali. „Češi mají v tomto ohledu mnoho co nabídnout, mají tak bohatou minulost a mohli by vydat velmi silné svědectví o tom, jak snadno propadne velké množství lidí totalitnímu myšlení,“ říká Brit Jensen se silným přesvědčením, že neventilované trauma se zapouzdří do tabuizované bolesti, kterou přebere další generace bez šance pochopit kontext života svých rodičů a prarodičů.





další blogy autora:

Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová