Audiovizuální pastva

Tereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července.
06.07.2017 - Tereza Hadravová

Divák toho vždy pochopí víc, než měl umělec na mysli, a umělec má vždy na mysli víc, než jakýkoli divák pochopil.

Richard Wollheim

Minulý týden probíhaly na FAMU obhajoby ročníkových a absolventských prací. Vyslána editorkami publikace Klauzury FAMU, kterou vydává Nakladatelství AMU, jsem se již po čtvrté stala svědkem obhajob děl vzniklých v Centru audiovizuálních studií (CAS). Oproti jiným katedrám FAMU, studenti a studentky CASu své práce představují na dvou (či dokonce třech) místech: v kinosále, na společné výstavě v prostoru Galerie AMU (GAMU) na Malé Straně a v minulých letech také v prostoru laboratoře Institutu intermédií na ČVUT. Široce rozprostřená, vícekanálová je i jejich tvorba, která může zahrnovat performance a události stejně jako objekty, díla i projekty, různé typy transformací reálných, virtuálních, imaginárních, čistě auditivních, čistě vizuálních i smíšených prostředí.

V prostoru tohoto blogu se budu soustředit jen na to, co máte možnost spatřit i vy, pokud tedy stihnete navštívit výstavu nazvanou „V tuto chvíli, právě dnes, teď,“ která probíhá v Galerii AMU do 9. 7. 2017 a jež zachycuje tu část klauzurních a ročníkových prací CASu, která vznikla pro galerijní prostory (úplnější reflexi najdete pak v připravovaném sborníku Klauzury FAMU 2017).

Názvy, anotace, explikace

Ve dvou podlažích GAMU vás čeká několik zvukově-vizuální ambientních i video instalací, videozátiší, fotografické či prostorové koláže, objekty a prostorové instalace. Se sluchátky a brýlemi na očích můžete procházet útrobami Anežského kláštera či digitální krajinou krystalů a struktur. Můžete se vnořit do tmy sametového tubusu a na malých obrazovkách, které vás obkrouží, sledovat zpomalená gesta rukou anebo bloudit v temném sklepě mezi ostrovy slov a stroboskopickými záblesky.

Zaujalo mne, že řada vystavených děl má pouze anglický titul – Google your melancholy, It creates what it names, Sirene, Empire of Light, Secondhouse či How did we get here. Důvody mohou být různorodé – od nahodilosti prvního nápadu, po záměr zasadit dílo do kontextu internetového či mezinárodního prostředí. Je nicméně zajímavé si všimnout, že všechny zmíněné tituly jsou do značné míry neindividuální, generické, přenositelné. Jsou to názvy značek, ne uměleckých děl. Opět se může jednat o záměr autorů – vytvořit dílo, které je generační či jinak nadindividální výpovědí, skrze které promlouvá hlas média, stroje, hnutí či doby. Důvodem však může také být chybějící či nevýrazné autorské gesto.

K čemu vlastně slouží, nebo může sloužit, název díla? „Kde se umělec nemůže spoléhat na kulturní znalosti, [...] musí nabídnout návod k použití ve formě titulu, ať už má povahu anekdoty, popisu motivace či, například, odkazu k něčemu jinému,“ píše Ernst Gombrich ve svém eseji věnovaném vztahu obrazu a názvu. „Na mysli mám díla, která vyžadují znalost textu nebo příběhu,“1) dodává. I když lze platnost tohoto dikta jistě zpochybnit – v odůvodněných případech může být právě neznalost, především ve formě uvědomované si neznalosti, tím správným výchozím diváckým nastavením –, lze Gombrichovu radu vnímat jako připomínku estetické významnosti názvu: možnosti pracovat s ním jako s interpretačním klíčem či dialektickým nástrojem, který otevře pojmenovaný objekt a vytvoří prostor pro jednu či více možných interpretací.2)

Zabil svoji rodinu a šel do kina

Z děl vystavených v GAMU, která rozehrávají interpretační hru skrze název, lze jmenovat přinejmenším dvě: koutek Zabil svoji rodinu a šel do kina Kláry Trskové a Ochočárnu Venduly Guhové. Obě stojí za pozornost. Práce Kláry Trskové patří mezi ty, které, jak píše Gombrich, se bez znalosti textu nebo příběhu neobejdou – a název na první pohled právě tuto funkci přijímá. Instalace sestává z neuspořádané hromady zřetelně rodinných, z české perspektivy exotických fotografií. Některé ze snímků jsou přilepeny na stěně, která nás do koutku vytvořeného Trskovou přivádí, většina z nich se však válí po zemi kolem obrazovky, na které běží jakýsi narativní film, v němž se občas objeví prostřih vesele dekorovaného obrázku srdce či palmy. Na stěně je pak velká černá tapeta – plakát – s nezřetelným černým textem, z něhož na různých místech vystupují ojedinělé bílé fragmenty tří slov: Rushdi, kosti, Ramdaní.

Plakát, na kterém jsou podle autorky vylíčeny životní peripetie hlavní postavy příběhu (té, která „zabila svou rodinu a šla do kina“), není bohužel čitelný – alespoň mně se úhel pohledu, ze kterého bych jej dokázala celý rozluštit, najít nepodařilo. Hromádka nalezených fotografií z narozenin, rodinných sešlostí či jakýchsi společenských rituálů představuje směs blízkého a typického – je to ona intimita, kterou prožívá každý z nás. Momentky dobře korespondují s názvem díla, který svou skandalitou imituje titulek Blesku: představuje nejjadernější verzi tragického příběhu, která ke své účinnosti nepotřebuje další vysvětlování. Spíše než text žádá několik šťastných fotografií rozesmátých dětí v rodinném kruhu. Apetit čtenáře bulváru uspokojí zábavné hledání tváře domnělého vraha mezi členy „normální rodinky“.

Součástí této kulturní reference je i skutečnost, že příběh, který se na černé tabuli, předpokládám, skrývá, odhaluje, že název díla je v zásadním ohledu nepřesný. Jak vysvětlila autorka během prezentace, Rushdi Baya ze Západní Jávy, jehož osud instalace představuje, seděl v kině, zatímco se jeho rodina plavila z jednoho na druhý ostrov. Do svého cíle nedopluli – loď se i s posádkou beze stopy ztratila. Baya tedy není vrahem, i když – z čistě subjektivního hlediska – mohl jakousi iracionální zodpovědnost pociťovat. Aby však zvídavý divák mohl ocenit význam nepřesnosti titulku, musel by se „skutečný“ příběh Rushdiho Bayi dozvědět: dokázat si jej přečíst.

Pokud práci Kláry Trskové porozumíme jako předvádění propastného rozdílu mezi tím, co je na povrchu a co pod povrchem, mezi reprezentací a nikdy v úplnosti nezachytitelnou prezencí, nabude jasného významu i ten fragment viděného textu, jehož bezprostřední okolí je při bližším zkoumání čitelné: nápis „kosti“, jenž v souvislosti s vraždou nabývá při vnímání díla gore asociací, je ve skutečnosti výňatkem ze slova „blízkosti“. Blízkosti, která pro nás, slídily v opuštěných domech, voyery rodinných archivů, posluchače historek a drbů, bude vždy jen zdánlivá.

Instalace Zabil svoji rodinu a šel do kina obsahuje také obrazovku, na které se ve smyčce promítá kus filmu, jenž – jak jsme se dozvěděli při prezentaci – Rushdi Baya v době zmizení své rodiny sledoval. Do filmu Trsková vestřihla několik obrázků: jejich účelem, jak vysvětlila komisi a divákům během klauzur, bylo upozornit na nešetrnou environmentální politiku Indonésie. Své dílo při té příležitosti spojila s konceptem „dark ecology“. Osobně nevidím způsob, jak do díla z tohoto směru vstoupit: nepomáhá mi dokonce ani znalost autorčiny explikace, která je, nutno podotknout, na klauzurách nepřítomným divákům nedostupná. Manipulace s filmovým materiálem vyznívá naprázdno, proklamovaná souvislost s eko tématikou je naprosto nezřetelná. I kdyby však odkaz fungoval, nedokážu si v rámci interpretačních možností díla představit jeho uplatnění. Vlastně je svým způsobem dobře, že nefunguje.

Ochočárna

Vztah díla a názvu je v případě druhého evokativního titulu použitého na výstavě úplně jiný a poměrně originální i v kontextu obvyklého řádu věcí. Výše citovaný Ernst Gombrich představuje titul jako místo, které může autor díla použít k tomu, aby divákům nabídl návod k použití, tedy nějakou interpretační strategii, úhel pohledu, základní nápovědu. Vendula Guhová vztah díla a názvu svým způsobem obrací: název sám je hádankou, na kterou divák hledá v dílu odpověď.

Instalace Ochočárna zabírá zaslepený konec úzké, původně vstupní chodby galerie. Projektor umístěný asi metr nad zemí vysílá do volného prostoru směrem k přicházejícím divákům světelný paprsek, jenž se na nic nezachytává. Asi v dvoumetrové vzdálenosti od projektoru jsou u zdi ladem skladem nakupeny „dosluhující“ kusy polystyrenových desek různých velikostí a tvarů. Když se divák dostane na jejich úroveň, začne se odvíjet zvuková stopa zachycující zvuky prostředí venkova. Návod k použití instalace nenajde divák v názvu, ale uchycený na protější zdi, viz obrázek.

Záběr z instalace Ochočárna Venduly Guhové, GAMU 2017

Dočasnou projekční plochu mají diváci podle instrukcí sestrojit, nejlépe společnými silami (alespoň chtějí-li dosáhnout co nejcelistvějšího obrazu: v takovém případě musí totiž někdo polystyrény přidržovat). Pokud se divákům podaří „ochočit si“ paprsek, uzavřou se společně v prostoru díla.

Film, který sledují, zachycuje podivný biotop – skládku, na které se v jakési postapokalyptické, téměř rurální idyle vyskytují různé druhy zvířat, jež si s bezelstností sobě vlastní ochočují dávno zcizené prostředí. Prostor, ve kterém se diváci dobrovolně uzavřeli, se přitom stává podobným biotopem, jako je ten, který pobaveně sledují. Různé druhy diváků se zde vyskytují na audiovizuální pastvě, konzumují proud více či méně stravitelných obrazů a přitom si, s bezelstností sobě vlastní, ochočují dávno zcizené prostředí – galerii.



1) Gombrich, Ernst (1985): Image and word in twentieth-century art. Word & Image: A Journal of Verbal/Visual Enquiry 1, č. 3, 213-241, s. 221.

2) O různých podobách vztahu názvu a filmu svého času psala také jedna z členek pedagogického sboru Centra audiovizuálních studií, Helena Bendová. Viz Název jako jiné, Iluminace 2000, č. 3, 21–32.

 





další blogy autora:

Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková