Architektura jako tvář doby

Janis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?
30.11.2017 - Janis Prášil

Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Experimentální filmy Místa, která čekají Jana Bušty a Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry Haruny Honcoop spojuje kromě tématu architektury ještě několik dalších jmenovatelů. Obě díla svou premiérou v nedávno otevřeném Centru architektury a městského plánování v Praze letos v září reprezentovala významné události. První ze snímků odstartoval výstavu nových stavebních projektů Praha zítra?, druhý zahájil šestý ročník festivalu Film a architektura. Oba svým originálním konceptem představují architekturu jako portál k veřejné debatě o městské krajině, která zrcadlí historické procesy.

Místa, která čekají

Bušta ve své třináctiminutové eseji zhodnotil unikátní rozměry projekční plochy určené primárně pro prezentaci architektonických projektů. Monumentální obrazové pole, tvořící široký pás o rozměrech 8 × 24 metrů, rozlišení 8K a atmosférický soundtrack proměnily projekci krátkého experimentálního filmu v imerzní zážitek. Díky originálnímu pojetí tak místo informativní prezentace stavebních projektů vznikla esej, která se zaměřuje především na estetické hledisko objektů a městské krajiny. Kamera Braňa Pažitky, který se podílel například na filmu Križáček a spolupracuje s předními dokumentaristy, se nechá unášet rytmickým střídáním horizontál a vertikál nákresů a stavebních plánů, obvodových stěn a železničních kolejí, abstrahuje linie zákoutí a struktur. Prozkoumává město jako živý měnící se organizmus, který – uzavřen do jednoho dne – rytmicky proplouvá od úsvitu nad historickým centrem po soumrak nad hlavním nádražím. Leitmotiv tikotu hodin a ruch města plně nahrazují doprovodné slovo a posilují smyslovou působivost snímku. Bušta coby autor experimentálních doku-dramat, jako Televise bude! nebo jeho chystaný celovečerní debut o dětských obětech kolektivní sebevraždy Á-B-C-D-É-F-G-H-CH-Í-Jonestown, projevuje svůj zájem o formální a stylistický experiment i v Místech, která čekají. Pracuje zde s děleným obrazem, paralelním dějem v několika obrazových polích, změnou jejich velikosti a poměru stran, či střihovou montáží, zmnožováním a překrýváním motivů. Obrazy stavenišť, městských zákoutí, nebo budov se stávají uměleckým objektem.

Na věčné časy

Ceaușescův palác, jeden z největších administrativních komplexů světa a symbol totalitní moci, svou monumentalitou a příběhem upoutal česko-japonskou režisérku Harunu Honcoop natolik, že se vydala po stopách architektury vzniklé od padesátých let do rozpadu Sovětského svazu. Za tímto účelem během následujících čtyř let procestovala jedenáct zemí východního bloku. Z materiálů natočených na jejích cestách vznikla série krátkých experimentálních filmů, které dohromady tvoří kompaktní hodinový celek nazvaný Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry. Pokusila se v něm o ojedinělou systematickou prezentaci stavebních monumentů komunistické epochy, na které nahlíží nejen jako na děsivé pomníky totalitního režimu, ale též jako na fascinující architektonický fenomén se specifickým tvaroslovím a estetikou.


Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Honcoop se zaměřuje na rozmanitou škálu objektů nesoucích stopy doby. Kromě reprezentativních staveb snímá plastiky, obytné domy, hotely nebo nádraží a sleduje estetickou působivost tvarů, napětí, křivek a struktur, které rytmicky komunikují s významotvornou zvukovou koláží. Kromě originální formy a smyslové působivosti oslovuje také bohatstvím odkazů na historický kontext. Napříč různými regiony nalézá doklady oficiální architektury propagující společnou komunistickou ideologii. Odkrývá působivost propagandistického umění, které fascinuje monumentálním měřítkem a futuristickým konceptem.

Autorka v těchto stavbách neodhaluje jen společný ideologický obsah, ale i rozmanitou podobu socialistické architektury vycházející z lokální historie. V mnohovrstevnaté mozaice perspektiv, pohledů, hlasů a zvuků nalézá příběhy konkrétních regionů. Místo a jeho historii nechává promlouvat citáty představitelů státní moci, jako Lenin, Tito, Heinrich Himmler, János Kadár, J. F. Kennedy nebo Zdeněk Nejedlý. Jejich slova uvozují kapitoly s ojedinělými archivními materiály, hudební stopou nebo vizuálním pojetím. Barvitá série miniportrétů, která startuje příznačně v Moskvě, odkud se přesouvá do Berlína, Varšavy, Prahy nebo Budapešti, vznikla ve spolupráci s umělci jednotlivých zemí, ať už to byli místní architekti, kteří vybírali místa natáčení, nebo autoři elektronického hudebního doprovodu jednotlivých kapitol. Počáteční myšlenka se tak rozrostla do projektu, který nejenže zajišťoval mezinárodní štáb, ale výrazně zarezonoval i v zahraničí, což dokládá zařazení snímku do hlavní soutěže švédského festivalu ArchFilmLund. Dílo poroste i dále díky plánované cestě autorky po památkách oficiální architektury v Číně.

Kromě estetické a historické roviny Honcoop přidává ještě vrstvu času. Vystihuje pnutí mezi nedávnou minulostí a přítomností a upírá svou pozornost k současné debatě o budoucnosti staveb, které jsou jako symboly represivního režimu z hlediska architektonické hodnoty opomíjeny nebo odsuzovány. Svým interaktivním projektem, jehož součástí je kromě filmu i webový portál, plánovaná výstava nebo videomapping, režisérka vnáší nové podněty do veřejné debaty o tom, jak nakládat se stopami totalitní minulosti – zda je smazat jako bezcenné, nebo uchovávat jako doklad historické etapy. Snaží se zvýšit informovanost a probudit zájem veřejnosti podobně jako výstava kurátora Adama Gebriana Praha zítra?, jejíž součástí má být do budoucna rozsáhlá online databáze stavebních projektů přístupná veřejnosti. Oba projekty podporují debatu o tom, jakou tvář bude mít naše minulost a budoucnost.
 





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml