Architektura jako tvář doby

Janis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?
30.11.2017 - Janis Prášil

Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Experimentální filmy Místa, která čekají Jana Bušty a Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry Haruny Honcoop spojuje kromě tématu architektury ještě několik dalších jmenovatelů. Obě díla svou premiérou v nedávno otevřeném Centru architektury a městského plánování v Praze letos v září reprezentovala významné události. První ze snímků odstartoval výstavu nových stavebních projektů Praha zítra?, druhý zahájil šestý ročník festivalu Film a architektura. Oba svým originálním konceptem představují architekturu jako portál k veřejné debatě o městské krajině, která zrcadlí historické procesy.

Místa, která čekají

Bušta ve své třináctiminutové eseji zhodnotil unikátní rozměry projekční plochy určené primárně pro prezentaci architektonických projektů. Monumentální obrazové pole, tvořící široký pás o rozměrech 8 × 24 metrů, rozlišení 8K a atmosférický soundtrack proměnily projekci krátkého experimentálního filmu v imerzní zážitek. Díky originálnímu pojetí tak místo informativní prezentace stavebních projektů vznikla esej, která se zaměřuje především na estetické hledisko objektů a městské krajiny. Kamera Braňa Pažitky, který se podílel například na filmu Križáček a spolupracuje s předními dokumentaristy, se nechá unášet rytmickým střídáním horizontál a vertikál nákresů a stavebních plánů, obvodových stěn a železničních kolejí, abstrahuje linie zákoutí a struktur. Prozkoumává město jako živý měnící se organizmus, který – uzavřen do jednoho dne – rytmicky proplouvá od úsvitu nad historickým centrem po soumrak nad hlavním nádražím. Leitmotiv tikotu hodin a ruch města plně nahrazují doprovodné slovo a posilují smyslovou působivost snímku. Bušta coby autor experimentálních doku-dramat, jako Televise bude! nebo jeho chystaný celovečerní debut o dětských obětech kolektivní sebevraždy Á-B-C-D-É-F-G-H-CH-Í-Jonestown, projevuje svůj zájem o formální a stylistický experiment i v Místech, která čekají. Pracuje zde s děleným obrazem, paralelním dějem v několika obrazových polích, změnou jejich velikosti a poměru stran, či střihovou montáží, zmnožováním a překrýváním motivů. Obrazy stavenišť, městských zákoutí, nebo budov se stávají uměleckým objektem.

Na věčné časy

Ceaușescův palác, jeden z největších administrativních komplexů světa a symbol totalitní moci, svou monumentalitou a příběhem upoutal česko-japonskou režisérku Harunu Honcoop natolik, že se vydala po stopách architektury vzniklé od padesátých let do rozpadu Sovětského svazu. Za tímto účelem během následujících čtyř let procestovala jedenáct zemí východního bloku. Z materiálů natočených na jejích cestách vznikla série krátkých experimentálních filmů, které dohromady tvoří kompaktní hodinový celek nazvaný Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry. Pokusila se v něm o ojedinělou systematickou prezentaci stavebních monumentů komunistické epochy, na které nahlíží nejen jako na děsivé pomníky totalitního režimu, ale též jako na fascinující architektonický fenomén se specifickým tvaroslovím a estetikou.


Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry

Honcoop se zaměřuje na rozmanitou škálu objektů nesoucích stopy doby. Kromě reprezentativních staveb snímá plastiky, obytné domy, hotely nebo nádraží a sleduje estetickou působivost tvarů, napětí, křivek a struktur, které rytmicky komunikují s významotvornou zvukovou koláží. Kromě originální formy a smyslové působivosti oslovuje také bohatstvím odkazů na historický kontext. Napříč různými regiony nalézá doklady oficiální architektury propagující společnou komunistickou ideologii. Odkrývá působivost propagandistického umění, které fascinuje monumentálním měřítkem a futuristickým konceptem.

Autorka v těchto stavbách neodhaluje jen společný ideologický obsah, ale i rozmanitou podobu socialistické architektury vycházející z lokální historie. V mnohovrstevnaté mozaice perspektiv, pohledů, hlasů a zvuků nalézá příběhy konkrétních regionů. Místo a jeho historii nechává promlouvat citáty představitelů státní moci, jako Lenin, Tito, Heinrich Himmler, János Kadár, J. F. Kennedy nebo Zdeněk Nejedlý. Jejich slova uvozují kapitoly s ojedinělými archivními materiály, hudební stopou nebo vizuálním pojetím. Barvitá série miniportrétů, která startuje příznačně v Moskvě, odkud se přesouvá do Berlína, Varšavy, Prahy nebo Budapešti, vznikla ve spolupráci s umělci jednotlivých zemí, ať už to byli místní architekti, kteří vybírali místa natáčení, nebo autoři elektronického hudebního doprovodu jednotlivých kapitol. Počáteční myšlenka se tak rozrostla do projektu, který nejenže zajišťoval mezinárodní štáb, ale výrazně zarezonoval i v zahraničí, což dokládá zařazení snímku do hlavní soutěže švédského festivalu ArchFilmLund. Dílo poroste i dále díky plánované cestě autorky po památkách oficiální architektury v Číně.

Kromě estetické a historické roviny Honcoop přidává ještě vrstvu času. Vystihuje pnutí mezi nedávnou minulostí a přítomností a upírá svou pozornost k současné debatě o budoucnosti staveb, které jsou jako symboly represivního režimu z hlediska architektonické hodnoty opomíjeny nebo odsuzovány. Svým interaktivním projektem, jehož součástí je kromě filmu i webový portál, plánovaná výstava nebo videomapping, režisérka vnáší nové podněty do veřejné debaty o tom, jak nakládat se stopami totalitní minulosti – zda je smazat jako bezcenné, nebo uchovávat jako doklad historické etapy. Snaží se zvýšit informovanost a probudit zájem veřejnosti podobně jako výstava kurátora Adama Gebriana Praha zítra?, jejíž součástí má být do budoucna rozsáhlá online databáze stavebních projektů přístupná veřejnosti. Oba projekty podporují debatu o tom, jakou tvář bude mít naše minulost a budoucnost.
 





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová