Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela Madsena

Filozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?
19.05.2016 - Tereza Hadravová

Nebeská noc. Film o viditelnosti (M. Madsen, 2003)
V roce 1688, po četbě základních tezí Eseje o lidském chápání vydaných téhož roku, napsal William Molyneux z Dublinu dopis autorovi Eseje Johnu Lockovi. Předložil mu následující problém, který do dějin filozofie vstoupil pod názvem Molyneuxova otázka: Představte si od narození slepého muže, který dokáže s pomocí hmatu rozlišit kouli a kostku. Představte si dále, že mu byl navrácen zrak. Dokáže nyní tento muž rozeznat oba předměty čistě svým zrakem?
 
Slavná Molyneuxova otázka inspirovala nejen Johna Locka, ale i řadu dalších filozofů (včetně Berkeleyho, Condillaca, Diderota, La Mettrieho či později Helmholtze) k opětovnému zkoumání toho, co znamená vidět, jakým způsobem se zrak pojí s hmatem a v jakém smyslu je, či není vnímání vrozené.  Případ, který Molyneux popsal, neměl v jeho době žádnou skutečnou předlohu; až téměř o půl století později se podařila první operace šedého zákalu, kterou literatura popisuje jako navrácení zraku (a jejíž výsledek si přivlastnili hlavně ti, kteří, podobně jako právě Locke a Molyneux, na úvodní otázku odpověděli negativně). I přes jasnou empirickou evidenci, která by, mohli bychom se domnívat, měla případ jednou provždy rozhodnout, však dodnes Molyneuxova otázka (nejen) filozofy dráždí. 
 
Důvod, proč pacient, kterému moderní věda navrací zrak a jehož chování pozoruje, nedokáže Molyneuxův problém jednoznačně rozetnout, spočívá v tom, že i chování tohoto pacienta je třeba interpretovat a při interpretaci hrají podstatnou roli pojmy, předpoklady a teoretické nánosy, jejichž neproblematický status Molyneuxova otázka napadá. Co vlastně nazýváme „viděním“ a podle jakých kritérií hodnotíme schopnost  „vidět“? Jak se vidění vztahuje k vědění? Navíc jak argumentují někteří současní kognitivní vědci, je vědecká „aura“ Molyneuxovy otázky pouze zdánlivá: ve skutečnosti není takový případ možné replikovat (ať už proto, že – jakkoli neintuitivní se to může zdát –, vidění je v určitém smyslu možné i bez zraku, nebo proto, že ten, komu se zrak navrací, nikdy neuvidí hned, musí se naučit orgán oka nejprve používat a v době tréninku není technicky možné udržet ostatní smyslové modality v karanténě). Otázka je a navždy zůstane pouhým myšlenkovým experimentem, místem odrazu konceptuálních volání.
 
K fantastické představě muže, kterému je obřadně sundána páska, aby poprvé spatřil – co? – barvy, nebo tvary a snad i vzdálenost či okluzi – tedy vztahy, které představují „to viděné“, odkazuje také dánský umělec a dokumentarista Michael Madsen , jehož retrospektivu minulý týden uvedl portál dokumentárních filmů DAFilms. Ve svém debutovém snímku Nebeská noc. Film o viditelnosti (Celestial Night. A Film on Visibility, 2003) na Williama Molyneuxe vzpomíná, ale případ, který jitří jeho imaginaci, se váže právě na opačnou otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?
 
Nebeská noc. Film o viditelnosti (M. Madsen, 2003)
 
Nebeská noc. Film o viditelnosti (M. Madsen, 2003)
 
Vypráví se, že v Japonsku kdysi vládl Císař nebeské noci, od narození slepý. Jeho rádci byli slepci a po jeho smrti vládli ještě řadu let. Jak může slepý vládnout vidoucím? ptá se opakovaně Madsen a ustavuje tak základní téma filmu – znejistění vztahu mezi viděním a věděním, viděním a mocí. Podobně jako Roland Barthes ve své Říši znaků, sbírce krátkých esejových variací na téma prázdného znaku napsaných v Japonsku, i on svůj filmový esej o viditelnosti „píše“ v Japonsku. Barthes své úvahy charakterizuje jako „zrakové vrávorání“; slova, která dobře vystihují i Madsenovy vizuální a zvukové meditace.
 
Vytěsnit vidění, získat čistou viditelnost. Madsen si ve filmu hraje s myšlenkou, že jednou formou takového ne-vidění je pohled přístrojů vytvořených k tomu, aby nám, alespoň na první pohled, pomáhaly vidět (vidět lépe, více, déle) – kamer a fotoaparátů, pro něž je Japonsko symbolem, ať už z hlediska uživatele, či výrobce. Na začátku filmu si Madsen kupuje kameru, s níž je celý film natočen. Prodejce jej ujišťuje, že „to, co natáčí, je přesně to, co vidí.“ Opravdu? ptá se Madsen překvapeně. Je vztah mezi natáčením a viděním takto jednoduchý? Není natáčení, jak s pomocí obchodního zástupce firmy SONY artikuluje později, vposledku neslučitelné s viděním? Co vlastně vidí turisté na palubě vyhlídkového autobusu, jejichž tváře částečně zakrývají kamery všeho druhu (a jež pozorně snímá ta Madsenova)? 
 
Nevyhnutelná sebereflektivita jeho filmových úvah se završuje v mcelweeovsky neohrabaném, mírně teatrálním gestu – Madsen pevně zavírá oči a jako slepý se prochází po zahradě v Kjótu, místy, kde snad kdysi pobýval i sám Císař nebeské noci; kameru má přitom obrácenou do své vlastní tváře. Co vidíme, je směšné, ale obraz se postupně osvobozuje od mírně trapného, ostentativně bláznivého chování hlavního protagonisty, kamera se uklidňuje, odpočívá, vnímá vítr, s pomocí jemného remixu zvukové stopy dosud natočeného materiálu se něco vrací, něco přestává být důležité. 
 
Vyprazdňování smyslu bez ztráty nároku na smysl je společný jmenovatel Barthesových japonských črt. „Vidění bez komentáře“, takto Barthes popisuje japonské haiku. „Smysl je v něm pouhý záblesk, drápanec světla,“ píše. „Jenže záblesk haiku nic neozařuje, nevyjevuje; je to záblesk fotografie, velmi pečlivě (po japonsku) nachystané, ale u které se zapomněl založit do aparátu film.“ 
 
Něco podobného, zdá se mi, pasuje i na onu ztišenou pasáž Madsenova snímku. Vyprazdňování obrazu bez ztráty nároku na zobrazitelnost – náhlé zachvění smyslu tam, kde jen někdo zapomněl vypnout kameru. A ona na svět chvíli hleděla svým slepým okem. 
 




další blogy autora:

Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová
O důvodech k neudělení cenyPodle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?17.12.2015 - Tereza Hadravová
Útěcha (hladu) filozofiíTereza Hadravová ve svém textu přibližuje vztah filmu a filozofie, jemuž je věnována i jedna ze sekcí 19. ročníku MFDF Ji.hlava08.10.2015 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David