DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Život ve škatulkáchSpolek Skutek sdružuje umělce na poli vizuálního umění. Obrázek je PF 2016 Spolku Skutek.

Blog

Život ve škatulkách

9. 5. 2019 / AUTOR: Tereza Reichová

Dokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.

Často tvrdím, že lidé okolo dokumentárního filmu jsou jako má rodina. Jsme tak různí, a přitom v něčem tak podobní. Již několik let spolu s Apolenou Rychlíkovou toužíme po společenství a  společném prostoru, ve kterém kromě práce na filmech můžeme vytvářet i nápomocné vazby, vzájemné konzultace a program pro veřejnost.

Tento text je o tom, jak jsme si uvědomily, že jsme do své škatulky zbytečně moc uzavřené, ač naše povolání vypovídá o opaku.

Po nabídce uspořádat na FAMU modul Film sobě - film všem, vrhla jsem se společně s Apolenou do přípravy dvoudenního semináře na téma inspirace filmařů k spojení se ve funkční společenství. Dovedl nás k tomu společný telefonát, ve kterém jsme si vyjmenovaly důležité momenty v našem dokumentaristickém rybníčku, které i přes velké úsilí mnoha lidí zůstaly povětšinou promarněné. Byla jím například snaha založit společný prostor absolventů Katedry dokumentární tvorby na FAMU, či neúspěšný apel mnoha dokumentaristů na vedení České televize, kvůli emotivnímu sporu o komerční projekt Kmeny. Potenciál ke zformování skupiny, která by mohla ovlivňovat nejen dokumentaristickou společnost, vždy v tom nejlepším vyšuměl. Naše energie se totiž rozptýlila do projektů, které měly své deadliny, a tak vždy stály nad vytrvalou prací bez vidiny blízkých cílů.

Film sobě – film všem

Rozhodly jsme se na FAMU v rámci modulu pozvat inspirativní skupiny, které by nás mohly navést k pojmenování cest, ze kterých by si mohli vybírat filmaři, kteří zájem o podobná společenství mají. Jaké ale bylo naše rozčarování, když nás při nápadu přivést inspirativní kolegy napadali jen lidé z jiných oborů! Dokonce ani ne těch filmových. A tak jsme z překvapivé rozbíhavosti udělaly výhodu. První den modulu jsme pozvaly čtyři skupiny lidí, které ve výtvarném umění nesystémově utvořily společenství.

<b>LES neboli Společenství pro pěstování, teorii a umění</b>, je součástí programu Institutu úzkosti. Vzniká na lesním pozemku v Orlických horách. Foto Institut úzkostiJako první jsme představily spoluzakladatelky Institutu úzkosti, který k nám promlouval nutností propojovat se s jinými vědními disciplínami. Nevnímat sociology, psychology a další odborníky jen jako možné postavy filmů či odborné rádce, ale jako rovnocenné partnery při tvorbě projektů.

Druhým byl Ateliér bez vedoucího. Studenti výtvarných škol, kteří sdílejí napříč disciplínami své znalosti a poznatky, staví se proti centralistickému pedagogickému přístupu a mají vlastní požadavky na vzdělávání. A sami si ho vytvářejí.

Spolek Skutek, který představila jejich předsedkyně a právnička Alena Kunicová, na modulu zarezonoval svou velkou členskou základnou a vytrvalou energií, kterou jeho členové apelují na státní kulturní instituce. Zdůrazňovali nutnost vytvářet pracovní skupiny a po členech, kteří nejsou schopni být angažovaní, nechtít víc než členské poplatky.

Jako poslední na modulu vystoupila Darina Alster z Mothers Artlovers, která přesně pojmenovala roli matky, tvůrčí bytosti a její nerovnost v uměleckém provozu a představila řešení, které jejich skupina přináší.

Jedno ze setkání umělkyň-matek ze společenství <b>Mothers Art Lovers</b>. Foto Facebook Mothers Art Lovers

Po intenzivních dvou dnech, na jejíchž konci studenti v kruhu formulovali, co vnímají ve svých oborech za problémy a jak je řešit, na nás padla chmura. Jejich starosti opisovaly neschopnost instituce FAMU být otevřeným místem. Studenti vnímali uzavřenost oborů, nedostatek obecného vzdělání, malou vůli k propojování a interdisciplinaritě. Tedy přesně ty problémy, kteří řešili hosté z pozvaných projektů tím, že se sdružili a začali kolektivně jednat.

A my s Apolenou? Na konci přišlo velké zjištění. Zastyděly jsme se, když jsme si uvědomily, jak uzavřené jsme ve vlastních škatulkách. Naše vize společného prostoru se nikdy neposunula za hranice dokumentaristické obce. Společný prostor, který spravují lidé z výtvarného umění, sociálních věd a aktivistických skupin má potenciál vzájemné inspirace, nových forem a komunikace důležitých témat, která se neuzavírají jen v jedné bublině.

Jsme tedy zas o krok dál… No a teď začít jednat.