DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Novoroční projev Miloše Zemana by měl zazpívat Daniel Hůlka

Rozhovor

Novoroční projev Miloše Zemana by měl zazpívat Daniel Hůlka

16. 10. 2013 / AUTOR: Ondřej Kosnar

Rozhovor s režisérem Janem Gogolou ml. o jeho filmu Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus, který zaznamenává projekty oceňované české umělkyně.

V projektech K. Šedé, stejně jako ve vašich filmech, často hraje velkou roli všednost a banální životní události. Byl to hlavní důvod, proč jste se o Šedé rozhodl natočit film?

Určitě jeden z hlavních. Myslím si, že principiálně vzato máme společnou snahu nalézt něco tam, kde to na první pohled není.  Ve filmu se Kateřina snaží navázat na tradici fenoménů jako je mýtus, svátek či zázrak. Jde vlastně o pokus založit Vánoce či Velikonoce svého druhu, jak to ve filmu komentuje jedna protagonistka. Kateřina má navíc všechno umocněno tím, že své akce řeší v souvislosti s vesnicí. Tedy v prostředí, které je vzdálené soudobému umění a soudobému myšlení. S lidmi, kteří žijí v jiném duchovním prostoru.

Přijde vám tedy, že spojování takovýchto odlišných světů a prostředí je směr, jímž by se současné umění mělo ubírat?

Mám dojem, že většina toho, co považujeme za umění, má více méně popisnou povahu. Většina umělců se především vymezuje a umění je často založeno na nějakém odhalení, reflexi či mapování reality. Je  velmi málo výkonů, které nabízí jinou možnost jak vnímat svět, jak přistupovat k sobě samým. A Kateřina patří k menšině umělců, která se ve veřejném prostoru snaží lidem nabídnout jinou verzi toho, jak být. Vyvezení 80 obyvatel Bedřichovic do Londýna nabízí mimo jiné možnost uvědomit si, zdali dokážu být doma i ve světě. Nejde o analýzu, ale o syntézu.

Role současného umění by se tedy podle vás měla soustředit podobným směrem? Nabízet jiné možnosti existence?

Jazyk politického a společenského diskurzu se bez prolnutí s principy umění neobejde. Stávající diskurs je projevem odcizení či odosobnění elit. Myslím si proto, že by bylo žádoucí, aby tiskovými mluvčími vlády byli například básníci, esejisté či zpěváci. Novoroční projev Miloše Zemana by mohl zazpívat Daniel Hůlka. Ze summitu Evropské unie by mohl vzniknout balet nebo nějaká etuda o tom, jaké drama se na jednání odehrálo. V průběhu řecko-evropské krize byla například příležitost, aby politici vedli tiskovou konferenci v duchu platónských dialogů a hned by bylo zřejmé, že by nás nemuselo spojovat jenom Euro. 

Takže i v projektech Šedé, i když jsou z její strany otevřeně odpolitizované, vidíte nějaký politický podtext?

Vše, co osvobozuje, je politické, protože to problematizuje společenský status quo. A jeden z průvodních jevů akcí Kateřiny je, že rozvolňuje vazby lidí na zavedené tradice a autority. Politická moc totiž nesouvisí jen s chodem stran, vlády, parlamentu, ale se situací elit jako takových a toho, jaká témata a způsoby myšlení nastolují, respektive recyklují. Dílo Kateřiny je tak politické už v tom, že vnáší do veřejného prostoru jinakost, a to v podobě sociologické poezie. Ona či její dílo může být inspirací k tomu, že člověku už nebude stačit situace v níž víme předem, co nám určitý politik či jiné médium sdělí. 

Proč jste, na rozdíl od ostatních svých snímků, žádným způsobem nezasahoval do dění před kamerou?

Před každým filmem se snažím přemýšlet o tom, jaké tělo má daný snímek mít. Aby vyplývalo z tématu. Vzhledem k tomu, že Kateřině se jedná o tak vznešené fenomény, jako je mýtus či svátek, rozhodl jsem se zůstat při zemi. Jakoby se o něčem nenormálním natočil normální film, že něco podivného a ojedinělého může mít samozřejmý, všední průběh. A jelikož sledujeme zrození díla, stal se z filmu manuál na výrobu nadosobní zkušenosti.

Je to také důvod, proč jste se soustředil pouze na konkrétní události a úzký kolektiv přímých aktérů? Ve filmu chybí jakýkoliv impuls zvenčí. 

V každém filmu se snažím vytvořit model světa. Bedřichovice i Líšeň takové modely světa jsou, a proto jsem nepovažoval za nutné vystupovat z nich ven. Také jsem se chtěl pokusit zpřítomnit situaci, v níž se divák pouze neocitne u dění, ale přímo v jeho centru. Jako kdyby si člověk na divadelním představení mohl sednout na jeviště mezi herce. Nikdo, ani Kateřina, nemohl v žádném momentě vědět, jak budou oslovení lidé reagovat. Jestli pojedou nebo nepojedou, jestli se zúčastní další akce a bude-li ta akce úspěšná nebo ne. Takže tím „zvenčí“ tady byla otevřená situace, nejistota, co se stane.

V několika svých snímcích jste se různým způsobem věnoval tématu národní identity. Máte pocit, že se váš aktuální film k této otázce také vyjadřuje? Přeci jenom, v případě projektu Od nevidím do nevidím jde o setkání dvou zcela odlišných světů a svět moravské vesnice je velmi specifický.

Považujeme se za Evropany či kosmopolity a národ nám připadá jako něco zpozdilého či nebezpečného. Ale nikdo mi uspokojivě neodpověděl, zda-li člověk může vnímat něco obecnějšího, když si přitom neuvědomuje, že odněkud je. Já jsem si až díky hranému eseji Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech uvědomil, že vedle fyzické Národní třídy, kde se film odehrává, existuje i Národní třída mentální. A tu tvoří třeba Smetana či Vltava neboli fenomény, které se v různých podobách převtělují. 

I u Kateřiny se česká identita projevuje v hratosu, symbióze hravosti a patosu. Vztaženo k Bedřichovicím: V Londýně si na něco hrají. Ale zároveň jejich zodpovědnost, vytrvalost a nasazení, s nímž do akce šli, odpovídá hratosu. Všichni vědí, že jsou v Londýně a ne v Bedřichovicích,  což jim ale nebrání vzít tu chvíli vážně.

Přemýšlíte o tom, že byste se do Bedřichovic a Líšně v budoucnu vrátil? Abyste zjistil, zda akce, jichž se obyvatelé zúčastnili, zanechaly nějaké výraznější stopy nebo zaznamenal další happeningy?

Kateřina s týmem spolupracovníků dostala dotaci na revitalizaci centra Bedřichovic v rámci projektu Bedřichovice nad Temží. Tím dojde ke zviditelnění nějakých mentálních pohybů uvnitř vesnice i uvnitř jejích obyvatel. A co se bude dít s vesnicí po tom, co přestane být Kateřina hybatelkou dění, mne samozřejmě zajímá, ale nedokážu říct, jestli bude možné to i filmovat. U Líšně je to něco jiného. Akce Líšenský profil skončila, a jestli to bude začátek mýtu či legendy, se pozná až v průběhu dekád.

Ve filmu se často mluví o proměně, Kateřina Šedá chce proměnit lidi okolo sebe. Cítíte nějakou proměnu i sám na sobě? V jednu chvíli jste se přeci i vy stal součástí happeningu.

Ano, přemýšlím nad tím, ale zatím je to spíš takové mentální trávení. A to na základě zkušenosti, kterou ještě nedovedu zformulovat jinak, než že svět může vypadat jinak. Když vidíte, jak jsou lidé v Bedřichovicích a Líšni schopni udělat něco tak nečekaného a zvláštního, nabíjí vás to odhodláním, že věci se dají měnit. Člověk se narodí, i když přečte důležitou knihu, potká důležitého člověka či vycestuje do míst, v nichž pozná sám sebe jinak. 

foto: fdb.cz

Jan Gogola ml. je český režisér, dramaturg, scénárista a pedagog FAMU a JAMU. Předmětem jeho často výrazně stylizovaných snímků bývá všednost, banalita a proměna každodenního života. Gogolova variace na rodinnou kroniku Mám ráda nudný život si odnesla vítěznou cenu za sekci Česká radost na MFDF Jihlava v roce 2009, za snímek České Velenice Evropské získal dvě ceny z MFF v Lipsku a dvě ceny z MFF Syracuse.

 

Je autorem snímků jako Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech, Deník babičky Němcové a volného pokračování Mám ráda nudný život, dokumentu o frontmanu skupiny Katapult Rock života nebo stylizovaného portréru Antonína Panenky Panenka proti zbytku světa.

Jako dramaturg se podílel například na snímcích Český sen (Vít Klusák, Filip Remunda), Český mír (Vít  Klusák, Filip Remunda), Jak se vaří dějiny (Peter Kerekes) či Pátrání po Ester (Věra Chytilová).

 

Kateřina Šedá je významná česká umělkyně. Ve svých sociálně pojatých projektech se většinou zabývá proměnou běžného života, často ve vesnickém prostředí. V projektu Od nevidím do nevidím přivezla obyvatele moravských Bedřichovic do Londýna, aby zde strávili jeden obyčejný den jako ve své vesnici. V Líšeňském profilu se zase snažila zpřítomnit obraz vesnice v konkrétním člověku, který v Líšni žije. Spolupracuje s galeriemi v Londýně, Sheffieldu či Berlíně.