DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Když televize zabíjíÚčastníci populární britské reality show Love Island

Blog

Když televize zabíjí

4. 7. 2019 / AUTOR: Milan Kruml

Mediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků…

Existuje jedno pravidlo, které se bohužel příliš nedodržuje. Každý tvůrce by měl dobře zvážit, zda lidem, které zachytí v dokumentu či jiném formátu – například Reality TV, nezpůsobí psychickou újmu. Neboť existuje hodně lidí, kteří nejenže nemají zkušenosti s vystupováním před kamerou, ale ani si při natáčení nejsou schopni přesně uvědomit, co o sobě říkají a jaký dopad na jejich život může mít zveřejnění jejich výpovědi. Pokaždé, kdy se na někoho obracíme, nepochybně chceme na jedné straně slyšet co nejzajímavější, nejniternější nebo nejsenzačnější výpověď, ovšem na straně druhé si klademe otázku, zda je opravdu všechno, co se od lidí dozvíme, nutné a vhodné zveřejnit – už kvůli nim samým. Ať se nám to líbí či nikoli, nemůžeme se z tohoto dilematu nějakým způsobem vymanit. Snaha zůstat takzvaně nad věcí může mít i neblahé následky.

Vezměme si například talk show, v nichž nejde o nic jiného než o senzaci. Tedy o senzační výpověď jinak neznámého člověka, který se přizná k něčemu šokujícímu, je vystaven nečekané konfrontaci, nebo překvapení. V takových pořadech se většinou používá kombinace najatých herců a skutečných „lidí z ulice“, přičemž herci samozřejmě ženou debatu a vzniklé situace na ostří nože, aby se ostatní co nejvíce emočně rozrušili a říkali věci, které by jinak veřejně nikomu nesdělovali. To se často děje. Natáčení skončí a účastníci talk show začnou postupně zjišťovat, co všechno se stalo.

Podle psychologů jim fakt, že před kamerami mluvili o tématech, která by jinak nerozebírali ani se svými blízkými, a že je uvidí a uslyší celé okolí a všichni známí, dojde až po několika dnech. Někteří se do hloubi duše stydí, jiní řeší toto poznání agresí (například jeden účastník pořadu The Jenny Jones Show ve Spojených státech zastřelil tři dny po natáčení jiného hosta, který mu při natáčení nepokrytě vyznával lásku), u dalších se projeví panika, která může vést až k sebevraždě. Britská talk show The Jeremy Kyle Show měla až do května letošního roku své tradiční místo v odpoledním schématu komerční televize ITV a její obsah byl založen na konfrontaci lidí s jejich tvrzeními, která byla potvrzována či vyvracena pomocí testů, provedených na detektoru lži. Jeden účinkující si týden poté, co proběhlo natáčení, vzal život, a vše nasvědčuje tomu, že se tak stalo v souvislosti s obsahem pořadu. ITV poté zmíněnou talk show zrušila.

Ano, jsou to talk show, navíc specificky zaměřené, můžeme si říci. Bohužel jiné typy pořadů, v nichž se protagonisty stávají nikoli herci, ale „obyčejní lidé“, přinášejí podobné problémy. Zkuste si například představit, jak se asi cítí dospívající člověk, jehož rodiče se právě neskutečně ztrapnili (alespoň z jeho pohledu) ve Výměně manželek. Co prožívá soutěžící, jehož výkon ve vědomostním kvízu koluje po internetu s titulkem Nejhloupější kandidát? A co třeba paní, pronášející odvážné a ostré výroky na adresu svých nadřízených poté, co se poněkud přiopila na podnikovém večírku?

Upoutávka na britskou reality show <b><i>Love Island</i></b>

V červnu letošního roku provedla společnost Mental Health Foundation výzkum, jehož se zúčastnilo 4 505 mladých lidí ve věku 18 až 24 let po celé Velké Británii. Byl zaměřen na vztah mezi psychickým zdravím a účastí v televizních pořadech, především v těch, které spadají do Reality TV nebo takzvaných cross žánrů. Studie poukazuje na nárůst problémů mladých lidí, kteří se natáčení účastní. Účastníci či respondenti podléhají panickým obavám například z toho, že budou na obrazovce vypadat neatraktivně, což u některých může vést až k sebevraždě. Studie byla provedena před začátkem další řady seznamovací reality show Love Island a podle deníku The Guardian k ní vedlo několik důvodů. Především se stále častěji ozývaly od diváků požadavky, aby do pořadu byli vybíráni soutěžící, kteří lépe odpovídají vzhledu průměrného mladého Brita či Britky, a nikoli vzorům, které si fotografují majitelé fit center na své reklamní plakáty.

Pro zástupce Mental Health Foundation jsou znepokojující poznatky o vlivu pořadu Love Island, který v Británii patří k nejúspěšnějším formátům současnosti, na mladé publikum. Pořad, v němž vítězí ten, kdo dokáže během natáčení pořadu vytvořit s jiným účastníkem pár,  výrazně posiluje obraz úspěšného mladého člověka, především co se týče jeho vzhledu – kandidáti i kandidátky mají vypracovaná, štíhlá těla, plně odpovídající stávající obecné představě o mužské či ženské kráse. Podprahové sdělení pořadu zní: Ti méně atraktivní mají smůlu a nikdy nevyhrají, tedy neuspějí. Studie také ukázala, že 24 procent lidí ve věku 18 až 24 let není spokojeno se svým vzhledem, což si velká část uvědomila právě při sledování zmíněné show. Patnáct procent dotázaných uvedlo, že se už sami zranili při pokusech změnit svůj vzhled, 23 procent z nich přemýšlelo o sebevraždě.

To bohužel není jen spekulativní výsledek nějakého výzkumu. Dva bývalí účastníci pořadu Love Island nedávno totiž sebevraždu opravdu spáchali. Dá se přepokládat, že hlavní pohnutkou nebyl neúspěch před kamerami, ale i ten jistě k jejich rozhodnutí vzít si život přispěl. Televize ITV oznámila, že už letos posílila psychologickou podporu pro účinkující, včetně nejméně osmi terapeutických sezení s kandidáty po skončení natáčení. Další řada Love Islandu se začala vysílat 3. července.