DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Když se příslib nepromění v realitu, nastává nekončící šichta

Sport

Když se příslib nepromění v realitu, nastává nekončící šichta

18. 9. 2017 / AUTOR: Veronika Hanáková

Poznámky z poslední projekce Živého kina Praha 2017

Poslední týden letních prázdnin stačilo v devět hodin ráno zaslat SMS s rezervací a obratem dorazila vstupenka na některé z večerních promítání ještě nedokončených českých dokumentárních filmů v rámci projektu Živé kino Praha. Přehlídku uzavíral čerstvý dokument Hranice práce Apoleny Rychlíkové, na kterém pracovala s novinářkou Sašou Uhlovou.

Kvůli omezené kapacitě se v tělocvičně nuselské sokolovny, kde mimo jiné sídlí i redakce A2larmu, kde také působí obě hlavní aktérky Saša Uhlová i Apolena Rychlíková, sešli převážně lidé s filmem přímo spojení nebo ti, již se o problematiku minimální mzdy zajímají už déle.

Uhlová půl roku pracovala za minimální mzdu, vyzkoušela si práci v prádelně, v drůbežárně nebo ve třídírně odpadu. Co bylo možné, zaznamenala díky brýlím s kamerou nebo mobilnímu telefonu.  Cenný vizuální materiál společně se záběry z domova, tedy mimo práci, pak s jejími každodenními zápisky zkombinovala dokumentaristka Apolena Rychlíková. Deník, který si Saša Uhlová psala, zachycuje jak její zkušenost, citové stavy – vyčerpání i zoufalost – které zažívali i její spolupracovníci, jen pro ně šlo o každodenní chléb, tak faktické informace o práci za minimální mzdu a veškeré její aspekty. Dokumentární snímek Hranice práce osvětluje doposud přehlížený fenomén současné kapitalistické společnosti. Problém, za který nemůže jednotlivec, ale je obsažen v nastavení našeho  „lepšího“ světa.

Osobní ponoření do problému, natolik osobního a intimního, který se Saša Uhlová nebála  zachytit i na kameru, může zavánět patosem pseudo-sebeobětování pro vyšší cíl. Vyšším cílem zde není myšlen klid na duši, vyšší cíl je zastoupen jako poukaz na možnost znovu si uvědomit umělost současného systému. A pseudo, neboť se jedná o ztrátu pohodlí na časově omezenou dobu. Ovšem na druhou stranu je toto sebeobětování velmi upřímné, jelikož šlo zřejmě o jedinou možnost, jak upoutat naši pozornost k utrpení jiných, kteří byli doposud neviděni. Jak se můžeme vztáhnout k obrazům jiných životních zkušeností, když jsou tak vzdálené od těch našich? Pouze tak, že někdo nám podobný žijící ve stejném světě jako my, se stane známým prvkem v obrazech oné vzdálené životní zkušenosti.


Projekce Hranic práce (Živé kino Praha 2017)

Za akt vykročení ze své bubliny a vkročení do jiné by však Saša Uhlová neměla být oslavována (čímž nechci znevažovat její čin, ba naopak). Pokud by kolem ní vznikl mýtus moderní trpitelky, která se snaží otevřít oči ostatním nevidoucím, byly by její práce i dokumentární snímek Apoleny Rychlíkové zbytečné. Hranice práce nenastartují revoluci vedoucí k radikální změně systému, ostatně přikládat filmovému médiu v dnešní době sociálních sítí a nových médií takovou míru moci by bylo naivní. V reakci na dotaz, pro koho je tento film určen, nepřišel žádný dlouhý projev o zburcování mas. Rychlíková poukázala na neočekávatelný segment publika, nešlo primárně o střední třídu, „dokument jsme točily pro novináře,“ zdůraznila. Saša Uhlová není hrdinka, je novinářka, která dělá svoji práci. Je schopna vyjít ze své komfortní zóny a informovat o stavech značících hnilobu dnešního systému, kterou se někteří snaží zastírat nadýchanými lifestylovými články. Otázka, jaké auto si koupit, není pro všechny malicherná, pro někoho je důležitým aktem dokazujícím status v rámci sociální bubliny. Avšak stále jde o problém jen v rámci určitého segmentu lidí, nikoliv o problém všech. Proto by rozhodnutí určující charakteristiku jednoho segmentu společnosti neměla být v médiích pojímána jako otázky, které řeší naprosto všichni. Hranice práce jsou toho jasným důkazem.

Dokumentární film je sice vázán na plátno a obrazovky televize, masivní mediální kampaň napříč médii, kterou v den této zvláštní předpremiéry obě hlavní aktérky rozjely, jej však nenechává jen tak odeznít. Není možné zapomenout na přítomný problém v naší společnosti. Z filmové reportáže se stala kampaň: Saša Uhlová mluví o své zkušenosti v nejrůznějších médiích, pravidelně zveřejňuje své zápisky na A2larm.cz, o filmu informovala Česká televize a psalo se o něm napříč médii, od těch filmových až po ta společensky kritická (zde či zde). Není třeba se bát, že by problém, který snímek osvětluje, časem opět zapadl. Zvlášť když jsou si obě autorky vědomy, že v dnešní době vyznění snímku určuje nejvíce jeho mediální obraz, na němž pilně pracují.