DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouZ filmu Manická VR

Rozhovor

Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchou

8. 4. 2019 / AUTOR: Ondřej Moravec

Rozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VR

Mladá kanadská dokumentaristka Kalina Bertin se rozhodla natočit dokument o psychické nemoci ve své rodině, aby lépe porozuměla pocitům svých dvou sourozenců trpících bipolární poruchou. Dokument Manická VR se pokouší navodit složité stavy režisérčiných sourozenců skrze virtuální realitu. Prostřednictvím imerzivní divácké zkušenosti chce projekt poukázat na to, jak vnímají svět lidé, jimž se mysl stala magickým i démonickým labyrintem. Snímek měl premiéru v roce 2018 na Sheffield Doc/Fest a letos v březnu byl promítán na festivalu Jeden svět. 

Jak těžké bylo natočit VR dokument, který se tolik dotýká vás a vaší rodiny? Zápolila jste s tím, jak zapojit své sourozence a jaký na ně bude mít dokument vliv?

Největším strašákem byla technologie, která sice není úplně nová, ale ve filmu se používá relativně krátkou dobu. Sama jsem pár filmů viděla a došlo mi, že pokud technologii použiji správně a s určitou intimitou, mohu dosáhnout silného zážitku. Opravdu napomáhá hlouběji pochopit různé způsoby nahlížení na svět. Na druhou stranu jsem viděla několik VR snímků, které byly chaotické a rozporuplné. Na natáčení tohoto dokumentu bylo skvělé, že jsem za kamerou byla v podstatě jen já a navíc jsem byla sama sebou. Na VR projektu jsem spolupracovala v týmu se Sandrou Rodriguez a Nicolasem Royem, kteří už měli režijní zkušenosti, takže to bylo bezproblémové. Na druhou stranu jde o velmi osobní příběh, takže jsem si chtěla být opravdu jistá, že jsme v týmu všichni na stejné vlně a jdeme tak tím správným směrem. Klíčové bylo, aby byli moji sourozenci zapojeni do celého natáčení, protože bipolární poruchou netrpím, a tak je mé vnímání pouhou interpretací této poruchy. Když jsme se věnovali například vzájemné komunikaci, vždy jsem chtěla znát jejich názor a to, jestli se ubíráme správným směrem. Oni se díky tomu cítili součástí tvůrčího procesu, což jenom umocnilo celkovou autenticitu.

Pocházejí všechny symboly, které můžeme ve VR vidět – například rytíři nebo lesy –, z jejich hlavy? Jakým způsobem jste je přenesla do virtuální, interaktivní podoby?

Na začátku jsme měli pouze zvukový záznam založený na výpovědích mých sourozenců, takže jsme museli nejprve vystavět okolní svět. Má sestra neustále mluvila o hvězdách, zejména o Saturnu, a toto silné napětí nás utvrdilo v tom, že by galaxie mohla vytvořit zajímavý vizuální svět. Napadlo nás vytvořit jakousi tělesnou zkušenost, která by mohla nastínit, jak se má sestra cítí v mánii. Nicméně třeba navození pocitu, že jste pod vodou, kterým bratr popisuje svou depresi, přišlo přímo od něj. Byla to velká výzva, ze které jsem měla obavy. Motorem toho VR zážitku je totiž zvuková stopa, ne interakce. Oříškem bylo zajistit, aby do sebe vše zapadlo, aby tělesná zkušenost neodváděla pozornost od audiozáznamu, zkrátka aby to bylo intuitivní a smysluplné. Chtěla jsem se vyvarovat přílišnému popisování, jako například „teď jsou zde bubliny“ a „teď galaxie“. Tehdy jsme zkoumali, jak vlastně bipolární porucha funguje a jak vzájemné působení zvuku a tělesnosti zapadne do našeho konceptu. Pochopili jsme, že se vše točí kolem kontroly, jejího nabytí a ztracení.  

Byla jste si od začátku jistá, že chcete vytvořit interaktivní snímek? S VR se dá dělat opravdu široké spektrum věcí. Můžete použít třeba technologie, díky kterým cítíte vibrace v zádech, anebo prostě udělat provázející 360° video. Jak jste si nastavila hranice?

To je velmi dobrá otázka. Když jsme pracovali na snímku, dokončovala jsem výzkum, během něhož jsem zkoušela různé virtuální reality, včetně 360° videí, a připadalo mi, že jsou tato videa mnohem méně autentická než třeba IMAX nebo černé divadlo. Zkrátka mi to nepřišlo dostatečně sugestivní a navíc jsem už měla natočené některé záběry, takže jsem chtěla spíš jít cestou rekonstrukce. Už v minulosti jsem měla zkušenost s jednou virtuální realitou, která se jmenuje Zlom vaz. Je to příběh o kouzelníkovi a vy se díky virtuální realitě ocitáte v jeho kůži. Připravujete se na představení a pak přijde moment, kdy máte jet výtahem, a najednou máte pocit, jako byste opravdu výtahem jeli. Je to taková interakce v reálném čase, a i když ten příběh samotný nemá nic společného s psychickým onemocněním, věděla jsem, že přesně takový zážitek bych chtěla pro svůj projekt. Ne pouze 360° zážitek, ale animace, která může vytvořit mnohem víc interakcí a můžeme si s ní víc pohrát. 

Když už jsme u animací, váš projekt v nich vyniká. Spousta jiných animací vypadá jako videohry z devadesátých let, ale vaše je trochu odlišná. Rozhodla jste se použít 3D animaci opravdu realistickým způsobem. Nebála jste se toho?

Ano, hodně jsem se toho obávala, protože jsem chtěla, aby všechno bylo nakresleno jako textura, abych se odlišila od animací, které jste zmínil. Devadesátky pro mě byly děsivé, ale udělat malbu jako texturu by vyžadovalo hodně práce, a neměli jsme rozpočet, abychom ji udělali tak dobrou, jak jsem chtěla. Takže jsme zkusili experimentovat a zjistili jsme, že stále můžeme dělat zajímavé věci s částicemi a digitálními efekty.

 Plakát k filmu <b><i>Manická</i></b>

                                                                                                                                                                                                      Ve vašem filmu nevystupují lidé. Proč jste se rozhodla nikoho nezapojit?

Je zajímavé, že to zmiňujete. Kdosi z týmu na začátku navrhl, ať ve filmu zobrazíme moje sourozence. Tehdy jsem to odmítla, protože jsem nechtěla ukázat je, ale spíš jejich úhel pohledu. Cítila jsem, že je nepotřebujeme mít ve filmu fyzicky přítomné. Chtěla jsem, aby debata o filmu byla abstraktnější. A myslím, že nemít ve filmu lidi byla nakonec dobrá volba. 

Jaké byly dojmy vašich sourozenců, když poprvé zhlédli film?

Byli nadšeni, protože to také byla jejich první zkušenost s VR. Zajímavé bylo, že si vybavili témata, na která už dávno zapomněli, a znovu se k nim vraceli. Byli ohromeni, jak s pomocí VR mohou přetvořit fyzický zážitek, který cítili, když byli v depresi. Moje sestra Politia přivedla svou dceru Fatimu, které je deset let a která několik let sledovala matku, jak se snaží pochopit svou nemoc, ale nikdy se jí to doopravdy nepovedlo. Nikdy se do jejích pocitů nedokázala vžít, ale když si sundala headset, podívala se na svoji matku a řekla: „Takže takhle se cítíš?“ A moje sestra řekla, že ano. Poprvé jsem viděla, že dcera chápe svou matku způsobem, kterému nikdy předtím nerozuměla. Takže jsem si řekla, že VR je mocné médium. Také mám reakce od lidí, jejichž milovaní trpí bipolární poruchou a tento VR zážitek jim pomohl pochopit jejich blízké a propojit se s nimi novým způsobem. 

Máte další zkušenosti s rodinami, jejichž členové mají bipolární poruchu a které měly po zhlédnutí filmu podobné pocity?

Ano, bylo to hodně lidí. Když můžu, jedu na promítání filmu, když ne, máme knihu, do které mohou lidé psát zpětnou vazbu. Píšou například, že tohle bylo poprvé, kdy si dokázali představit depresivní a manické stavy svých blízkých. A mohli tak lépe porozumět jejich zážitkům. Existují však také diváci, kteří sami trpí bipolární poruchou. Byla jsem na promítání v Berlíně, kde si jeden muž přišel VR vyzkoušet a jeho kamarád mi řekl, že má poruchu. Byla jsem zvědavá, jestli se s tím někdo s bipolární poruchou může ztotožnit. Říkal, že to byl úžasný zážitek. 

Jaký vliv může mít váš film na diváky? Nemyslíte si, že pro lidi s bipolární poruchou může být film příliš sugestivní a mohl by na ně mít negativní dopad?

Rozhodně nechci, aby film někomu spustil manickou psychózu. Nechtěla jsem diváky vyděsit. Přednášela jsem na MIT spolu se dvěma vědci a jeden z nich mluvil o tom, jaký negativní dopad může mít VR na náš mozek. Ptala jsem se jich, jestli může být VR spouštěčem poruchy a jestli může být škodlivé. Dokud nepoužíváme efekty, jako je stroboskop, je to prý v pořádku, protože vědci také používají VR k léčbě. Nechceme ublížit lidem, pro které byl film natočen. Ale nemluvila jsem úplně s každým, kdo film viděl. Nemáme studii o tom, jaký má náš dokument dopad. Vím, že pro jednu dívku v Berlíně to byl zdrcující zážitek a musela si headset sundat. Myslím, že pokud jste obezřetní, je dopad minimální, obzvlášť pokud film trvá pouze jedenáct minut, jako ten náš. S noži, vodou a dalšími citlivými prvky jsme se ve filmu snažili pracovat velmi opatrně.

Kalina Bertin

O dokumentu jste se radila s vědci a profesionály. Co byste dělala, pokud by o některé části například řekli, že není pravdivá?

Snažili jsme se pochopit, jak nemoc a celé téma reprezentovat. Vědci si mysleli, že nemoc budeme popisovat jako procesy mezi mozkem a jeho elektrickými přenosy, což jsme ale neplánovali, takže je to zajímalo. Pokud dokážeme ukázat jednotlivé fáze nemoci, může to být užitečné pro pacienty s bipolární poruchou, aby viděli zvenčí, jak fáze fungují. Pak mohou sami rozpoznat spouštěče a to, kdy se dostávají do mánie. Když jste v mánii, je těžké to zastavit a ještě těžší začít s léčbou. 

Máte nějakou strategii, jak budete film distribuovat? Momentálně běží na různých festivalech, ale VR technologie je unikátní a drahá.

To bylo něco, nad čím jsem také přemýšlela, protože jsme chtěli vytvořit zážitek, který pomůže lidem s bipolární poruchou. Ale otázka zní, zda mají tito lidé přístup k VR technologii. Chtěli jsme přizpůsobit projekt pro webové stránky, aby si je lidé mohli procházet, ale pak nám došly peníze. Možná bychom to stále byli schopni udělat, ale nechtěla jsem kompromitovat potenciál toho filmu s technologií, která by sice mohla být dostupnější, ale je otázka, jak by mohla být užitečná. Takže jsem se nakonec rozhodla držet se původního konceptu, i když jsem za to musela bojovat. Dopad filmu by mohl být silný, a proto se pokusíme dostat ho do nemocnic, muzeí či komunitních center.

Předpokládám, že propagace filmu bude jednodušší ve vaší rodné zemi, v Kanadě. Podařilo se vám dostat film do nějaké nemocnice?

Snímek měl v Kanadě premiéru vloni v červnu, takže jsme se rozhodli nechat si nějaký čas, objet s filmem různé festivaly a teď přemýšlíme o tom, co dál. Moji sourozenci se léčí na Douglaském institutu pro duševní zdraví. Znám místní psychiatry a chtěla bych uspořádat podobnou akci, jakou jsme dělali v Berlíně. Tam jsme promítali film a pak jsme o bipolární poruše diskutovali jak z vědecké perspektivy, tak z pohledu umění. Lidé s touto poruchou mohou najít kreativní způsob, jak vyjádřit své vnímání reality, protože si myslím, že film Manická VR nereprezentuje všechny zkušenosti s bipolární poruchou, to je nemožné. Ostatní mohou najít způsob, jak vyjádřit jinak své pocity ze života s touto nemocí. 

Nejdřív jste natočila dokument, pak VR. Budete pokračovat v tvorbě VR dokumentů?

To rozhodně budu. Myslím, že VR může vyprávět příběhy z takového pohledu, jakým to běžný dokument nedokáže. Stále bych však chtěla natáčet klasické dokumenty, protože si myslím, že je to trochu jiné médium. Určitě bych ráda pokračovala také s VR. 

Máte už v hlavě další téma, které byste ráda zpracovala?

Přemýšlím o projektu, který by se věnoval sebevraždám. S tématem sebevraždy bych chtěla pracovat kreativním způsobem. Sebevraždy jsou velkým problémem zejména v severských zemích, jejich míra je tam velmi vysoká. Když jsem byla v Berlíně, přišli za mnou čtyři lidé, kteří říkali, že měli sestru nebo bratra trpící bipolární poruchou, kteří spáchali sebevraždu. Takže hledám způsob, jak otevřít toto téma. Také mimochodem pracuji v centru prevence sebevražd.