DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Neuveď nás v pokušeníFoto z natáčení připravovaného celovečerního dokumentu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti. Foto Hithit

Blog

Neuveď nás v pokušení

23. 5. 2019 / AUTOR: Ivan David

Právník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.

Nejen náboženské kanonické texty, ale i lidová moudrost (srovnej rčení „příležitost dělá zloděje“) dospěly již dávno ke zjištění, že člověk je jako „třtina větrem se klátící“, a pokud nastanou vhodné okolnosti, mohou snadno jedince přimět k tomu, aby se zachoval v rozporu se svým svědomím, vyznáním, zákonem či morálkou. Na tato zjištění pamatuje již od nepaměti trestní právo, které – jelikož nemůže zakázat navádění k trestné činnosti Pánubohu (k tomu nadále nezbývá než se v tomto směru modlit) – zakazuje navádění k nejzávažnějšímu porušování zákonů alespoň lidem.

V aktuálním trestním zákoníku České republiky je člověk, který „vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin“, považován za takzvaného návodce. Toto navádění k trestnému činu je jednou z forem zakázaného účastenství na trestné činnosti a je v zásadě trestáno za stejných podmínek jako trestná činnost hlavního (navedeného) pachatele. Návod konkrétně začíná být trestný tehdy, pokud se naváděný pachatel o spáchání trestného činu aktivně pokusí, nebo jej dokonce zcela dokoná. V případě nejzávažnějších trestných činů, které jsou vypočteny zákonem, je navádění trestné dokonce již v okamžiku, kdy se návodci podaří přimět potenciálního pachatele, aby ke spáchání trestného činu začal činit alespoň přípravu (nemusí se tedy o jeho spáchání ani pokusit).

Jak se to tedy má z hlediska zákona s investigativními žurnalisty či dokumentaristy, kteří – ve snaze poukázat na určitý společenský problém – předstírají určitou okolnost, aby „otestovali“ integritu vytipovaných osob? Příkladem takového jednání může být předstírané nabízení úplatku určitému politikovi, o němž kolují zvěsti, že je zkorumpovaný. Jiným příkladem může být nabídka sexu ze strany fiktivní nezletilé osoby vůči domnělému pedofilovi. Tento druhý příklad je aktuální zejména vzhledem k dokončovanému dokumentárnímu filmu V síti režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové nebo díky nedávnému experimentu redaktorů z iDnes.cz. V obou těchto případech se podařilo díky fiktivním internetovým profilům dětí mladších patnácti let odhalit praktiky několika pedofilů.

Předně je třeba říci, že i v případě, kdy trestná činnost, k níž návod směřuje, objektivně nemůže být úspěšně dokonána – třeba právě proto, že dítě předstírající zájem o sex je pouze fiktivní a za jeho falešným profilem se skrývá novinář/dokumentarista – neznamená to, že by se pachatel o takovou trestnou činnost nemohl alespoň (byť neúspěšně) pokusit. Pokud naváděný pachatel svým jednáním (slovy zákona) „bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu“, a to „v úmyslu trestný čin spáchat“, a k dokonání trestného činu nedojde pro (slovy právní teorie) „nezpůsobilost předmětu útoku“, jedná se přesto o trestný pokus, a trestným se tak stává i navádění k takovému trestnému činu. Prakticky jedinou podstatnější výjimku z tohoto pravidla zná zákon v případě policejního agenta, který se s cílem odhalovat pachatele trestné činnosti pod falešnou identitou „vmísí“ mezi členy organizované zločinecké skupiny a domněle se podílí na některých jejích trestných činech.

 

Vít Klusák a Barbora Chalupová chystají společný film <b><i>V síti</i></b> o zneužívánídětí na internetu. Sbírají na něj prostředky i přes Hithit. Foto Hithit
Nicméně náš trestní zákoník – podobně jako trestní zákoníky v jiných zemích – je postaven na takzvané zásadě subsidiarity trestní represe. Ta říká, že důsledky spojené zákonem s pácháním trestné činnosti (včetně navádění k ní) „lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Tato zásada – známá též někdy jako princip „ultima ratio“ – tedy v podstatě říká, že tam, kde jednání pachatele/návodce postrádá „společenskou škodlivost“, není namístě takovou osobu trestně stíhat. Sem mohou spadat i výše citované případy, kdy de facto veřejný zájem reprezentovaný novinářem/dokumentaristou poukazujícím (byť poněkud krajními prostředky) na nekalé praktiky ve společnosti převáží nad obecným zájmem trestat iniciaci trestných činů. Činnost novinářů/dokumentaristů, kteří sahají při své práci k těmto nástrojům, by však zásadně měla být přiměřená závažnosti trestné činnosti, na kterou poukazují, a neměla by dojít dále, než je nezbytně nutné pro dosažení sledovaného společensky prospěšného účelu. Tyto nástroje by tedy ze své podstaty měly být voleny zásadně výjimečně a v omezené míře.

Jakkoliv je tedy „uvádění v pokušení“ k páchání trestné činnosti striktně zakázáno, ve výjimečných případech může být ospravedlněno vyšším zájmem.