Svobodu pro Klusáka!

Rozhovor s Vítem Klusákem, spoluautorem Českého snu, o filmu o Romanu Smetanovi a TV projektu Český žurnál

Vít Klusák na MFDF Ji.hlava 2012

Mám takový pocit, že české společnosti dnes chybí hrdinové, a tak si vytváříme ty mediální. Je Roman Smetana mediálním hrdinou?

Nemyslím si to, ale dovedu pochopit podobný pohled na věc. Protože způsobem, jak ten příběh pojímají média a jak Romana staví do pozice Dona Quijota, který jde hlavou proti zdi a vlastně kvůli prkotině riskuje, že v tom vězení stráví mnohem víc času, tak to dokážu pochopit. V tomhle je přínosem i náš film a to, že nezůstává jenom na povrchu toho, co se fakticky kolem Romana děje, a že je šance ho tam mnohem blíž poznat. Poznat jeho motivaci, pochybnosti a daleko víc se mu přiblížit. Kdybyste se mě ptal, je Roman Smetana hrdina, odpověděl bych vám na to lehce ambivalentně. Samotné gesto, že počmáral autobusy, nepovažuju za hrdinský čin, ale naprosto tomu aktu rozumím. Je to přirozená reakce na něco, s čím se nemohl ztotožnit a s čím nechtěl být spojený. Například kdyby jihlavský festival měl sponzora, který by mně nevyhovoval, a před mým filmem by běžela znělka toho sponzora, tak bych taky pískal, vymezoval se, a byť bych věděl, že bez toho sponzora by ten festival nefungoval, tak bych měl též bytostnou potřebu se vůči tomu ohradit. To, co pro mě vykazuje rysy hrdinství nebo spíš odvahy, je jeho pozdější chování. Jak se zachoval v okamžiku, kdy se kolem celé kauzy roztočila soudní mašinerie a kdy mu začaly hrozit postihy. A vlastně že z těch svých pozic neustoupil. Spousta lidí posměšně říká: „Hrdina za to, že namaloval tykadla?!“ To je úplný nesmysl. Za to si ho vlastně nikdo moc neváží. Podle mě všichni, kteří ten příběh sledují trochu pečlivěji, si ho váží zejména proto, že se nikdy tomu prvotnímu a trochu legračnímu činu nezpronevěřil.

Jedná se v kauze Romana Smetany o svobodu slova? Obzvlášť poté, kdy sám Smetana získal prostřednictvím médií nemalý prostor pro své postoje a názory?

Já si především myslím, že je to svár práva a spravedlnosti. Ten největší lapsus, který tam podle mě nastal ze strany olomouckého soudu a soudkyně Langerové, spočívá v tom, že ona si právo vykládá ve smyslu litery zákona a nikoliv ducha. Tvrdí, že Romanův čin není politické gesto, ale to pochopitelně politické gesto je. Tvrdí, že to je prostě vandalské poškození cizí věci, což je ale úplně lichá úvaha. Jiří Pospíšil namítl, a podle mě je ten argument nesmírně povedený, že co kdyby Roman Smetana na ty autobusy napsal „Miluji ODS“? Byl by podobně odsouzen k náhradě škody a k dvanácti dnům zametání Olomouce? Já se domnívám, že ne. Ono jde především o obsah, o to, co se tím snažil vyjádřit, a to už se nebavíme o poškození nebo nepoškození cizí věci. To se bavíme o právu na názor a na svobodné vyjádření. Avšak paradoxně to mělo hodně dobrý vliv na politickou scénu v tom smyslu, že si už žádný politik od tohoto okamžiku nikdy nedovolí pronásledovat někoho, kdo mu pokreslí reklamu. To, co se podařilo Romanovi roztočit za tyjátr, toho se teď každý politik lekne.

Nepřistupujeme na obecnou úmluvu

Často ve svých dokumentech pracujete se sžíravou ironií? Kdy poznáte, že jste překročil onu etickou hranici, za kterou už s člověkem manipulujete?

To není programová snaha, že teď budeme ironičtí. To by člověk ani nedokázal. Podle mě se spíš jedná o nějakou přirozenou potřebu zasmát se něčemu, co nám připadá směšný. Když nám někdo připadá, že si lže do kapsy, že je prostě neautentický, tak to přiznat, nezakrýt to. Spíš jde o jakousi přímost. Nekorektnost v tom, že nepřistupujeme na obecnou úmluvu: Já vám dám nějakou otázku. Něco řekněte, a když u toho budete působit hloupě, tak to zkusíme říct nějak jinak... Někteří novináři a reportéři k tomu takhle přistupují. Při natáčení jsme tak mnohem nesmlouvavější a pak ve střižně velmi pečlivě zvažujeme, kdy už bychom mohli někomu zbytečně ublížit a kdy by to byla přehnaná parodie. Ono by to ani neprospívalo samotnému filmu. Nám nejde o to, aby se někdo někomu zasmál. Nám jde v první řadě o otevření debaty na nějaké téma. A kdybychom sledovali aspekt zábavnosti, ironie, potrhlosti, tak by se to na těch filmech projevilo.

Často si berete na mušku média samotná. I ve svém novém filmu podkreslujete televizní zpravodajství hudbou Bedřicha Smetany. Nejste však už jedním z nich, když natáčíte pro Českou televizi? Neztratili jste odstup?

To je zajímavá otázka. Nevím, jestli to jsem schopen sám posoudit. Stejně jako ti televizní reportéři, které v našem filmu zobrazujeme občas v nelichotivém světle, nejsou úplně schopni posoudit sami sebe. Ale na rozdíl od médií nezakrýváme proces samotného natáčení. Oni na rozdíl od nás buď nechtějí, nebo nemůžou natočit nás, obrátit se i na nás, dokumentaristy. Tváří se, že tam vlastně nejsou a že jsou objektivní. A přitom jedou podle kuchařky, jak se to má dělat, a v podstatě nemůžou zaimprovizovat. To víte, že jsme v něčem na jedné lodi, ale myslím si, že my jsme ochotni ukázat oba břehy, a tak jsme v něčem otevřenější, svobodnější a snad i pravdivější.

Aktivismus ve smyslu aktivity

Ostatně v momentě, kdy uspořádáte tiskovku na podporu Romana Smetany, nezapojujete se do dění až příliš? Nestáváte se tak i vy sám aktivistou? Nemyslíte si, že i vy tak spolupomáháte vytvořit mediálního hrdinu?

Já vám rozumím. Myslím si, že ta výsledná scéna s tiskovkou nepůsobí tolik aktivisticky díky tomu, že jsme si s sebou vzali smyčcové kvarteto a že jsme si ostylizovali tu situaci tak, že v sobě nemá tu prvoplánovou rozhněvanost. Jak sami v dokumentu říkáme, nemohli jsme zůstat stát jenom za tou kamerou a tvářit se, že s ním nejsme na stejný lodi. To, co se mu stalo a jak odvážně ty následky zvládá, to cejtíme osobně a opravdu nás to s Filipem natolik rozčiluje, že jsme chtěli jít stejnou cestou. Třeba i podnítit jiné, aby udělali to samé, a že by to třeba mohlo Romanovi konečně pomoct. Myslím, že největší problém je ten, když si někdo myslí, že když půjde anonymně malovat tykadla, tak že ho nějak podpoří. Tím ho nikdo nepodpoří. Podpora Romana Smetany je jediná: jít malovat tykadla a podepsat se pod to. Dělat to veřejně. Následovat jeho čin ve všech jeho parametrech. Nedělat to anonymně.
Ty novináře na tiskovku jsme pozvali proto, abychom vzkázali celé společnosti: Pojďte nás i jeho následovat. A pojďte to udělat veřejně. Pojďte si tu svobodu čmárat na politické reklamy, které jsou financované často podezřele, vydobýt. Nejenom sledovat z tepla pokoje, jak se v tom Roman plácá, a psát na Facebook, že je to frajer nebo že je to debil. Pojďte přidat ruku k dílu, vždyť je to přece tak normální, abychom měli právo na ty ulhaný billboardy něco napsat. Já mám navíc zásadní problém s tím, když se říká, že Roman Smetana ty reklamy zničil. On je nezničil, on je doplnil. On to neroztrhal, nezačmáral, nezakryl, nepřelepil. On tam nechal všechno, co tam měli oni. Nezničil to sdělení, on ho doplnil. To je dialog. To se v té debatě o tom, co Roman udělal, úplně ztratilo. Mně připadá, že politická reklama intervenuje do veřejného prostoru tak agresivně a navíc z velké části z veřejných prostředků. Všichni vědí, že je to lež a že se ti politici k ničemu nezavazují. Myslím si, že máme právo na ni reagovat i takovýmhle velmi nestandardním způsobem. Já si to skutečně myslím. To je podle mě tak otravná, nevkusná, nepokrytě vylhaná věc, že prostě nesouhlasím, že z nějakých korektních pozic typu "pořádek musí být" se to musí respektovat.

Váš nejnovější film mi přijde i jako povzdech nad konformitou Čechů, ve kterých se ztratilo všechno to švejkovství a rebelantství. Máte pocit, že se málo zapojujeme do veřejného života?

K té nebojovnosti Čechů mám dost ambivalentní vztah. Já jsem vlastně docela rád, že se nevrháme do válek, že nepokoje a demonstrace probíhají bez mrtvých a že v sobě nemáme tu vášeň, jako když Španělé jdou převracet auta. Myslím si, že tahleta určitá nehorkokrevnost je vlastně v něčem skvělá, protože máme spíš tendenci si z věcí dělat legraci, ironizovat ty nablblý elity. Je mi to sympatický. Ale každý líc má i svůj rub. Ono je to bohužel i projevem určité lhostejnosti. Možná je to tím, jak se z médií hrnou všechny ty kauzy a lidi už mají pocit, že to ani nemá smysl. Co si mají vybrat, na co mají reagovat, v čem by se měli angažovat? Vidím to třeba trochu i na svých studentech. Těch možností, kam by mohli jet, co by mohli studovat, jaký předmět by si mohli na jiných školách zaškrtnout, je tolik, že radši nedělají nic. Myslím, že pestrost výběru vede k jisté ochablosti.

Martin Mareček kdysi prohlásil, že si neumí představit dokument, který by nebyl nějakým způsobem angažovaný. Ostatně jste dokumentarista, který rád a často zasahuje do veřejného dění, třeba i tím, že zablokujete pražskou magistrálu nebo postavíte falešný supermarket. Existují nějaké limity angažovanosti?

Já vlastně nemám bytostnou potřebu aktivismu, spíš mě štve, když někdo promarňuje svůj potenciál. Já mám největší problém se svými studenty, ne když něco pokazí nebo se jim něco nepovede, ale když nepracujou. Když jsou líný a když něco odkládají. Nejvíc mě štve taková ta zbytečná unylost, protože to je největší zabiják všeho. Takže aktivismus ve smyslu aktivity, a ne ve smyslu přehnané, předvádivé sociální angažovanosti.

Úhlavní spojenec autorského dokumentu

Pracoval jste i v komerční televizi a teď připravujete pro Českou televizi cyklus Český žurnál. Liší se v něčem přístup komerčního a veřejnoprávního média?

Teď přemýšlím, jestli být upřímný, a na několik až desítek let si zavřít dveře českých médií (smích). S velkými obavami jsem šel dělat pořad Ano, šéfe!, a dělal jsem ho především proto, že ho mám nesmírně rád a vždycky mě zajímal. Ten pořad je takový vzkaz, že by se věci měly dělat pořádně, což se mi líbí. A měl jsem velké obavy, jaké tlaky a objednávky budou vůči mně činěny. Ale byl jsem neuvěřitelně zaskočen, že mě nikdo do ničeho netlačil. Nebyl jsem nucen k větší zábavnosti, nikdo po mně nechtěl, aby to bylo svižnější, dynamičtější, zábavnější. Nikdo mi tam netlačil product placement. Takhle svobodný jsem už jako autor dlouho nebyl. Musím říct, klobouk dolů. Obávám se, a řeknu to teď trochu kulantně, že stejně nadšeně nemůžu mluvit o České televizi a hrozně mě to mrzí. Bojím se, k čemu to časem povede...

Jaké jsou vůbec možnosti pro začínající dokumentaristy? Je o český dokument dobře postaráno?

Kromě toho skeptického náznaku, jak to je s Českou televizí, si myslím, že Česká televize zůstává pořád tím úhlavním spojencem autorského dokumentu. S panem Dvořákem se obměnila spousta producentů a přišli i někteří velmi zajímaví a erudovaní dramaturgové. Lidé, kteří dokumentu rozumí. V tomhle ohledu bych určitou naději viděl. To, že Český žurnál, který jsem mimochodem prosazoval tři roky, se podaří realizovat až s příchodem nového vedení, už je určitý signál, že televize má zájem o živý, aktuální a současný dokument. Najednou byla jednání možná a například na prvním setkání s panem Dvořákem jsem byl nesmírně mile překvapený, jak se sám ptal k věci. S panem Janečkem, předchozím generálním ředitelem, jsem v životě nehovořil, nikdy v životě jsem nemohl poznat, jaký má názor na věci, které jsme televizi předkládali. Takže v tomhle ohledu komunikace obživla a rozhýbala se a začátkem letošního roku mě to úplně nadchlo. Teď je jenom otázka, jestli to vydrží a jestli to nebude mít temnější podtóny.

Autoři filmu Svobodu pro Smetanu! Filip Remunda a Vít Klusák při světové premiéře na MFDF Ji.hlava 2012

Nepopírám, že filmy musí přemýšlet

Přestože vás někteří srovnávají s americkým dokumentaristou Michaelem Moorem, některé dokumenty se začínají označovat za „klusákoviny“. Máte pocit, že všechny vaše filmy jsou nějakým způsobem podobné?

Já vlastně vůbec nevím. Nevím, co by to mělo být. Myslím si, že je to tak trochu blbost. Kdyby mě někdo na mučidlech donutil charakterizovat, co ty filmy spojuje, tak mám rád hravost a překvapivost. Mě mnohem víc zajímají hrané filmy, takže mám tendenci, aby dokument měl vyprávění, které je možná blíž hranému filmu. To je možná něco, co se v těch filmech objevuje. A taky mi možná občas mnohem víc záleží na tom, co se děje, než na tom, co se řekne. Existují autoři, pro které je důležitější myšlenkový trust filmu, a ani já nepopírám, že filmy musí přemýšlet. Ale podle mě by měly taky vyprávět a měly by vyprávět skrze to nejsilnější, co to médium má.

V čem je práce v autorské dvojici jednodduší a jaké jsou naopak přednosti, když na filmu pracujete sám? Jste třeba tvrdohlavý?

Od doby, kdy jsme tam jenom my dva bez střihače, se s Filipem ve střižně mnohem míň hádáme. Dřív to byl takový souboj, kdo toho střihače přesvědčí dřív o své vizi. Navíc musím říct, že jak ty dokumenty vznikají na koleně, tak mi autorská dvojice připadá jako báječný způsob jak v tom nebýt úplně sám. Dokument se dá točit ve dvou třech lidech a tím, že jsme s Filipem na stejné úrovni velícího důstojníka, tak dva námořníci vždy přejdou palubu pevnějším krokem. Ono to občas vede k přesouvání zodpovědnosti, já se spoléhám, že Filip to pohlídá, a on se spoléhá, že já taky. Už jsme se naučili vzájemně se kontrolovat a taky hodně komunikovat. Musím říct, že v poslední době asi zjišťuji, že mám větší radost, když něco dělám s ním. Jako kdybych ji znovu objevil.