Rada od mistra

Jean Paul Colleyn o inspirativních setkáních s Jeanem Rouchem.

Já, černoch (Moi un noir, Jean Rouch, 1959)

Když jsem počátkem 80. let jakožto antropolog začal společně s fotografkou Catherine de Clippelovou natáčet etnografické filmy, inspirovala nás k tomu tvorba Jeana Rouche. Setkat se s ním tehdy osobně nebyl problém. Mezi lety 1976 a 1989 jsem byl členem stejné výzkumné skupiny v CNRS1)  jako on a s Catherine jsme oba navštěvovali také festival Bilan du film ethnographique, který tehdy Rouch založil v Muzeu člověka v Paříži.2) Se vší vstřícností si zval hosty do svého doupěte pro zasvěcené pod schody muzea. Bylo to zvláštní místo, něco mezi kabinetem kuriozit a niameyskou putykou. Jean Rouch a Françoise Foucaultová si tady kralovali mezi hromadami filmových kotoučů, knih a plakátů. V patře, do kterého se lezlo po žebříku, byly stěny obloženy pláty od vajec, bylo tam několik promítaček, střihačský pult a sedačky z dřevěných přepravek. Někdy jsme se také scházeli v baru na náměstí Trocadéro, potom, o něco později, v kavárně Bullier na Port-Royal. Když jsme jednoho večera seděli v baru na Trocadéru, venku zrovna lilo jako z konve a my mu ukazovali fotky, které Catherine pořídila v Mali. Bavili jsme se také o filmu, televizi a médiích. V jednu chvíli si k nám od vedlejšího stolu přisedla postarší dáma a rozrušeně se přidala do konverzace: „Zaslechla jsem, že pracujete pro Masková-média3) ! Dávejte si na ně pozor, nemají ani špetku svědomí a cpou nám do hlavy slátaniny!“

„Přesně to tvrdí Habermas, milá paní!“ odvětil jí Jean Rouch, který se s ní velmi zdvořile jal diskutovat. Oba dva byli nadšení a náramně se bavili. Jakmile přešla bouřka, vyšli jsme ven, a když jsme se loučili a Jean Rouch nastupoval do svého Citroenu 2CV, poznamenal: „Ta dáma měla ale vynikající intuici! A jak umně nechala tu bouřku přejít!“ Jindy jsme se měli společně vydat na jednu konferenci v rámci festivalu ve Franche-Comté, a tak jsme se spolu s Catherine s Jeanem Rouchem potkali ve vlaku. Udělal nám neuvěřitelnou přednášku na téma stimmung – pojem, o kterém se říká, že je nepřeložitelný, a který balancuje na hraně medicíny, filozofie, estetiky a poezie. Každopádně jsme pochopili, že tento pojem chápe jako duševní stav a že mu stimmung dává chuť recitovat zpaměti Hölderlina. Bylo evidentní, že poezie hrála v jeho vztahu se světem zásadní roli. Byl také neuvěřitelný bavič, tahoun, vášnivý etnograf a novátorský filmař. I když působil velmi elegantně, byl to srdcem nadčasový levičák a partyzán bojující proti konformismu a akademismu. Zaslepeni jeho silným vlivem na novou vlnu, díky natáčení na 16mm film, často opomíjíme jeho literární a fotografickou tvorbu. Styl měl ale opravdu vytříbený, a také měl oko fotografa, obzvláště pokud šlo o to zvěčnit kult posedlosti nebo mladé pracující Afričany. Byl také vynikajícím vypravěčem, pravděpodobně pod vlivem africké kultury. Ostatně samotný jeho život a dílo jsou bohatým zdrojem bujné orální literatury, plné četných variací, za kterými stál právě on. Při psaní používal pozoruhodně stručný sloh a jen několika málo slovy dokázal vytvořit příběh, pocit spřízněnosti, nostalgie:

„V Dakaru v roce 1942 jsem potkával úžasné sourozence, jezdívali na dvojkole uličkami města směrem k lyceu Van Vollenhovena. Měli zrovna před maturitou. Annicka malovala, její bratr Yves byl básník. Ale my se chystali do války a vnímali jsme je jen jako „školáky“, takový poslední projev mladistvého štěstí před maturitní zkouškou a tou životní, kterou pro nás představovalo osvobozování Francie. Jejich otec, důvěrný přítel Audibertiho, jim vštípil bezbřehý obdiv k Antoinu Artaudovi. To nás poznamenalo na celý život.“4)  Americký antropolog Paul Stoller5)  jako první o Jeanu Rouchovi napsal knihu a poukázal na to, jak velký význam měla etnografická literatura Jeana Rouche.

Já, černoch (Moi un noir, Jean Rouch, 1959)

Rouch natočil na 180 filmů, z nichž mnohé nedokončil a jiné se ztratily. Pokud bychom jeho filmy rozvinuli z Eiffelovy věže dolů, sahaly by až po zem. Je téměř nemožné vzpomenout v té rozmanitosti veškerou jeho tvorbu, avšak je potřeba zmínit alespoň některá zásadní díla. Jeho tvorba zdaleka nezůstává jen v povědomí malé komunity etnografů. Mezi lety 1949 a 1965 svou tvorbou zaujal filmovou kritiku a získal okolo šesti mezinárodních ocenění. Společně se svými přáteli ze zámoří, s lidmi jako Robertem Drewem, Michelem Braultem, Richardem Leacockem, Donnem Pennebakerem, Albertem a Davidem Mayslesovými a Johnem Marshallem, byli průkopníky v technologické revoluci natáčení na 16mm film se synchronním zvukovým záznamem. Na rozdíl od ostatních se však nespokojil s pouhým cinéma direct se synchronním zvukem. Nesnažil se skrývat, být neviditelným pozorovatelem, být jako „moucha na zdi“. Naopak. Během svého natáčení se vměšoval do dění před kamerou, měnil ho, podněcoval ho, jeho kamera se jistým způsobem podílela na utváření skutečnosti, kterou zaznamenávala. Nejednalo se o cinéma vérité, ale o pravdivý film, jak jednou patřičně poznamenal Georges Sadoul. Rouch neměl rád líbivý obraz ani „uhlazený“ film – potrpěl si na to, aby jeho filmy vypadaly nedokonale a „nuzně“. Kvůli tomuto projevu zůstával vždy na okraji filmového průmyslu jako takového, což mu ale nebránilo v tom získat několik významných ocenění. Jacques Rivette v roce 1968 řekl: „I když si toho je jen málokdo vědom, Rouch už přes deset let táhne celou francouzskou kinematografii. Jean-Luc Godard vychází z Rouche. Z určitého hlediska je pro vývoj francouzské kinematografie důležitější Rouch než Godard. Godard se ubírá směrem, který je platný jen pro něj, jeho filmy podle mě nemohou být vzorem. Naopak všechny Rouchovy filmy vzorem jsou.“

Kritici z Cahiers du cinéma – André Bazin, Jean-Luc Godard, Jacques Rivette, Éric Rohmer, Jean-Marie Straub, Jean-André Fieschi a André Téchiné – velmi zdůrazňovali jeho novátorství. Les Maîtres Fous / Šílení mistři, Já, černoch (1959), La Pyramide humaine / Lidská pyramida, Chronique d´un été / Kronika jednoho léta, všechny tyto filmy zčeřily stojaté vody „spořádané“ kinematografie. Pro Rouche jsou všechny filmy, ať už dokumentární, či hrané, podřízeny principům „jako by“, „make-believe“. U hraného filmu Rouch naboural princip kontinuity a u „etnografických filmů“ zase odosobněný styl. Už od 60. let si kladl otázky „kdo mluví, o čem a s kým?“ a snažil se o to, aby bylo natáčení filmu sdíleným zážitkem.

Jean-Luc Godard napsal: „Já, černoch je jedním z nejodvážnějších i nejpokornějších filmů zároveň. Působí sice neomaleně, ale má jasnou a pevnou logiku, protože je to film o svobodném člověku, stejně jako Chaplinův Král v New Yorku. Já, černoch je uvolněný pohled svobodného Francouze na svobodný svět. […] Režisér obdivuhodného Jaguara pronásleduje pravdu, ne protože by byla skandální, ale protože je zábavná, tragická, půvabná, směšná, to je fuk. […] Ve zkratce řečeno, když Rouch jakožto běloch, stejně jako Rimbaud, nazval film Já, černoch, prohlašuje tím, že Já je ten druhý. Jeho film nám tak v důsledku nabízí poetické odhalení skutečnosti.“

Jaguar (Jean Rouch, 1967)

V úvodu Já, černoch Rouch vysvětluje, jak postupoval: „Šest měsíců jsem sledoval skupinku mladých nigerijských přistěhovalců v Treichville, na předměstí Abidjanu. Navrhl jsem jim, aby si zahráli ve filmu, kde budou hrát sami sebe, kde by měli možnost udělat a říct cokoli budou chtít. Improvizovali jsme.“ Rouch skrze svůj komentář představuje Edwarda G. Robinsona, bývalého vojáka z Indočíny, kterého otec vyhnal z domu, protože prohrál válku. „To on je hrdinou filmu,“ upozorňuje Rouch, „předávám mu slovo.“ Mladý muž tak s dobrou náladou, napůl zpívajíce, napůl hovoříce, předvádí své životní trable. Nigerijci se v Abidjanu živí různými pomocnými pracemi – jako dělníci, portýři, dokaři, výkupci prázdných lahví nebo shánějí cestující na korby taxi dodávek. Robinson má dva dobré přátele, Tarzana a Eddieho Constantina. Tarzan je taxikář a Eddie prodává věci na ulici. Společně s kamarádem Elitem hledá Robinson práci jako nádeník v přístavu a někdy tráví celé dny tím, že plní pytle kávou. „Tři měsíce po natáčení Já, černoch,“ vysvětluje Rouch, „jsem se vrátil do Pobřeží slonoviny, pustil jsem jim záběry a oni (Oumarou Ganda a Petit Touré) si vymysleli text, který mě ohromil. Nahrávky vycházely na první dobrou. Ve výsledku jsme proto hodinu a půl dlouhý film v rádiu v Abidjanu nazvučili za hodinu a půl. Úplně ten příběh prožívali. To bylo něco úžasného! Chlapi z rádia se nestačili koukat. Když jsme je pozorovali, také jsme byli dojatí, jak si dokázali vymyslet úplně nový příběh. Pro mě to bylo takřka posvátné objevení toho, co je film.“

Rouch si všiml, že na afrických školách panuje tichý apartheid, ve filmu La Pyramide humaine /Lidská pyramida (1959–1961) tak dal dohromady skupinku maturantů z gymnázia a rozdal jim role s tím, aby vytvořili psychologické drama o rasismu. Bylo pozoruhodné, že sami herci si přáli, aby měl film dramatický konec a milostnou zápletku. S odstupem času má ten film, který dnes vypadá jako archivní dokument, stále stejnou podmanivou sílu. Žánr tzv. etno-fikce je nejoriginálnější částí Rouchovy tvorby, ale jeho čistě etnografické snímky, psané archivy a fotografie svědčí o množství rituálů, kterých se účastnil před, během i po natáčení těchto filmů. To co ho ostatně na naší vlastní práci u Minianků zajímalo nejvíce, byly rituály obrovského kolektivního vědomí, které se daly srovnávat s tím, co se praktikovalo u Songhayů a Dogonů. Až někdy do roku 1990 existovaly ve všech oblastech Ségou, Koutiala, San a Sikasso kulty posedlosti. Jean Rouch nás nejen inspiroval k tomu, abychom použili kameru, ať už hovoříme o fotkách či filmech, ale dal nám také ještě jednu lekci – lekci z mravů, kterou provázela tato slova: „Pokud setrváte déle na nějakém místě, je důležité, abyste se tam vrátili a záběry těm lidem ukázali. Brát a odejít, aniž byste se znovu ukázali, to je skutečně špatné.“ Tuto radu si s sebou neseme dodnes. Oba dva se tak vracíme co dva roky do stejných vesnic, Catherine již třicet šest let a já čtyřicet pět let. Zachovávat věrnost pro nás není jen povinností, přináší nám to i výsledky – Catherine díky tomu mohla vytvořit sbírku fotografií, která je v dějinách antropologie zcela ojedinělá.


Autor je zástupce ředitele Institutu afrických kultur a proděkanem pro studijní záležitosti na katedře vizuální antropologie na École des hautes études en sciences sociales (Vysoké škole sociálních studií v Paříži, pozn. překl.).

Přeložila Lada Žabenská


Poznámky:

1) Státní ústředí vědeckého výzkumu.

2) Musée de l´Homme

3) Jedná se o doslovný překlad zkomoleniny slova „masová“ a „maska“, pozn. překl.

4) Vybráno z textu Jeana Rouche L´autre et le sacré: jeu sacré, jeu politique publikovaném ve sborníku C.-W. Thompson (ed.): L´Autre et le sacré: surreálisme, cinéma, ethnologie, Paris, L´Harmattan, 1995.

5) Paul Stoller, 1992, The Cinematic Griot. The Ethnography of Jean Rouch. Chicago & London: University of Chicago Press.