Pět sexuálně-asexuálních let mého života a jeden film

Eva Lammelová o svém novém filmu AsexuaLOVE

AsexuaLOVE

Právě jsem znovu viděla Madisonské mosty, tak možná budu patetická, ale za to může Meryl Steep a Clint Eastwood. Docházím k uvědomění. AsexuaLOVE rámují dost podstatnou část mého života. Začalo to rozchodem a končí to svatbou. 2013 a 2018. Mám pocit, že je to dávno. Pět let, kdy film vznikal i nevznikal, bylo pro mě důležitých. A s nimi si ten film budu vždy spojovat.

Pět let, která byla do určité míry asexuální. Každý jsme přece někdy asexuální. Nechce se nám s nikým spát. Asexuálové nechtějí s nikým spát. Tak je to s nimi. Proto si mě asi toto téma na jaře před pěti lety našlo. Už jsem byla objednaná k sexuologovi, ale pak jsem si řekla: „Tak pozor, chystám se točit film vycházející z mojí diplomky, kde kritizuji sexuology, a teď jsem k jednomu objednaná? Tady je něco špatně.“

Když se intenzivně věnujete takovému tématu, lidi si myslí, že jste asexuálka. Ne, byla jsem a jsem obyčejná heteračka, která právě končila obor sociologie na olomoucké univerzitě a k tomu studovala filmovou vědu. Dokument mě fascinoval čím dál víc. O čem točit, když stále ležíte v knihách o sexualitě? O asexualitě! Kvalitativní výzkum v diplomce jsem dělala se čtyřmi asexuálkami a čtyřmi asexuály. Zeptala jsem se jich, jestli se nechají natočit. „Je třeba být nesobecký a pomoci komunitě osvětou,“ motivovala jsem je. Tři z nich kývli.

AsexuaLOVE

Měla jsem už dost natočeného materiálu, ale byla jsem elév. Učila jsem se za pochodu. Adamovi a Prokopovi se zdálo, že to moc dlouho trvá, a nevydrželi to se mnou. Janča ano. Moje věrná Jana. („Děkuju, Jani, že jsi to se mnou vydržela do konce.“).

Zůstaly jsme tedy s Janou samy a točily na Prague Pride 2015 anketu. Tak jsme potkaly Ondřeje. Ptám se ho, zda ví, co je to asexualita. On se culí a že prý ví. Srdce mi poposkočí a ptám se rozpačitě: „A vy máte nějakou zkušenost s asexualitou?“ Učiní svůj veřejný coming out: „Já jsem asexuál.“ A měla jsem druhého hrdinu. Ondřeje.

Rozhodla jsem se na začátku, a po celou dobu jsem to nezměnila, že film budu točit za své peníze. Prostě svobodně. Ale má to své minusy: často mi ty peníze chyběly, natáčela jsem ve svém volném čase, všechno jsem si musela dělat sama.

Z natáčení filmu

Před půl rokem jsem si řekla, že film buď dodělám teď, nebo nikdy. Dokončování bylo náročné. Dostříhali jsme to a můj manžel mi říká: „To je nejhorší film, co jsi kdy natočila.“ Už jsem to vážně neměla sílu dodělat. „Je to přenošené dítě,“ říká mi. Dala jsem si dva měsíce pauzu. Pak stačilo pár dní a film byl hotov.

Měla jsem radost a zároveň jsem byla zklamaná. Nevěřila jsem, že by o můj film někdo stál. A najednou, v pátek, venčím svou francouzskou buldočku Tonču a volá mi Ondřej Moravec. Prý si můj film vybrali na Jeden svět. Nevěřím tomu. Uprostřed sídliště plného sněhu zařvu jak holka v americkém seriálu: „JÓÓÓÓÓ!“ Tonča se na mě dost nechápavě dívá. Běžím domů a křičím: „Vzali mě, vzali mě, vzali mě.“ Tancuju na posteli.

Ve středu byla premiéra. Přijeli rodiče a seděli v sále. Také můj manžel. A sestra. A kamarádi. Diváci. O tom jsem snila.