Očarován

Rozhovor s Laurentem Pellém vede Andrea Paganini

Já, černoch (Moi un noir, Jean Rouch, 1959)

Kdy ses poprvé setkal s Jeanem Rouchem? Jaké byly tvé první dojmy?

Poprvé jsme se potkali v roce 1990. Pracoval jsem zrovna v Nigeru jako archeolog a tou dobou docházelo na humanitních vědách k velkým škrtům v rozpočtu a celkově k velkým změnám. Když jsme tak jednou diskutovali s kolegy profesory, napadlo mě zajít za Jeanem Rouchem, a tak jsem jednou ráno mezi půl devátou a devátou přišel do kavárny Le Bullier, kterou používal jako své útočiště. Jaké byly moje první dojmy? Vše bylo strašně snadné! Vysvětlil jsem mu, co bych chtěl dělat, a on mi na to řekl: „Zavolej Alfredu Adlerovi a Michelu Cartrymu a řekni jim, že tě posílám.“ A dodal: „A pokud mi budeš vykat, daleko to spolu nedotáhnem!“ Bylo mi tehdy 25 let…

Slyšel jsi o něm už v Nigeru?

Samozřejmě! Sledoval jsem Jeanovy filmy místo disneyovek…

Kde?

Ve Francouzsko-nigerijském kulturním centru v Niamey. V té době tam nic jiného nebylo. Všechna kina zkrachovala, teda kromě jednoho venkovního, které čas od času něco promítlo.

Takže když ses rozhodl si s ním promluvit, věděl jsi, o koho jde, už jsi ho předtím viděl a slyšel na plátně, ale nikdy ses s ním nesetkal osobně?

Jean v Nigérii hodně znamenal. Všichni jeho přátelé za ním pořád jezdívali. Damourého Ziku už jsem dřív potkal, skrz rodinné známé, kteří v Nigérii pracovali. Damouré byl největší znalec Songhajů a Sorků. Navíc bylo velmi snadné se s ním potkat…

Jak ses dostal do Komise etnografického filmu?

Rouch mi řekl, abych zašel za Françoise Foucaultovou, jeho sekretářkou, která mu byla opravdovou pravou rukou, téměř dvojníkem… Komise netvořila žádný tým, byl tam Jean jakožto „šéf“, Françoise Foucaultová, Françoise Belouxová, střihačka. Byl tam také Brice Ahounou, který pravidelně chodíval za Jeanem, a společně v Paříži organizovali poměrně dost projekcí. Také se tam pohybovali  Philippe Lourdou, Claudine de France, Xavier de France, lidé z Nanterre1) … Sobotní ranní lekce v Cinémathèque byly nezapomenutelné. Setkávali se tam režiséři, Rouchovi přátelé… Komise a další místa byla prostě místem setkávání. Ať už jsi byl kdokoli, mohl ses účastnit diskuze. Rouch k tomu přistupoval zcela otevřeně…

Dal ti Rouch nějaké rady?

Pokud jde o terénní práci v Nigérii, tak ne. Ale poskytl mi své kontakty. A měl jsem možnost se dostat do stejných míst jako on. Někdy mě zval na svá natáčení. Tam člověk nemohl zůstat nečinný. Bylo to něco za něco. Právě díky Jeanovi jsem poznal muže jménem Diouldé Laya, byl to úžasný člověk, hodně mi pomohl.

U Jeana byla zásadní jedna věc: důvěřoval vám. Jednou ráno jsem se tak třeba přiřítil do Komise a vidím skupinu techniků z muzea před hromadou Jeanových věcí, krabicemi s filmy a fotografiemi. Společně s Françoise jsme je zarazili, všechno málem skončilo na korbě náklaďáku! Jean si vždycky vybíral místa trochu stranou, v zákoutích, kde měl klid… Šel jsem za ním nahoru do pracovny a Jean povídá: „Zajímá tě to? Tak si to vezmi na starost.“ A postupně mi nosil další fotografie. Bylo to v roce 1994, 1995. Začínal řešit archivaci svého odkazu, ale zároveň jako by nechtěl, aby ho s ním pohřbili…

Řekni mi, jaký měl Rouch vztah k Paříži, ke svému rodnému městu. Narodil se ve 14. obvodu…

Paříž mu umožnila poznat svět surrealismu. Začal ji objevovat pozdě, až během dospívání. Mezi 32 a 33 lety se tam usadil. Četl Aragonova Pařížského venkovana… Rodina z matčiny strany ho přijala, jeho bratranci a sestřenice trávili čas na avantgardním Montparnassu, zvláště André Gain. Surrealismus se projevoval také ve filmu a fotografii. Ve fotografii měl na Rouche veliký vliv Man Ray. Jean mi ukázal některé své fotky, ve kterých se inspiroval Rayovou tvorbou, byly jich desítky, ne-li stovky, černobílé šest ku šesti, hrával si s formátem, světlem, rámováním… a měl také celou sérii portrétů mladých žen. V jeho tvorbě je také znát vliv Brassaïe, Paříže města světel…

A co noční Paříž?

Ano. Společně s jedním svým kamarádem chodívali v noci do Lucemburských zahrad a fotili je opuštěné… Měl knihy od Brassaïe, Graffiti

Jako začínající umělec fotografoval, psal básně, zkoušel napsat román, kreslil…

Ano, jeho kresby se podobaly Dalího stylu, i on mu byl vzorem.

Stejně jako Tanguy, de Chirico…

Nebo Atlan…

Navzdory všemu, s odchodem do války a do Afriky, došlo k zpřetrhání vazeb…

Ano i ne, vzhledem k silnému zaujetí surrealistů pro sen, pro obsesi. Šok, který zažil ve čtyřicátém druhém, když se poprvé účastnil obřadu posedlosti, to, jak mu Nigérie učarovala, to vše má souvislost s tím, co ho zajímalo už u surrealistů. 

A co surrealistické procházky, setkávání…? Procházel se s tebou Paříží devadesátých let?

Společně jsme se procházeli po bulváru Montparnasse od jednoho konce k druhému. Zastavili jsme se třeba před nějakým domem, před takovým krásným domem naproti bývalé koloniální škole, a Jean začal vyprávět, jak tam Cocteau potkal mladého a krásného Jeana Marais… Jednou mi chtěl ukázat Giacomettiho ateliér… Při delších trasách jezdíval vždy svým dvoutaktem, třeba když jezdíval z domu do Muzea člověka2) nebo do Ivry, kde byla laboratoř CNRS3). Ve 14. obvodu rád jezdíval ulicí Schoelcher…

Vzpomínal na sklonku života na svou minulost?

Často mi vyprávěl o svém otci, jmenoval se Jules. Velmi ho obdivoval. Ale o Julesi Rouchovi jsem slyšel již dříve od Théodora Monoda. Monod byl jedním z těch, kteří mě poslali za Rouchem.

Jules Rouch a Théodore Monod byli dobří známí, pracovali společně v Academii věd 4)

A v Muzeu… Jean Rouch choval k Monodovi velkou úctu, byl mu životním vzorem.

 

Autor je zástupcem mezinárodního festivalu Jeana Rouche a Komise pro etnografický film.


Poznámky

1) Univerzita v Nanterre je silně levicově orientovaná a významným způsobem se účastnila protestních hnutí v revolučním roce 1968. (Pozn. překl.)

2) Musée de l´Homme

3) Státní ústředí vědeckého výzkumu ve Francii. 

4) Académie des Sciences.