O odmítnutí dohody s Putinem

Tam, kde Chodorkovskij nakonec podlehl nátlaku a přistoupil na dohodu s Putinem, zůstal Němcov nekompromisní. Následky již známe sami. (Eric Bergkraut, 2015)

Můj přítel Boris Němcov (Zosya Rodkevich, 2016)

Zatímco dokumentarista Eric Bergkraut postavil publikum do pozice Chodorkovského, ve filmu Můj přítel Boris Němcov (2015) se můžeme identifikovat s mladou ruskou režisérkou tohoto snímku Zosjou Rodkevičovou, a to jak v roli filmové režisérky, tak coby objektu touhy politika – milovníka žen.

Zavraždění Němcova 27. února 2015 na mostě přímo před Kremlem rámuje celý film. Do okolností obklopujících Němcovovu smrt nás uvádí naivní otázky a úvahy bystré ruské dívky sedící na otcových ramenou během vzpomínkového pochodu po osudovém mostu.

Nakonec se ocitáme na Němcovově pohřbu. Němcov v otevřené rakvi obklopen truchlící rodinou, přáteli a podporovateli. Kontrast mezi Němcovovým mrtvým tělem a živou osobností, kterou poznáváme prostřednictvím osobního portrétu Rodkevičové, působí velmi silným dojmem.

Jsme vedeni její kamerou od okamžiku, kdy je Němcovovi představena na vlakové stanici před jejich společnou cestou. Režisérka v prologu uvádí, že jako dvaadvacetiletá novinářka požádala o práci na filmovém projektu pojednávajícím o Němcovovi. Všechny její předsudky o narcistním, konzervativním politikovi se rozplynuly. Zjevně zamilovaný a vtipný Němcov jí nabídne, aby s ním sdílela jeho kupé, čímž začíná flirt, na jehož vlně se nese celý film.

Rodkevičová, sama s Němcovem v jeho kupé, jej snímá, jak ospale mumlá své obecné vize o demokratickém boji a životě. V jeho chudě vybaveném moskevském bytě si jeho manželka stěžuje, že v něm žijí již osm let a že mají rozbitou postel. Němcov, pouze ve spodkách, se brání, že členové opozice by toho neměli vlastnit příliš mnoho, aby lpění na vlastnictví neohrožovalo jejich osobní svobodu. Při tréninku v posilovně vysvětluje mladé Rodkevičové situaci kolem svých čtyř dětí, které měl se třemi manželkami. Hovoří o tom, jak všechny podporuje a jak všechny přijal, mluví i o své lásce k ženám. Také sledujeme jeho cestu z Jaroslavle, která končí v posteli, kde usíná vedle své milenky kouřící cigaretu. Film nám umožňuje dostat se velmi blízko k Němcovovi díky různým úhlům pohledů mnoha žen, po nichž toužil.

Můj přítel Boris Němcov

V jiné scéně, později ve filmu, se mladá filmařka nachází sama s Němcovem ve výtahu. Tehdy jí Němcov ukradne polibek navzdory jejímu jemnému protestování. My jakožto publikum jsme spolu s kamerou vmáčknuti do Němcovovy hrudi. To co by mohlo působit jako sexuální obtěžování ze strany Němcova, se v ruském podání Rodkevičové stává výrazem lidských a okouzlujících aspektů osobnosti ruského opozičního politika. Němcov připomíná oslavovaného ruského básníka Alexandra Puškina, který byl také opozičníkem milujícím svobodu a žijícím nikdy nekončícím flirtem. Stopujeme Němcova napříč celým Ruskem; při rozsáhlé protiválečné demonstraci v Moskvě 21. září, kterou sám vedl, a také na procesu s blogerem a politickým aktivistou Alexejem Navalným. Můžeme nahlédnout do Němcovova nabitého programu rozhovorů, rozdávání letáků na zastávkách a menších setkáních s penzisty v kampani před regionálními volbami v Jaroslavli v roce 2013. Středem pozornosti Rodkevičové zůstává na prvním místě Němcovova charismatická osobnost, jeho flirtování, jeho přátelství s blogerem Navalným, dále s jeho poradcem pro vztahy s veřejností a politikem Iljou Jašinem i se zbytkem mladého týmu, který jej obklopuje. Při rozhovoru pro televizi v ulicích Jaroslavle Němcova přeruší Jašin. Ten se domnívá, že Němcov je ve své kritice režimu a jeho perzekucí proti svým oponentům příliš neústupný a že takový rozhovor nemůže projít cenzurou. Toto omezování těch nejpolitičtějších témat se, zdá se, odrazilo i na režisérčině způsobu prezentace Němcova a na úhlu jejího pohledu na něj.

Němcovovo vlastenectví se nicméně přece jen vynoří na povrch: když se termín pohřbu Thatcherové, na který je pozván, překrývá s termínem Navalného soudu, volí Němcov druhou možnost a s humorem komentuje situaci slovy, že se jedná o zkoušku jeho vlastenectví. Při televizním rozhovoru, který Rodkevičová natáčí ze studia, vysvětluje Němcov, že jeho snem je, aby jeho děti nikdy nechtěly opustit Rusko.

V rozhovoru na Sibiři pak Němcov poukazuje na skutečnost, že i když se život za Putina zlepšil, tak se zároveň stal odpornějším. „Většina Putinových podporovatelů zdůrazňuje to první, zatímco střední třída ve městech, která takovému režimu oponuje, věnuje větší pozornost tomu druhému,“ analyzuje situaci v Rusku Němcov.

Zatímco Chodorkovskij prošel ve vězení náboženským pokáním a nakonec se připlazil ke kříži, Němcov svůj portrét, který Rodkevičová nabízí, prosměje a proflirtuje od začátku do konce jako skvostný Puškin znovunastoleného ruského carství jednadvacátého století.

„Tam, kde Chodorkovskij nakonec podlehl nátlaku a přistoupil na dohodu s Putinem, zůstal Němcov nekompromisní. Následky již známe sami.“

Eric Bergkraut

Text byl v anglickém originále publikován na ModernTimes.online.

Přeložil Štěpán Kubalík.