Na tělo

Libuše Rudinská píše o svém novém filmu Na tělo

Dokument s původním názvem Jindřich Štreit – Sudety, má láska vznikal od roku 2015, kdy jsem chtěla Jindřichovi Štreitovi složit poctu k jeho sedmdesátinám, které oslavil o rok později. Původně však nápad vznikl už v roce 2005, kdy jsem uvažovala o dokumentu k šedesátinám, ale to z mnoha důvodů nevyšlo. A dnes si říkám, že to je dobře. Za těch deset let jsem nabrala filmařské, ale hlavně životní zkušenosti, které mi byly spolehlivým kompasem při hledání podstatného.

Štreita znám od roku 1993, kdy jsem se stala jeho studentkou na FAMU, a dá se říct, že od prvních chvil nás provázelo zvláštní pouto, přátelské, tvůrčí, lidské, byli jsme si blízcí naturelem i původem (sama pocházím z malého města Napajedel na Moravě). Během toho období mi utkvělo několik jeho zásadních vyjádření k podstatě žití, k životní filozofii a vůbec k životu samotnému. Jeho pohled se velmi lišil od zbytku světa nejen přijímáním, trpělivostí a lidskostí, ale i spojením obyčejnosti a intelektu. Vždycky se mi na něm líbilo, že není snob a dokáže najít společnou řeč s bezdomovcem i prezidentem. Nikdy jsem neměla pocit, že si o sobě myslí, že je něco víc než kdokoliv, s kým právě mluví, a nebyla v tom žádná falešná skromnost. Ten muž mě fascinoval svojí pokorou k životu, přestože to může znít pateticky. Možná že nejsem schopná ani sdělit svůj pocit dost přesně. Proto jsem se rozhodla ho představit filmařsky.

Náš osobní vztah nikdy nepřekročil hranice přátelství, a přesto, a možná i díky tomu, si mě během filmování pustil k sobě tak blízko, že jsem úplně přehodnotila koncepci dokumentu a rozhodla se místo vztahu fotografa ke krajině, kde žije, stvořit snímek, který půjde po osobní linii jeho životního příběhu a bude rozkrývat i drobná tajemství jeho života, obavy i některá citlivá místa. Vztah k prostředí Sudet ve filmu samozřejmě je, ale je odsunut do pozadí, jako jakási kulisa, leitmotiv. Přiznám se, že jsem moc ráda, že se mi podařilo získat Štreitovu důvěru, se kterou jsem už ani nepočítala, protože dlouho to vypadalo, že film vůbec nevznikne. Nedařilo se mi totiž získat dostatek financí. Ze své podstaty mám moc ráda naléhavé vnitřní příběhy, intimně sevřené. Nebaví mě klouzání po povrchu ani popisnost většiny příběhů, které se zpracovávají.

Na tělo

Dokument vznikal pomalu a dlouho, a možná ani Jindra nevěřil v jeho realizaci a byl spíše vlažný. Situace se zásadně otočila v jednom dramatickém momentu, kdy fotograf málem přišel o život z naprosto banálních příčin. Přímo před kamerou, a před zraky zvukaře a mě, upadl tak nešťastně, že skončil ve vsetínské nemocnici na JIPce s otřesem mozku, který zpočátku vypadal dost dramaticky. Protože jsme mu však poskytli první pomoc, obešlo se to bez trvalých následků. Myslím, že právě tato nehoda, a hlavně zvukařova rychlá asistence, náš osobní vztah prohloubila a mohla začít intenzivnější a jaksi pravdivější spolupráce.

S natočeným materiálem a prohlubující se důvěrou jsem musela zvažovat, jakým směrem se budu ubírat dál, jak to pojmu, co chci říct a hlavně čím budu Jindřicha charakterizovat. Viděla jsem, že je samá legrácka, umí si ze sebe udělat srandu, což jsem využila, kde se dalo, a občas došlo i na situace, kdy jsem si také trochu tropila legraci já z něj. Důležité ale bylo vědět, kde je ta tenká hranice lehkého úsměvného humoru a výsměchu. Měla jsem však stále na paměti, že toto nesmím porušit a nemohu si udělat legraci z lidí, které fotografuje. Věděla jsem, že přes rozvernost situací si nemohu a nesmím dovolit nikoho shodit, právě přesně tak, jako Jindřich si nedovolí svými snímky nikoho degradovat.

Další zajímavá situace nastala, když jsem zkoumala okolnosti Štreitova věznění kvůli fotografiím v roce 1982. Přečetla jsem si celý jeho spis, který zůstal poměrně zachovalý. Hovořili jsme o tom spolu měsíce. Pak znenadání, skoro jako na objednávku, potkal Jindra svého estébáka, který jeho spis vedl. Bylo to jejich první setkání po třiceti letech. Shodou okolností se jednalo o jeho někdejšího spolužáka z Vysoké školy pedagogické, který se ale po studiích rozhodl dělat kariéru u represivních složek státu. Souhlasil s natočením rozhovoru, a tak jsme se s ním sešli. Kapal z něho med, Štreita oslovoval: „Jindříšku, kamaráde…“. Nic podstatného ale neřekl, hlavně mlžil o své práci, tak jak to dělají všichni estébáci a jejich spolupracovníci, kteří tvrdí, že nikomu neublížili. Cítila jsem ale z něho jakýsi pocit, ne přímo viny, ale velmi lpěl na Štreitově přízni. Využila jsem toho a zeptala se ho, jestli by se mu nechtěl omluvit, za to, že se podílel na represi proti jeho osobě. Samozřejmě že to odmítl a následně se pokusil hledat ve Štreitovi spojence proti mně, že prý někdo (já) s nimi manipuluje, a snažil se mezi nás vrazit klín. Bylo to typické jednání člověka, který v tom celý život žil a jednal s lidmi tímto způsobem. Přitom šlo jen o jednoduché a prosté promiň, kamaráde! Místo toho měl jen plnou pusu prázdných plků o lásce k „Jindříškovi“.

Ve filmu tato situace ale není, protože natočený materiál je bezcenný, ničím nepřekvapil a bohužel nevyužil příležitosti se s celou situací jaksi lidsky vypořádat a svou údajnou lásku k „Jindříškovi“ tím deklarovat.


 

Hezkým a něžným tématem v tomto filmu je oproti všem předchozím, které o fotografovi vznikly, Štreitovo téměř padesátileté manželství s Agnes, která o některých situacích, jež spolu zažili, mluví velmi otevřeně a bez patosu. Překvapivou je také proměna v jejich vztahu odehrávající se takřka v přímém přenosu.

Myslím, že se máte na co těšit.
 

Celovečerní film Na tělo má premiéru v úterý 27. února 2018 v olomouckém kině Metropol.