Jean Rouch. Muž s kontaktní kamerou

Jeden z hlavních organizátorů oslav 100. výročí Jeana Rouche o jeho tvorbě prezentované na 21. MFDF Ji.hlava

Bratranec, sestřenice (1987)

Díky svému nadšení pro badatelskou práci i filmovou tvorbu a hlavně díky své „kontaktní kameře“ provázal Jean Rouch vědu s uměním a zásadně tak změnil průběh výzkumu v humanitních vědách, umožnil filmu vydat se novými směry a přinesl nový pohled na Afriku i na svět obrazů. Stal se tak jednou z významných postav provázejících nás ve 20. století.

Jean Rouch se narodil jednoho „krásného května“1) ve 14. pařížském obvodu, kde pak i jako světoběžník bydlel celý život. Vyrůstal v rodině vědců, objevitelů a amatérských umělců. Jako dítě pobýval v mnoha cizích zemích, podle toho, kam byl přidělen jeho otec Jules. V období dospívání se vrátil do Paříže, kde objevil poezii, malířství, surrealismus, jazz, film a etnografii a zároveň studoval na Vysoké škole inženýrského stavitelství. S titulem civilního inženýra odjel mladý Jean Rouch v roce 1941 do nigerského Niamey, kde se z něj brzy pod vedením Marcela Griaulea a Théodora Monoda stal etnograf. Aktivně se zapojil do Francouzské armády osvobození, za což se mu dostalo vyznamenání, a následně se vydal za svým africkým a filmovým dobrodružstvím.

Během šedesáti let výzkumu vedeného převážně v rámci Státního ústředí vědeckého výzkumu (CNRS) probádal Jean Rouch rozličná etnografická a antropologická zákoutí. Nejdříve se zaměřil na kulturu nigerských Songhajů, zejména na jejich rituály spojené s posedlostí, které zachytil v dokumentu Šílení mistři (Les Maîtres Fous, 1954), a poté společně s antropoložkou Germaine Dieterlenovou na kulturu malijských Dogonů. Tak vznikla série Sigui (1967–74). Rouch se také od počátku společně se svou první ženou Jane zajímal o moderní Afriku – o Afriku „globálních měst“, jako jsou Abidžan nebo Accra. Jejich dynamický svět plný kontrastů jej okouzlil. Poznal moderní i tradiční Afriku a setkal se s lidmi jako Damouré Zikou nebo Moussou Hamidouem, ze kterých se stali jeho blízcí spolupracovníci a přátelé, a tak se ve společné tvorbě pohybující se mezi dokumentem a fikcí, nesené představivostí a smíchem a prodchnuté jedinečnou moudrostí zrodila „obrácená“ a „sdílená“ antropologie – filmy Jaguár (Jaguar, 1954, dokončen 1967), Kykyryký, pane Kuře (Cocorico. Monsieur Poulet, 1974), Já stojící unavený, já ležící (Moi fatigué debout, moi couché, 1996–97).

Z Jeana Rouche se pod vedením jeho přítele Henriho Langloise stal zkušený milovník filmu a také technický nadšenec, který při výběru svých nástrojů přispíval k jejich zdokonalování, objevoval inovativní způsoby použití a razil průkopnické metody. Dle Godardových slov svým podílem na obrodě „lehkých technik“ nebo inspirativní rolí pro novou vlnu „čeřil stojaté filmové vody“. Příkladem mohou být díla jako Já, černoch (Moi, un Noir, 1958) či Kronika jednoho léta (Chronique d’un été, 1961).

Jean Rouch zastával mnoho rolí, ať už v Ústavu pro výzkum Afriky (IFAN) nebo v UNESCO, ve Francouzské cinematéce nebo na filmových festivalech v Benátkách, Ouagadougou nebo Manosque, a stál u zrodu mnoha institucí i akcí, které fungují dodnes – od Komise etnografického filmu po asociaci Ateliers Varan. Zároveň podporoval talenty a disciplíny a přispěl tak například ke vzniku vizuální antropologie nebo nigerského filmu, k němuž patří režiséři Moustapha Alassane, Oumarou Ganda nebo Inoussa Ousseini.

Autor je hlavní zmocněnec pro organizovaní oslav zastupující Asociaci 100. výročí Jeana Rouche, 2017


Přeložil David Čeněk.


1) Autor zde odkazuje k filmu Le Joli Mai (1963) Chrise Markera, který byl u nás uveden pod názvem Pařížský máj. [pozn. DČ]