Já jsem nikdo

Rozhovor se slovenským režisérem Jaroslavem Vojtkem po světové premiéře jeho filmu Cikáni jdou do voleb

Slovenský režisér Jaroslav Vojtek na jihlavském festivalu uvedl ve světové premiéře svůj aktuální snímek Cikáni jdou do voleb. Autor úspěšného filmu Hranice, představeného v Jihlavě před třemi roky, mluvil o postavení Romů ve své zemi, o neúnavném hledání identity a možnostech, které mu v osobním hledání poskytuje film, ať už ten dokumentární anebo hraný. Prozradil, že už pracuje na novém filmu postaveném na cyklu čtyř autorských povídek. Snaha pochopit sebe i věci kolem pro něj zůstává impulzem k tvorbě.

Jaké to je být Romem na Slovensku?

Velmi těžké a komplikované, myslím. Momentálně je velmi napjatá atmosféra, protože politikové se rozhodli, že romskou otázku vyřeší do roka, a to je podle mě absolutní nesmysl. Je to totiž dějinný problém, který se musí řešit léta. Čtyřicet let se zanedbával, takže tak osmdesát let se podle mě bude řešit.

A jakým způsobem chce slovenská vláda tento „problém“ za rok vyřešit?

To jsme všichni zvědaví. Nechci být zcela kritický, ale nemohu to neříct… Základní problém je, že se touto problematikou zabývá ministerstvo vnitra, které je represivním ministerstvem. A díky tomu byl tomuto problému podsunut jakýsi kriminální podtext: když nebudou Romové zlí a nebudou dělat hlouposti, budou dostávat dávky. Jde tu o škatulkování a podle mě by to mělo řešit ministerstvo sociálních věcí. Jádro toho problému pochází ještě z dob komunismu, kdy byli slovenští Romové hromadně stěhováni do Čech, tam ale nenacházeli tak pevnou půdu. Po revoluci se vraceli zpátky do slovenských osad, a nebyli na novou situaci absolutně připravení.

I romská komunita prožívá krizi

Váš nový film se jmenuje Cikáni jdou do voleb. Obecně je výraz Cikán vnímán jako negativní. Bylo stanoveno jediné korektní označení, a to Romové. Je ve výběru výrazu Cikáni ukryt nějaký autorský záměr?

Jednak jde o parafrázi názvu divadelní hry Cikáni jdou do nebe, ale hlavně, já se velmi dlouho pohybuji mezi Romy a mnohokrát se mi stalo, že někdy oni sami nepřijali označení Rom. Někteří mi říkali, já jsem Cikán, tady mám flašku, tu si vypiju, zahraju si… Takže jsem zůstal věrný tomuto jejich pocitu. To gadžové si vymysleli, že budou Romové.

Jak jste natrefil na hrdinu svého filmu?

Poznal jsem ho už před osmi devíti roky, když jsme točili jednu komerční relaci pro TV Markíza, ale při tom natáčení jsem poznal, že by z toho mohlo být víc než jen pouhá relace. Tak jsem se vracel do Kokavy nad Rimavicou za Vladem Sendreiem a vytvořili jsme takový cyklus Sendreiovci na cestách, takové kapelní roadmovie pro televizi. Stále jsem ale cítil, že musím udělat víc, a jak se říká, každý dokumentarista je povinen vytvořit film o Romech. Já jsem nechtěl točit film z osady a zabývat se sociálními dávkami, ale chtěl jsem vytvořit něco, co je i nám blízké, a to je politika. A na Vlada jsem nahlížel jako na člověka, který chce být politikem. A až posléze se začalo rozkrývat, že to jako Rom všechno vnímá jinak. To, že oni tam žijí v lese v osadě, nikoho nezajímalo, ale to, že on chce být politikem a žít mezi námi, je už něco, co by nás mělo zajímat. I když bychom se měli zajímat i o tu osadu, protože spolu žijeme v jedné zemi.

Zdá se mi, že anotace k vašemu novému filmu velmi exponují právě to téma romství. Ale já jsem měla pocit, že daleko víc než samotné romství tam vystupuje obecné hledání vlastní identity a snaha zapojit se prostřednictvím nějaké role, právě třeba té politické, do společnosti. Pro mě je tam téma romství druhořadé.

Vystihla jste to přesně. Je to film o identitě, o začlenění se, o otázkách „kdo jsem a kam patřím“ a o vyrovnání se s majoritní společností. Ti filmoví hrdinové se hledají a není to jen odkaz na Romy, ale i na nás, je to obecně platné. Vrcholem filmu je pro mě scéna, kdy Vlado sedí po volbách vedle své ženy a říká jí „já jsem nikdo“. V tu chvíli si uvědomíte, že ten člověk se chce etablovat. Nejen my, ale i romská komunita prožívá krizi. Krizi rodinných vztahů, přátelství, identity jako takové. A to my nevidíme, my to vidíme jako jeden včelí úl, ale oni mají také svoje problémy, rozpadající se strukturu. Je to dáno přebíráním gadžovského způsobu života. Dříve neexistovalo, že by Romové měli milenky. Dnes se rozvádí. To tak nikdy nebylo.

Hlavní postava snímku Vlado Sendrei nakonec působí jako takový lúzr.

Ano, není to film o kladném hrdinovi. Chtěl jsem ukázat, jaký je, jakým politikem může být, je ukázán se všemi zápory, ale pro mě je důležité, že něco hledá.

Vyzněním tedy není deziluze.

Chtěl jsem po dlouhé době natočit veselý film, divácký film. Hrozně jsem se o to snažil. Mám ale ohlasy, že zas tak veselý není. Když jsem film poprvé viděl, tak jak ve mně dozníval, byl jsem uvnitř hrozně smutný.

Hranice

V roce 2009 jste v Jihlavě představil snímek Hranice, který zvítězil v soutěžní sekci Mezi moři. Zajímá mě hranice jako váš leitmotiv, zdá se mi totiž, že se motiv hranice překlápí i do vašeho nového filmu.

Asi to není náhoda. Zřejmě jsou ti moji hrdinové někde za hranicí, kterou chtějí překročit, kterou chtějí otevřít nebo najít. Možná to vychází ze mě samotného. Pocházím z malého města a tu hranici vidím mezi tím velkým světem, velkoměstem a filmem a stále to řeším. Možná jsou to skryté autoportréty.

Jakou roli sehrála ve filmu Cikáni jdou do voleb Vladova manželka, dominantní žena, která jej nepodporuje v jeho snech?

Sundávala mu růžové brýle, připomínala mu tu realitu. Říkala mu: „Ty jsi Rom, kam jdeš. Tady máš rodinu. Co chceš?“

A je to skutečně tak?

No, je to tak. Rom musí vynaložit třikrát tak velké úsilí než bílý. A může tedy překročit tu hranici? Myslím, že kdyby to s Romy politikové mysleli vážně, tak by na kandidátce byl třetí nebo čtvrtý, ne třicátý šestý. To je takové pseudočištění svědomí. My ho máme na kandidátce, ale třicáté šesté místo není volitelné. Na změnu se nezmůže jediná politická strana. Představte si, že by byl na Slovensku prezidentem černoch, nebo obecně ve střední Evropě. Jsme ještě hodně daleko…

Na druhou stranu od Vlada ve snímku nezazněl žádný smysluplný politický program. Měl vůbec nějakou představu, co by jako politik dělal?

On žádnou představu neměl, on chtěl být politik.

Jestli to také není jeden z těch problémů…

Není to proromský film, je to i zrcadlo do jejich řad. Ono to bylo tak, že když jsem se dozvěděl, že bude kandidovat, tak jsem si myslel, že jako známá persona ve středoslovenském kraji bude zvolený a půjde do zastupitelstva, bude tam jako jediný Rom, a tehdy že začnu točit film o tom, jak si vede ve funkci. Zda si zachová své romství, bude pomáhat Romům, nebo zda se nechá zkorumpovat. Točil jsem úvod k celovečernímu filmu a nakonec se to celé překlopilo a o volbách byl celý ten film. Sám jsem byl dlouho rozčarovaný z toho, že prohrál.

Jaroslav Vojtek se svým snímkem Hranice obdržel na MFDF Ji.hlava Cenu za nejlepší dokumentární film střední a východní Evropy 2009