Ikona Lenin

Překladatel, pedagog a rusista Tomáš Glanc o sekci dokumentárních filmů o Leninovi, uvedených na 21. MFDF Ji.hlava

Dobytí Zimního paláce (1920)

Sekce mapovala způsob filmového ztvárnění jedné z hlavních politických událostí 20. století, jejíž průběh v roce 1917 zanechal jen minimum autentických filmových stop. Teprve Jevreinova teatrální inscenace s tisíci statisty z roku 1920 vytvořila obraz dobytí Zimního paláce, který se dodnes mnohdy mylně považuje za historický záznam.

Intenzivně se produkce filmové verze úhelného kamene sovětské ideologie rozvíjí v souvislosti s desetiletým výročím. Výrobu řídila speciální jubilejní komise při Ústředním výkonném výboru SSSR a paralelně vznikaly tři projekty mistrovské třídy. Sergej Ejzenštejn uzavřel svoji revoluční trilogii snímkem Říjen (1927), který nehledě na bezvýhradnou ideologickou loajalitu stalinskému režimu představuje významný katalog objevných režijních postupů. Esfir Šubová, první dáma sovětské kinematografie a především vynikající střihačka a dokumentaristka, vytvořila propagandistickou filmovou epopej Pád dynastie Romanovců (1927). Jen částečně se zachoval snímek Borise Barneta Moskva v říjnu (1927), ve kterém hrál Lenina, tak jako u Ejzenštejna, pracovník hutnického závodu Vasilij Nikandrov, který jako by revolučnímu vůdci z oka vypadl.

Další vlnu vrcholně stalinistického pojetí revoluce a jejího předáka, zbaveného už břitkého ostrovtipu 20. let, zosobňuje především Michail Romm. Jeho dva velkofilmy, jubilejní Lenin v říjnu (1937) a navazující Lenin v roce 1918 (1939) byly později podrobeny cenzuře redukující Stalinovu přítomnost, po zásahu z roku 1963 se z diktátora stala lampa stojící vedle Lenina. Toho hrál žák а herec velkého divadelního modernisty Jevgenije Vachtangova Boris Ščukin, jehož jméno dodnes nese jedna z významných hereckých škol v Moskvě, takzvaná Ščukinka. Nejpopulárnější Lenin poválečné kinematografie byl Jurij Kajurov – hrál Lenina v osmnácti filmech, včetně Šestého července (1968), nazvaného podle data eserského spiknutí v roce 1918, které bolševici zlikvidovali. Film režíroval zručný, ale nevýrazný Julij Karasik, pozoruhodná je hudba postavantgardního klasika Alfréda Šnitkeho.

Ještě na sklonku sovětských dějin vznikalo významné filmové vyprávění o zakládajícím mýtu sovětského státu. Jeho autorem byl režisér a herec Sergej Bondarčuk, autor slavné čtyřdílné ekranizace Vojny a míru (1965–1966). V epickém díle Rudé zvony II (1982) s obrovským rozpočtem se na scénu vizuálních dějin vracejí do té doby zakázaní revolucionáři – pozdější oběti stalinského teroru Lev Trockij, Grigorij Zinovjev a Lev Kameněv.

V postsovětském období se film vyrovnává s kriminální revoluční brutalitou Čeky/NKVD/KGB/FSB v díle pozdějšího autora komedií o svérázu národního lovu Alexandra Rogožkina (Čekista, 1991). Vzniká i velké množství publicistických dokumentů o bolševickém převratu.

Nejvýraznější ohlas ale vyvolal snímek, který nevypráví přímo o revoluci, nýbrž líčí její hlavní smysl, totiž fanatický boj o moc, prostřednictvím negativní reprezentace – Býk (2001) Alexandra Sokurova. Neukazuje totiž kult charizmatického revolucionáře, posedlost manipulací masami ani násilí vyhecovaného davu, nýbrž opačnou stránku krvavého příběhu. U Sokurova je revoluce minulostí, děj se odehrává v létě 1923 na Leninově dače v Gorkách. Předák světového proletariátu je ale na konci sil a života. Paralyzovaný na invalidním vozíku podléhá svým neduhům a stává se předmětem machinací a manipulací ze strany svého chladnokrevného okolí.

Samostatnou oblast představují československé filmy o revoluci roku 1917 a jejím lídrovi. Ve filmovém médiu byl dvakrát zpracován předrevoluční Leninův pobyt v Praze roku 1912 – čtrnáctiminutový film Lenin v Praze z roku 1951 v režii dokumentaristy Drahoslava Holuba a stejnojmenný snímek Jana Kavana z roku 1970. Rozsáhlejší je tvorba televizní – v 80. letech vznikаjí dvě inscenace divadelních předloh Nikolaje Pogodina (které se natáčely i v SSSR): Kremelský orloj v režii Evžena Sokolovského (1977 a 1982) a Muž s puškou (Jan Matějovský, 1988). V obou případech hraje hlavní roli normalizační šéf činohry Národního divadla a komunistický recitátor Václav Švorc.

Kromě Jevreinova, Ejzenštejna a Sokurova byla sekce pojata jako komentovaná koláž významných fragmentů z jednotlivých filmů.