Český anidok aneb Vyjít z animační bubliny

Kurátorka a pedagožka FAMU Eliška Děcká přibližuje pro speciál Dok.revue českou tradici animovaných dokumentů i jejich subžánru, tak zvaných mockumentů, ve kterých rezonuje typicky český cimrmanovský humor a nadsázka.

Praha očima cizinců Darii Kashcheevy (2017)

Animovaný dokument neboli anidok zažívá v posledních letech výrazný boom, a to nejen ve světě, ale i na české animační scéně. Na některých domácích katedrách animace začínají být animované dokumenty nedílnou součástí vzdělávacího kurikula (FAMU Praha, UTB Zlín), jinde si je studenti sami volí jako formu svých bakalářských nebo diplomových filmů (UMPRUM – Štvanice (2017) Michaely Režové nebo Hypnagogia (2018) Magdy Kvasničkové). Není se čemu divit: v dnešní době, kdy animace díky novým technologiím (i novým způsobům digitální prezentace) stále více ztrácí pevné definiční obrysy a stává se dostupnější širšímu spektru diváků, chce i čím dál tím víc mladých animátorů a animátorek vystoupit z pomyslné animační bubliny. Mladým tvůrcům už často nestačí, že se na jejich časově náročné a pracně dokončené filmy podívají jen jejich přátelé animátoři na animačních festivalech, ale chtějí proniknout do filmového světa se vším všudy. A ukazuje se, že právě animovaný dokument může být zajímavou cestou. 

O tom by ostatně mohl vyprávět i letošní host a porotce Anifilmu, švédský vizuální umělec a animátor Jonas Odell, jehož animované hudební klipy se těší celosvětové popularitě a jehož dokumentární filmy posbíraly ocenění právě na festivalech „neanimačních“. Snímek Nikdy jako poprvé (2005) získal v roce 2006 Zlatého medvěda za nejlepší krátký film na Berlinale, Lži zase v roce 2008 obdobnou cenu na americkém Sundance. A jeho poslední film Byl jsem vítěz (2016) měl pro zajímavost premiéru na prestižním newyorském festivalu Tribeca. 

A podobné úspěchy (byť v menším měřítku) najdeme i mezi českými tvůrci anidoků. Velké úspěchy zaznamenala v poslední době například Diana Cam Van Nguyen, které se podařilo (v úzké spolupráci se svou stálou producentkou Karolínou Davidovou) získat zahraniční premiéru pro svůj nejnovější animovaný dokument Spolu sami (2018) na prestižním festivalu v Rotterdamu. To však nebylo zdaleka poprvé, kdy se podařilo této dvojici proniknout za hranice animačního světa. Stejný film již předtím získal cenu pro nejlepší experimentální dokument na festivalu v Jihlavě, kde Cam Van Nguyen soutěžila už dříve se svým předchozím filmem Malá (2017), který byl následně vybrán i do české kinodistribuce v rámci výběru českých dokumentárních filmů nazvaném Česká radost.

 

Spolu sami Diany Cam Van Nguyen z roku 2018
 

Animované mockumenty a cimrmanovský humor

Ale bylo by krátkozraké se domnívat, že se současný český dokumentárně-animovaný boom objevil jen tak z ničeho nic. Česká (či československá) animace byla s dokumentární formou propojena už od svého počátku. Dnes už skoro pozapomenutý, lehce bizarní, vzdělávací animovaný dokument Všudybylovo dobrodružství (1936) Karla a Ireny Dodalových lze jen s trochou nadsázky označit za jeden z prvních avantgardních experimentálních anidokumentů v českém kulturním prostředí. Snímek, v němž je divákům za pomoci netradičního průvodce – Hurvínka vysvětlováno, co to jsou rozhlasové vlny a jak vznikají, obsahuje několik abstraktních vizuálně podmanivých pasáží, za které by se nemusel stydět nejeden avantgardista tehdejší doby. Zároveň Všudybylovo dobrodružství výrazně pozvedlo status animace, využívané v té době především pro reklamní účely, když ukázalo, jak nápomocný může animovaný film být například ve vzdělávání. 

Animovaný dokument se objevuje i v tvorbě Krátkého filmu a Studia Bratři v triku v 50. a 60. letech, kdy vznikla v režii Jiřího Brdečky dvojice vtipně odlehčených historicko-přehledových animovaných dokumentů Jak se člověk naučil létat (1958) a později Člověk pod vodou (1961) o vynálezech a pokrocích v oblasti létání a ponorek. A už v těchto dvou filmech jsou patrné znaky jednoho ze sub-žánrů dokumentárního filmu, který se bude i v budoucnu v české animované tvorbě objevovat častěji – mockumentu neboli dokumentární fikce. Zatímco v Člověku pod vodou se jedná jen o drobné bláznivé fikční epizody vložené nenápadně do historického výkladu, snímek Jak si opatřit hodné dítě (1965), Stanislava Látala a Miloše Macourka je už vyloženě prezentován jako seriózní přednáška (samozřejmě fiktivní) na toto téma. Nenapodobitelný hlas přednášejícího Ivana Vyskočila si krásně pohrává s demagogií a pseudovědeckostí a chrlí na diváky jednu bizarní statistiku za druhou, doplněnou nejedním rádoby se důležitě tvářícím grafem. Celý nádech tohoto originálního a tak trochu neprávem pozapomenutého filmu v české animační historii můžeme chápat i jakousi předzvěst budoucího mystifikačního humoru tvůrců Divadla Járy Cimrmana, kteří zdokonalili žánr mystifikačních přednášek v rámci „edukačních“ úvodů k svým divadelním hrám k dokonalosti. 

Ostatně Divadlo Járy Cimrmana je propojeno i s další originální hraně-animovanou dokumentární fikcí v podání Jana Švankmajera, v současnosti ve světě zřejmě nejrespektovanějšího českého tvůrce animovaných filmů. Jeho snímek Otrantský zámek z roku 1977 vychází z formátu tradiční dokumentární reportáže – reportér vyslýchá místního amatérského badatele,  historika MUDr. Jaroslava Vozába (herec Divadla Járy Cimrmana), který se snaží dohledat skutečné dějiště klasického gotického románu Otrantský zámek. Švankmajer kombinuje hranou (pseudo-dokumentární) akci se statickými ilustracemi z románů, které rozpohybovává jen za pomoci střihu a práce kamery, přičemž děj filmu graduje nejen postupně se odhalující praštěností, ale i rychlostí střihu a mícháním jednotlivých vizuálních prvků až k finálnímu vyvrcholení, respektive kolapsu.

 

Otrantský zámek Jana Švankmajera z roku 1977
 

Žánr mockumentary nevymřel s totalitním režimem, kde měl ještě své zvláštní specifické opodstatnění, ale je populární v české animaci i dnes, zejména mezi studenty animace, kteří v něm vidí možnost, jak využít typických prvků animované řeči jako je nadsázka, zkratka, nezávislost na pravidlech vnějšího světa. Například studentky UTB ve Zlíně Dao Linh (Dinosauři, 2013) a Veronika Zacharová (Co medvědi rádi, 2015) zvolily pro své školní filmy tradiční formu televizních dokumentů o přírodě, kterou však obohatily o výmysly proveditelné s lehkostí a jen jaksi mimochodem právě jen ve zcela fikčním světě animace.

Aktuální témata aneb anidok očima cizinců

Zatímco subžánr animovaného mockumentu můžeme přiřadit k české tradici zmiňovaného Divadla Járy Cimrmana, další v posledních letech často se objevující subžánr anidoku  nemá s historií československé kultury nic společného. V totalitně uzavřené společnosti nebylo pro umělce přicházející z jiných zemí a kultur místo. Až teprve v posledních letech začalo na českých animačních školách studovat čím dál tím více animátorek a animátorů s různorodými kořeny, kteří své nelehké sžívání se s českým prostředím často reflektovali vtipným způsobem i ve svých školních filmech. Akile Nazli Kaya například popsala každodenní souboj s jazykovou bariérou na maloměstě ve svém snímku Nazli ve Zlíně (2004), Daria Kashcheeva zase vtělila pocity své a svých přátel ze života v hlavním městě do anidoku Praha očima cizinců (2017) a Manri Kim se ve svém krátkém filmu Kde domov můj (2018) zamýšlela nad tématem izolace a pocitem nepatřičnosti. 

I tento současný tematicky trend v českém animovaném dokumentu ukazuje, jak může být anidok aktuální – i díky tomu, že často kombinuje hranou akci nebo archivní materiály či grafické koláže s animací. V mnoha případech klade důraz na zvukovou stopu – silné osobní příběhy, které leckdy přinutí animátory zjednodušit animaci tak, aby obraz nepřebíjel zvuk. Vždyť i sám Jonas Odell ve svých rozhovorech tvrdí, že si pro své animované dokumenty vybírá jen taková témata, která by chtěl vidět na plátně, i kdyby je měl natočit někdo jiný než on. A možná i právě díky síle tématu a příběhu a jeho autentičnosti a aktuálnosti jsou dobré animované dokumenty snadněji přístupné i divákům mimo tradiční animační komunitu.





další články tematické přílohy:


Divoká jízda dějinami anidokuAnidok neboli animovaný dokument je letos hlavním tématem Mezinárodního festivalu animovaných filmů Anifilm, který se koná od 7. do 12. května v Třeboni. Dok.revue připravuje speciál věnovaný tomuto u nás stále oblíbenějšímu žánru.


MaláStudentka pražské FAMU Diana Cam Van Nguyen představuje genezi vzniku svého studentského animovaného dokumentu Malá, ve kterém zhmotňuje své pocity Vietnamky vyrůstající na českém maloměstě


Hypnagogia: Jak zobrazit nezobrazitelnéRozhovor s Magdalenou Kvasničkovou o jejím krátkém animovaném dokumentu Hypnagogia, který se promítá na Anifilmu.


Téma si najde autora a vyžádá si formu, ne naopakPro speciál Anifilmu vznikl rozhovor s Michaelou Režovou, autorkou úspěšného anidoku Štvanice (2017), která má letos v soutěži Anifilmu další animovaný dokumentu Gambler (2018) a navíc bude mít na festivalu přednášku o žánru anidoku, kterému se věnuje i v rámci doktorského studia na pražské UMPRUM.


Animovaná cesta do hlubin nociPoznámky o animovaném dokumentu Další den života, který vznikl podle slavného stejnojmenného románu mistra reportážní literatury Ryszarda Kapuścińského, jenž v něm popsal hrůzy občanské války v Angole. Snímek se promítá na Anifilmu v pátek 10. května a v neděli 12. května.


Animací můžete obrazy skutečnosti umocnitRozhovor s kurátorkou a teoretičkou Annegret Richter, která letos pro Anifilm připravila výběr světových animovaných dokumentů, jež považuje v tomto žánru za nejkreativnější.


Nebuďme ortodoxní!V rámci speciálu Dok.revue o animovaném dokumentu přinášíme rozhovor s výjimečnou rumunskou režisérkou a porotkyní letošního Anifilmu, Ancou Damian, jejíž animované dokumenty Crulic – Cesta na onen svět a Kouzelný vrch získaly řadu ocenění. Sama režisérka má však k žánrovým škatulkám výhrady a vyzývá filmaře i kritiky: Buďme otevřenější, film je jen jeden!