Animací můžete obrazy skutečnosti umocnit

Rozhovor s kurátorkou a teoretičkou Annegret Richter, která letos pro Anifilm připravila výběr světových animovaných dokumentů, jež považuje v tomto žánru za nejkreativnější.

Annegret Richter

Zabýváte se animovaným dokumentem řadu let, píšete o něm dizertační práci, připravovala jste program mnoha ročníků festivalu DOK Leipzig a pro Anifilm jste nyní vybrala ty nejzajímavější světové milníky tohoto žánru. Co vás na tomto hybridním tvaru zaujalo? 
Animovaným dokumentem jsem se začala zabývat v roce 2004. V té době jsem přednášela o animaci na Lipské univerzitě a moji kolegové přednášeli jak o dokumentu, tak o animaci, a tak jsem si řekla, že by mě zajímalo to, co se odehrává mezi nimi. V Lipsku má zároveň tradici festival DOK Leipzig, který se poslední léta zaměřuje právě na anidok. Začala jsem na festivalu pracovat a zajímalo mě, zda tvůrci své filmy také nazývají animovanými dokumenty, anebo jim tuto nálepku dáváme jen my kritici a kurátoři. Začala jsem v roce 2007 dělat na toto téma dizertační projekt – ptala jsem se například filmařů, zda k tomuto žánru přicházejí coby animátoři, nebo naopak dokumentaristé. 

A většinou jsou to animátoři, kteří začínají dělat animované dokumenty, ne? Alespoň v Česku tomu tak je...
Ano. Ale potom přišel rok 2008 a s ním Valčík s Bašírem a najednou se s pojmenováním animovaný dokument roztrhl pytel. Všichni chtěli dělat anidok a začalo to vnímat i publikum, nejen hrstka tvůrců, začaly vznikat články a knihy o animovaném dokumentu, téma anidoku se začalo čím dál častěji objevovat na konferencích. Na festivalu DOK Leipzig za mnou začali chodit i dokumentaristé, abych jim řekla, jak se dělají animované dokumenty, že by je chtěli také dělat. Pro DOK Leipzig jsme proto začali připravovat projekt Anima meets doc, protože jsme zjistili, že pro tvůrce je nejtěžší pochopit proces vzniku těchto filmů z té druhé strany – zejména bylo pro dokumentaristy obtížné pochopit proces vzniku animovaných filmů. Často například přišli s tím, že připravují animovaný dokument, už mají zajištěné financování a potřebují zhruba deset minut animace a že by to potřebovali zhruba za měsíc. Řekli jsme jim, že to takhle u animace nefunguje. Dokumentarista musí začít s animátory na projektu pracovat od samého počátku, musí v rozpočtu zohlednit, že půjde o animaci, takže nebude stačit rozpočet typický pro dokumenty. A v neposlední řadě je třeba brát zřetel také na to, že animace dlouho tvá, že nebude za měsíc hotová. Je třeba zkrátka zahrnout animaci do filmu jako celku, ne oddělit část animační a dokumentární. Chvíli trvalo, než tvůrci začali chápat, že natáčet dokument a připravovat animaci jsou dvě odlišné věci. Navíc dokumentaristé často mají pouze námět či téma, ale koncept filmu hledají až během natáčení. Prostě natáčejí a materiál či skutečnost sama je někam dovede. V animaci to tak ale nejde, tam musíte mít jasnou představu, protože vše musíte sami vytvořit. Na druhou stranu je pro animátory snazší vzít kameru do ruky a prostě začít něco natáčet. 

Na druhou stranu se často setkávám s tím, že animátoři nedokážou dobře vést rozhovory a pracovat s autenticitou ve svých animovaných dokumentech. Zejména je to patrné u studentských filmů, kterých u nás poslední dobou vzniká stále víc. 
To je pravda. I když animátoři připravují třeba jen portrét vlastních rodičů, je třeba vědět, jak vést rozhovory a znát strategie. Když máte špatné otázky, tak nikdy neuděláte dobrý film. Také je problém, když obrazem jen rozhovor ilustrujete, to je pak lepší rovnou natočit dokument. Animace totiž dokáže vyjádřit vnitřní svět, v tom je její síla. Například režisérka celovečerního anidoku Švýcar Chris (2018), Anja Kofmelová, je původně animátorka. Když se rozhodla, že bude točit animovaný dokument, obklopila se kameramenem a producentem, kteří už měli zkušenost s dokumenty. Je třeba zajímavé, že na londýnské Royal College of Art mají roční studijní program zaměřený pouze na anidok, kde vyučují jak animátoři, tak dokumentaristé. 

Švýcar Chris (2018) režisérky Anjy Kofmel

Proč vlastně animátoři poslední dobou častěji dělají animované dokumenty? Není to tím, že díky tomu dostanou do filmu autenticitu, ať v podobě skutečných výpovědí a lidských příběhů, či skrze archivní materiály?
Autenticita je důležitý aspekt. Podstatou animovaného dokumentu je to, že mu diváci věří, že to je pravda, že se to skutečně stalo. Pokud divákům nedáte během filmu nějaké důkazy, že jde o skutečný příběh, tak tomu neuvěří a bude to pro ně fikce. A diváci si animaci automaticky spojují s fikcí. I v pásmu, které jsem připravila pro Anifilm, jsem si s tou věrohodností trošku pohrávala, u některých filmů není zjevné, že jsou autentické či vznikly na základě skutečnosti. Teprve když znáte pozadí vzniku těch filmů, tak víte, že jde skutečně o animované dokumenty. 

To vypadá, že samotní diváci tedy nejlépe dokážou potvrdit, zda jde o animovaný dokument, či ne...
Ano, přesně tak. Když se podíváte na program, který jsem připravila pro letošní Anifilm, je tam řada hodně různorodých filmů i přístupů. Je těžké ten žánr nějak vymezit, určit, co ty filmy spojuje. Proto je klíčové, aby divák uvěřil tomu, že to není fikce, ať už byl záměr autora jakýkoliv. Podobně jsem si vymezila animovaný dokument i ve své dizertaci. Měli jsme na toto téma několik let nazpátek zajímavou diskuzi s kolegy, když jsme na DOK Leipzig uváděli Crulic – Cesta na onen svět (2011) rumunské režisérky Ancy Damian. Moji kolegové říkali, že nejde o dokument, ale o animovaný film, o fikci inspirovanou skutečnou událostí. Vždyť je to vyprávěné z pohledu mrtvoly! Já jsem se je snažila přesvědčit, že jde o anidok, protože je tam řada autentických materiálů – policejní a soudní záznamy případu, Crulicovy autentické fotografie... Opět záleží na úhlu pohledu a já jsem ohledně definic tohoto žánru dost otevřená. 

Hodně odlišné to však je s věrohodností u mockumentů, což je zvláštní kategorie anidoku. Tam je pravda jen zdánlivá. 
U mockumentu musíte coby divák do určité míry také věřit, že jde o pravdu. Akorát se to v určité fázi otočí a ukáže se, že to pravda není, nebo je jen zčásti. A na tom je založený humor těchto filmů. Je ale třeba diváky už samotnou formou filmu připravit na to, že film nebude úplně vážný či pravdivý. Mockumenty je také těžké vymezit, obecně platí, že hra na „jako“ musí být pro diváka srozumitelná. 

Když se člověk podívá do historie českého animovaného filmu, najde tam překvapivě hodně mockumentů. Máme k tomu blízko díky specifickému humoru, který je Čechům blízký. 
No jistě, je to patrné u Jana Švankmajera. Otrantský zámek (1977) třeba. Je to vlastně projev kreativity tvůrců. Aniž tušili, že jde o nějaký žánr, který by někoho zajímal, ve své době prostě experimentovali s formou animace. U východoevropských mockumentů je ještě jeden důležitý aspekt – tvůrci zvolili tuto formu kvůli cenzuře, aby mohli vyprávět touto formou příběhy, které by se jinak vyprávět nedaly. Dnes je situace zcela jiná – jako bychom se ocitli opět ve dvacátých letech minulého století, kdy se natáčely filmy, které mísily různé žánry a styly, a bylo jedno, jak se pojmenovaly, zda šlo o animaci, dokumenty, cokoliv. Tehdy se hranice hledaly. Dnes je to těžší, ale i tak vzniká hodně hybridních tvarů i způsobů vyprávění. Pro současnost je typické narušování jakýchkoliv hranic nejen ve filmu. 

Má tedy vůbec smysl dnes žánr anidoku vymezovat? Je tak těžké definovat, co je dokument, nebo animace. I vymezit anidok je obtížné, jak jste zmínila... 
Je podstatné poukazovat na to, jaké ty filmy jsou, co je spojuje či co je pro ně typické. Může to inspirovat další filmaře. Obzvlášť u kategorie, která je stále tak nová. Ačkoliv se o tom už déle píše a mluví, pořád existuje řada tvůrců, kteří to neznají. Když se podíváte na škálu filmů, které jsem do letošního pásma vybrala, tak tam najdete naprosto experimentální filmy třeba Lena Lye, ale i autobiografické filmy tvůrců. Je důležité kategorie v rámci programu festivalu pojmenovat, odlišit. 

Boty si zavážeme sami (2009) Shiry Avni

Vraťme se na chvíli k Ance Damian, jejíž přístup k anidoku je zcela odlišný, než jak jsme o něm na začátku mluvili u animátorů. Nejde totiž o animátorku, ale o dokumentaristku, která nikdy animaci nedělala a najednou se rozhodla, že udělá animovaný dokument. A vznikl Crulic – film, který je výjimečný zejména díky své vizuální stránce... 
Myslím, že Anca Damian patří k té hrstce režisérů, kteří pochopili, jak pracovat ve filmu s animací, i když nejsou sami animátoři. Pro ni ve filmech animace s dokumentem souzní, nejsou to oddělené věci. Ne každé téma a film si totiž žádají animaci, musí být využita smysluplně, účelně. Anca Damian využívá animaci kreativně a do  jejích filmů absolutně patří.  

Zmínila jste na začátku přelom, který přišel s Valčíkem s Bašírem. Čím byl ten snímek tak vlivný?
Lidé najednou viděli, že jde o elegantní způsob, jak vyprávět vzpomínky a přiblížit psychologii postav, kterým přitom lidé snadno porozumějí. Pár barev a čar stačilo k pochopení komplexní zkušenosti, jakou byla válka. Síla animace je v tom, že je jednoduchá, srozumitelná, a přitom dokáže vyjádřit spoustu věcí. V animaci navíc nepodvádíte – všichni vědí, že to je animace, ne skutečný obraz, ale rekonstruovaná paměť či vnitřní pocity. Přesto tomu diváci mohou věřit. 

Kdybyste si měla vybrat jeden animovaný dokument, který vám je osobně z celého letošního programu nejbližší, který by to byl? 
To je těžké. Asi krátký film Boty si zavážeme sami (2009) od Shiry Avni. Je o dětech s Downovým syndromem, které se podílely na vzniku toho filmu, kreslily ty kresby, učily se animovat. Ten film má víc vrstev, je to edukativní film, ukazuje jiný pohled na tyto lidi. Zobrazuje je jako veselé, plné života. Je to dokument, ale díky té animaci – většinou jde o jejich vlastní kresby a animace – jsme jim blíž. Krásně se tam spojují prvky dokumentu a animace. Pokud bych si měla vybrat z celovečerních filmů, tak asi Švýcara Chrise. Je to mimořádně silný příběh o válce, který se odehrál prakticky kousek od nás. 

Válka je častý námět animovaných dokumentů – vezměme si Valčík s Bašírem či Další den života. Jako by animace umožňovala zobrazit scény, které by coby živá akce působily příliš brutálně. 
Animace dodává obrazům jinou hodnotu. Vezměte si jen zprávy v televizi. Myslím, že většina těch násilných obrazů nás už nedojímá, viděli jsme jich tolik. Mrtvé děti, hurikán, Sýrie. Animací můžete tyto obrazy umocnit, dodat jim novou intenzitu i perspektivu. Animací můžete znovuobjevit obrazy, které už jsou nadužívané a jsme jimi přesyceni. 





další články tematické přílohy:


Divoká jízda dějinami anidokuAnidok neboli animovaný dokument je letos hlavním tématem Mezinárodního festivalu animovaných filmů Anifilm, který se koná od 7. do 12. května v Třeboni. Dok.revue připravuje speciál věnovaný tomuto u nás stále oblíbenějšímu žánru.


MaláStudentka pražské FAMU Diana Cam Van Nguyen představuje genezi vzniku svého studentského animovaného dokumentu Malá, ve kterém zhmotňuje své pocity Vietnamky vyrůstající na českém maloměstě


Hypnagogia: Jak zobrazit nezobrazitelnéRozhovor s Magdalenou Kvasničkovou o jejím krátkém animovaném dokumentu Hypnagogia, který se promítá na Anifilmu.


Téma si najde autora a vyžádá si formu, ne naopakPro speciál Anifilmu vznikl rozhovor s Michaelou Režovou, autorkou úspěšného anidoku Štvanice (2017), která má letos v soutěži Anifilmu další animovaný dokumentu Gambler (2018) a navíc bude mít na festivalu přednášku o žánru anidoku, kterému se věnuje i v rámci doktorského studia na pražské UMPRUM.


Český anidok aneb Vyjít z animační bublinyKurátorka a pedagožka FAMU Eliška Děcká přibližuje pro speciál Dok.revue českou tradici animovaných dokumentů i jejich subžánru, tak zvaných mockumentů, ve kterých rezonuje typicky český cimrmanovský humor a nadsázka.


Animovaná cesta do hlubin nociPoznámky o animovaném dokumentu Další den života, který vznikl podle slavného stejnojmenného románu mistra reportážní literatury Ryszarda Kapuścińského, jenž v něm popsal hrůzy občanské války v Angole. Snímek se promítá na Anifilmu v pátek 10. května a v neděli 12. května.


Nebuďme ortodoxní!V rámci speciálu Dok.revue o animovaném dokumentu přinášíme rozhovor s výjimečnou rumunskou režisérkou a porotkyní letošního Anifilmu, Ancou Damian, jejíž animované dokumenty Crulic – Cesta na onen svět a Kouzelný vrch získaly řadu ocenění. Sama režisérka má však k žánrovým škatulkám výhrady a vyzývá filmaře i kritiky: Buďme otevřenější, film je jen jeden!