Festivalový blog

29/10/18 22:40 Slavnostní zakončení Ji.hlavy 22
 
Když jednu z cen dokumentárního festivalu nevyhraje dokument
 
Zvláštní uznání v sekci Opus Bonum na jihlavském filmovém festivalu získal film Hovory s TGM. Jde o hraný snímek, žánrově zařaditelný jakožto historický, případně životopisný. Jen těžko by si o něm někdo dovolil tvrdit, že jde o dokument.
 
Dichotomie mezi dokumentárním a fikčním filmem je stará v podstatě jako kinematografie sama. Pokud vedle sebe postavíme fantaskní snímky Georgese Mélièse a observační začátky bratří Lumièrů, snadno odhadneme, které rané filmy by patřily do které škatulky. Oba dva proudy se postupem let stále více oddělovaly, až dnes tvoří vedle filmu animovaného další dvě specifické kategorie, které zdánlivě představují dvě naprosto odlišné formy filmového média.
Co ale tvoří esenci dokumentárního filmu oproti tomu fikčnímu? Dokument prý zachycuje naši životní realitu. Ale jak říká Jean-Luc Godard: „Každý film je dokumentem, ten fikční dokumentem o hercích, kteří v něm hrají.“ Fikční film má pevně daný scénář, herce, jde o z hlediska natáčení pevně uchopený konstrukt. Kolik dokumentů v dnešní době ovšem nemá obdobnou pečlivou přípravu? Jen málokdo už dnes zapne kameru a observačně zachycuje realitu (jak to dělali tvůrci Direct Cinema, které jste letos na Ji.hlavě mohli vidět taky). Pořád se ovšem najde spousta lidí, jako třeba valná většina členů mé rodiny, kteří dokážou říct: „Dokument přece není film!“
 
Podobným způsobem vyznívalo na vyhlášení zvláštního uznání Opus Bonum i vyjádření Krzysztofa Zanussiho k Hovorům s TGM. „Tento film se, coby hraný, natolik odlišuje od všech dokumentů a experimentálních děl v této sekci, že s nimi nemůže soutěžit jako rovný s rovnými.“ Co z tohoto výroku vyplývá? Že dokument je méně než hraný film? Je hraný film méně než dokument? Zanussi výrok pravděpodobně myslel tak, že jde o dvě nesouměřitelné veličiny, které nelze porovnávat. Neměli bychom ale zapomínat na to, že stále jde především o kinematografii. Jiný host letošní Ji.hlavy 22, rumunský režisér Radu Jude, poukazoval na fakt, že každý dokumentární film v sobě nese prvky fikce, stejně jako každý hraný film obsahuje něco z dokumentu.
 
Je tedy skutečně potřeba striktního oddělování těchto dvou forem audiovizuálního vyjádření? Spousta lidí pravděpodobně řeší, jestli se večer podívá na dokument, nebo na „film“. Já ne. Rozpoznat dokument od životopisného, případně historického filmu dokáže každý, to ale neznamená, že jde o dva neslučitelné vesmíry. Pokud by se na MFDF Ji.hlava zavedla programová sekce, která by přiznávala, že uvádí hrané filmy, ovšem se souvislostí s tématem festivalu, případně s korespondencí k historické realitě, ušetřili bychom si spoustu pozdvižených obočí nad oceněním Hovorů s TGM. Jde o film, který se k realitě vztahuje jinak, než jeho soupeři v sekci Opus Bonum. To ale neznamená, že bychom jej měli považovat za něco více, nebo méně jen proto, že jde o film hraný. Je to stále především film. A oprávněnost možnosti výhry či zvláštního uznání by měla být řešena spíše skrze jeho kvality, nikoliv skrze jeho hranou podstatu tak, jak to udělal jediný porotce Opus Bonum v druhé polovině svého statementu: „Obdivuji klasickou obraznost, soudržný scénář a vynikající výkony obou herců ve filmu Hovory s TGM.“
 
top

29/10/18 21:32 Ji.hlava 22 zná svoje vítěze 

Dvaadvacátá Ji.hlava zná své vítěze. Nejlepším českým dokumentem je Uzamčený svět Karla Žaluda, cenu za nejvýraznější světový dokument si odnesl existenciální Volný pokoj. V sekci Mezi moři ocenila porota rumunský Timebox, nejlepším debutem je argentinská dokumentární esej Portrét domácích. Cenu za přínos světové kinematografii pak získal francouzský režisér Jean-Luc Godard.
 
Přehled všech ocenění najdete na webu festivalu

29/10/18 17:49 Dokument ČT: Archa světel a stínů

Zabudnúť na nezabudnuteľné

Kde bolo tam bolo, žili raz Martin a Osa Johnsonovi. Títo manželia sa rozhodli zasvätiť svoj život cestovaniu a zaznamenávaniu reality vzdialených krajín. Divokí domorodci, ľudožrúti, zvieratá stepí a džunglí sa stali ich denným záujmom. Kinematografia sa nachádzala ešte v plienkach, oni však experimentovali a poriadili fyzicky, psychicky i logisticky veľmi náročné výpravy, aby sa podelili o svoje skúsenosti a zachovali vymierajúcu divočinu pre budúce generácie. Tie, ktoré na nich zabudli...

Režisér Jan Svatoš sa so svojou kameramankou Romi Strakovou rozhodol pripomenúť túto neprávom opomínanú dvojicu prostredníctvom filmu. Okrem rekapitulácie ich života a tvorby sa naviac podstúpili podobnú cestu ako Johnsonovi a navštívili miesta, ich srdciam najbližšie. Vychádzali pritom z dobových dokumentov, korenšpodencie, fotografií a hlavne z bohatého filmového materiálu. Ten je v tomto príbehu najpodstatnejším z viacerých dôvodov. Nepredstavuje len úžasné svedectvo o realite života v Afrike, upozorňuje i na alarmujúcu potrebu digitalizácie filmového materiálu, na ktorom sa nemilosrdne podpisuje zub času.

 Je poľutovaniahodné, že sa na tak fascinujúci príbeh dvoch milovníkov filmu a života zabudlo. Pritom boli inšpiráciou i pre údajného otca dokumentu Roberta J. Flahertyho. Absencia potomkov a komerčné zostrihy natočených materiálov, do ktorých manželov tlačil Hollywood a finančné problémy, sa však zaslúžil o ich vymazanie z dejín kinematografie, prípadne len o malú zmienku nevalnej hodnoty.

V tejto chvíli však máme možnosť niečo zmeniť. Pochopili sme, aký bol príbehom Johnsonových dôležitý nie len pre vývoj filmu, no i nazeranie na Afriku ako na autentické miesto bez príkras. Ak porazíme svoju ľahostajnosť a spomienku na nich rozšírime ďalej, možno spolu zachránime dôležitý filmový materiál pred nevyhnutným zničením a ukážeme ľuďom, že i zvieratá a domorodci majú právo na ničím nerušený život, na ktorý sú zvyknutí.

mat

29/10/18 18:36 Svědectví o politice: Waldheimův valčík

Krize paměti

Když se zjistilo, že rakouský prezident a bývalý generální tajemník OSN Kurt Waldheim sloužil za druhé světové války jako důstojník Wehrmachtu, otevřela se rána bolestivá pro celý národ. Roku 1986 se během Waldheimovy kandidatury na post hlavy státu rozpoutal boj médií, která politika tlačila k přiznání o jeho působení v armádě mezi lety 1942-45. Ruth Beckermannová svůj střihový dokument Waldheimova aféra soustředí právě na konfrontaci veřejného činitele s jeho válečnou minulostí. Waldheim během nespočetných rozhovorů vysvětluje, debatuje a hájí se tím, že jako důstojník Wehrmachtu nevěděl, jakých krutostí se nacisté dopouští. Nejsilnější konfrontační scéna však nezobrazuje duel mezi státníkem a médii, ale starou ženu. „Jsem obyčejná dělnice, mám jen základní vzdělání, ale každý den mě pronásledují vzpomínky na krutosti, které se tehdy děly. Věděli o nich všichni. Není možné, aby vy jste o nich nevěděl,“ zní její slova.

Skandál s politikem se rozpoutal téměř bezprostředně po uvedení klíčového dokumentu Šoa Clauda Lanzmanna, který líčí události holocaustu právě z pohledu očitých svědků. Šlo jen o špičku ledovce, podobných případů veřejných činitelů s kontroverzní vojenskou kariérou, kteří se po válce stali reprezentanty nové demokratické společnosti, byla celá řada. Například jeden z nejvýznamnějších umělců poválečného Německa, Joseph Beuys, se stal neúnavným zastáncem humanismu a vize svobodné společnosti, jeho snahy však narušovala jeho kontroverzní minulost pilota Wehrmachtu. Klíčová není v těchto případech jen samotná minulost, ale i přiznání se k ní a k tomu že základy poválečné společnosti jsou postaveny na dědictví minulosti, jež nelze vymazat. Rumunský režisér Radu Jude, který se ve svých snímcích věnuje temné etapě moderních dějin, mluví o frustraci dnešní generace pronásledované kostlivcem ve skříni. O společnosti, v níž se o minulosti mlčí jako o zapomenuté nebo vyřešené záležitost. Tato krize kolektivní paměti přerůstá v krizi identity národa a otevření témat minulosti může mít pro současnou generaci terapeutický i preventivní účinek.

jp

29/10/18 16:06 Masterclass: Radu Jude

„Pravda je relativní, zvláště když mluvíme o minulosti.“

Oba dva filmy, které na letošní Ji.hlavě uvedl rumunský režisér Radu Jude, jsou především výsledkem rozsáhlé práce s archivními materiály. Zatímco krátkometrážní Generál dvakrát popravený dává vedle sebe skutečné záběry z popravy generála Antonesca s její reprezentací ve filmu The Mirror z 90. let, Mrtvý národ představuje koláž dobových fotografií doprovázenou úryvky z deníku židovského lékaře Emila Doriana z 2. světové války. „I mé předchozí, ‚fikční‘ filmy vycházely z práce v archivech,“ odmítá Jude striktní dichotomii mezi svou dokumentární a hranou tvorbou. „Zatímco ve fikčních filmech jsou vždy stopy reality, zvláště v těch historických, dokument může obsahovat prvky fikce, což je i případ mých dvou nových filmů.“

Prvky fikce ve filmu Mrtvý národ vidí jeho režisér především v tom, že veškeré použité fotografie jsou pečlivě komponované, postavy na nich jsou promyšleně aranžované. „Největší fikcí jsou tam ale samozřejmě vložené propagandistické nahrávky z rozhlasu. Propaganda je na fikci založená, vždyť její samotnou podstatou je lež,“ tvrdí Jude. Pokud podle něj v tom nejobecnějším smyslu mluvíme o pravdě, máme na mysli konstrukt, ve kterém se snažíme ke konkrétnímu tvrzení najít jeho korespondenci s reálným světem. Jak ale koncept pravdy uplatnit na tvrzení o minulosti? „Když řekneme, že Hitler existoval, nemáme v reálném světě žádnou korespondenci, která by tohle tvrzení potvrzovala. Máme jen spoustu materiálů, svědectví, dokumentů, které se k danému tvrzení vztahují,“ problematizuje režisér možnost reprezentace konkrétní historické pravdy. „Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleli,“ dodává.

S tímto paradoxem a historickou pravdou se pak musí vypořádat každý film, který se chce k minulosti vztahovat. A jediným způsobem, jak toho docílit, je právě práce s archivními materiály. Na konkrétních ukázkách jak ze svého filmu, tak z původních použitých propagandistických materiálů Jude demonstroval, jak svůj nejnovější film dával dohromady. „Osobně mám pochybnosti, nakolik je Mrtvý národ skutečně dokument,“ komentoval poté samotný film. „Ale není to samozřejmě ani fikce. Spíše než tyto slova bych v souvislosti s filmem použil označení konstrukce,“ uzavřel Jude svou masterclass.

top

29/10/18 15:15 Mezi moři – studentská soutěž: Skákání panáka

Schéma nefunkčního vztahu

Dasha Demuraová ve svém filmu Skákání panáka studuje milenecký pár přesně po vzoru dětské hry, která filmu dala český název. Pocity milenců se bipolárně proměňují v každé scéně a opakovaně se spolu rozchází a zase k sobě navrací. Podobně jako jejich pocity skáče i filmový narativ, hopsající z jedné časové roviny do druhé. Ačkoliv tak jen těžko zrekonstruujeme fabuli, nakonec se to pro rozklíčování podstaty vztahu dvou hlavních protagonistů neukáže jako podstatné, jelikož jsou schopni přepínat své emoce v rámci i jediného záběru.

Další pomyslnou sérii skoků tvoří druhá dvojice, postarší pár, který s mladšími hrdiny tráví čas na stejné chatě. Zatímco mladíci svůj vztah zkoumají a projednávají ze všech možných hledisek, hledí na něj racionálně i plně ovládnuti emocemi, uplatňují na něj schémata a grafy a nepřestávají o něm mluvit, staříci naopak mlčí, prohodí jenom pár slov, hledí si svého, čtou si nebo spolu hrají karty. Vytváří tak osvobozující humorný kontrast s hlavními protagonisty, jejichž věčné handrkování působí spíše únavně.

I když se režisérka snaží podat barvitý obraz dynamiky vztahu dvou silných individualit, nedaří se jí ve svém snímku udržet kompaktnost. Skákání z jednoho do druhého, což se mohlo stát působivým motivem, se jí nakonec vymstí, protože jím nedochází k žádným výsledkům. Zůstává tak jenom rozehraná hra, ve které hráči končí výskokem, ale už nestačili dopadnout na zem.

ech

29/10/18 14:41 Jiná Evropa

Budoucnost Evropy

V rámci uvedení cyklu Jiné Evropy, jsme měli jedinečnou možnost zažít dvě premiéry – uvedení znovuobjevené první části série Jiná Evropa a diskuzi o budoucnosti starého kontinentu.

Samotný cyklus vznikl v 80. pro televizní kanál Channel 4, který chtěl natočit život za železnou oponou. Do tvůrčího týmu si pozvali francouzského politologa Jacques Rupnika, který prožil část svého života v Českoslovenku a otázkou střední a východní Evropy se zabýval. Z Rupnika se poté stal i průvodce celou dokumentární sérií.

Jde o unikátní svědectví o životě v komunistickém režimu, jenž bude postupně odhalován při procesu restaurování pod záštitou NFA a knihovny Václava Havla.

Jak se natáčelo za železnou oponou nám poté v následující debatě, představil sám Rupnik. Po přípravách a důkladných rešerších ke každé zemi, cestoval štáb po střední a východní Evropě celé dva roky. Každá země byla indiviudální a k tomu se vázaly i jiná natáčecí práva. Zatímco v Maďarsku měli povolení točit téměř „vše“, v Rumunsku směli natáčet pouze Ceausesca. Vždy byli pod dohledem a natáčené materiály ze zemí vyváželi jiní lidé. Získaný materiál měl dvojí podobu, buď jej natočil sám štáb nebo jej velmi draze zakoupili v archivech a nebosi najali externí společnosti, např. v Československu to byl Originální videojournal. Vše pak bylo důkladně probráno a sestříháno.

Diváci tak měli jedinečnou možnost vidět rozhovory s disidenty, intelektuální elitou, z nichž nikdo podle Rupnika neočekával rozpadnutí Sovětského svazu. Nahlédli i do problémů minulých let, které jsou však aktuální dodnes.

V druhé části pak Jacques Rupnik debatoval o budoucnosti Evropy s evropskou komisařkou Věrou Jourovou. Diskutovalo se o možnostech právního státu, problému, které jsou specifické pro Visegradskou čtyřku. Podle obou se velké množství informací ztrácí v našich hlavách a nevíme, jak si je správně selektovat. K tomu by nám měla pomáhat nezávislá žurnalistka a veřejnoprávní média. Jako zajímavý symptom dnešní doby vidí Rupnik to, že strana, která zvítězí v jakýchkoliv volbách, bez ostychu prohlásí, že mají možnost rozhodovat o všem, protože byli zvoleni přece lidmi.

Evropa je opět jiná, železnou oponu vyměnila za velkého bratra. Postupně se odkláníme od liberální demokracie k většímu nacionalismu a spásu oba vidí v demokratickém právním státu a v nové generaci. Doufejme tedy, že žádnou železnou oponu znovu v Evropě neuvidíme.

špl

29/10/18 14:20 Doc Alliance Selection: Okamžité sny

Chemické spomienky

Vždy ma poteší, keď narazím na film, ktorý mi v hlave po projekcii ešte nejakú dobu doznieva. Pozoruhodný počin Willema Baptistu je práve jeden z tých zážitkov. Očividná láska k polaroidovým fotografiám podaná filozofickou, technickou, historickou, ale i abstraktnou cestou spĺňa kvality strhujúceho esejistického filmu do bodky.

V dobe, ktorá je závislá na uchovávaní momentov formou fotografie sa môže zdať zbytočné odôvodňovať jej kvality. Dnes však takmer všetko súvisiace s fixovaním prítomnosti prebieha na rovine digitálnej, s absenciou hmatateľnej spomienky, ktorej sa možno dotknúť inak ako na monitore či obrazovke. Strata fyzického kontaktu s matériou pritom nie je pritom len prípadom fotografie. Elektronické čítačky kníh, diáre či zápisníky sú samozrejmosťou dnešnej doby. Možno sa blížime k realite, v ktorej bude elektronický i toaletný papier.

Možnosť ohmatať si reálnu fotografiu, preskúmať jej nedokonalosti, ktoré ju robia jedinečnou a pridávajú jej na kúzle je pritom tak fascinujúca. O tom sa nás ostatne snaží režisér snímku presvedčiť nie len rozhovormi s jej milovníkmi, ale i priblížením úžasne komplikovaného chemického procesu, ktorý výtvor polaroidového zázraku umožňuje. Spomínané podáva v atraktívnych kompozíciách, doplnených s hrou svetiel a farieb, pričom reálne prostredie strieda s obrazovými abstrakciami, pôsobiacimi v spojení s hypnotickou hudbou skutočne silne. Ťažko si predstaviť diváka, ktorého nie len vizuálne bravúrny film nechá chladným, bez myšlienky na kúpu polaroidu.  Ak by sa jednalo o marketingovú kampaň, fungovala by minimálne na mňa dokonale.

mat

29/10/18 13:34 Mezi moři: Zrazené náměstí

Zrazené ideály

Před osmi lety se odehrálo Arabské jaro. Mnoho arabských zemí zasáhly protesty, nepokoje, revoluce, převraty. Takové události bují ve státech, jako jsou Irán, Sýrie, Tunisko či Egypt v různých podobách do dnes. O tom, jak moc se podařilo ideály obyvatel naplnit vypráví film Zrazené náměstí.

Problematika arabských států je velmi komplikované téma, není jednoduché se přiklonit na určitou stranu, protože ze začátku se vám může zdát správná jedna a postupem času zase ta druhá, nebo i třetí.

Stephané Montavon spojil nejrůznější záběry z protestů na káhirském náměstí Tahrír. Máme možnost nahlédnout do hloubky revoluce, zaznamenané odlišnými osobami od reportérů až po amatéry. Celá vizuálně nabitá koláž je doplněná hudbou, zvuky ale hlavně důležitými komentáři a pohledy na tuto revoluci od jejich mnoha aktérů. Arabština se mísí s angličitnou, romantická píseň se prolíná s nastupujícím dnem po revoluci, kdy se všichni probouzejí do chladného rána.

Díky velmi obrazově odlišenému materiálu a voiceoveru má divák pocit, že se nachází přímo v centru dění, spíše než o dokument se jedná o uměleckou instalaci přinášející pocit přímého okamžiku. Všechny naděje zmíněné ve filmu čekají na uskutečnění. Zachycení této revoluce v nás budí otázku: „Naplní se jejich ideály, za které tak krvavě bojovali?”

špl

29/10/18 12:26 Mezi moři – studentská soutěž: Je mi 20 let                                                                                        

Na špatné stopě

Když je vám dvacet let, opouštíte škatulku dítěte a hledáte své místo ve světě dospělých, může se vám stát, že si z jednoho bodu do druhého nebudete cestu hledat snadno. Aby Sima ve svém životě úplně nezabloudila, rozhodne se vydat po stopách svého otce, proslulého ruského hippieho Jury sabotéra. Doufat, že vám na vaše otázky odpoví život jiného člověka, se však neukazuje jako úplně šťastné.

Věnovat ve filmu tolik prostoru výpovědím lidí, kteří Simina otce možná znali a možná neznali, se vyjevilo jako podobně nešťastné rozhodnutí. Dává tak náhodným lidem příliš mnoho prostoru nezáživně povídat o člověku, který nás nezajímá. Jde nám především o Simu a její hledání místa ve světě, kterému ještě plně nerozumí. Protože se ale ještě nenaučila porozumět ani sama sobě, zvolí si externí prostředek, který ji má k cíli jejího pátrání dostat – svého otce. Jeho osobnost ani význam v ruských dějinách ovšem nejsou důležité. Klíčový je vztah, který k němu Sima chová, a co pro ni toto pouto představuje. V zachycení této mnohem niternější roviny film bohužel selhává. Na druhou stranu tím mimoděk reflektuje selhání samotné hrdinky.

Režisérka chytá dech v druhé polovině snímku, kdy si naše hlavní protagonistka uvědomí, že natáčí „film o hledání toho, co nelze najít“, a přiznává vlastní rozčarování a pocit prázdnoty. Tam mohl nastat katarzní konec. Sima sice nenašla to, co hledala, ale došla k závěru, že hledá na špatných místech. Odtud se mohla odrazit a jít dál. Místo toho si však volí další externí prostředek, který má značit určitou změnu v jejím konání, v jejím nitru však k žádné změně nedochází. Ostříhá si vlasy a pokračuje v hledání, které vede přímou linkou až k vlastnímu sebezničení.

ech