Festivalový blog

29|10|17 11:35 Studentský vítěz České radosti: Milda

Miloše na plátno!

Nejlepším filmem v sekci Česká radost byl podle studentské poroty snímek Milda režiséra Pavla Křemena. Porota film vybrala mimo jiné proto, že „dává divákovi možnost vytvořit si vlastní názor na problematiku komunistického režimu“. Snímek je portrétem někdejšího předsedy UV KSČ Miloše Jakeše. Život bývalého funkcionáře je mapován od jeho mládí, přes období, kdy patřil mezi komunistické elity až po odchod do ústraní po sametové revoluci.

Snímek ukazuje starého muže, který je skálopevně přesvědčen o své pravdě, o tom, jak byla komunistická vláda ideální. V průběhu filmu ho sám režisér několikrát konfrontuje s nelichotivými fakty o době vlády jedné strany a iniciuje Jakešovo setkání se zástupci undergroundu. Většina těchto snah ale vyznívá naprázdno. Jakeš nemíní ustoupit ze svých názorů ani o píď. V tom je možná i největší nedostatek filmu. Většina debat, které by mohly být zajímavé při reflexi komunistického režimu je Jakešem hned v úvodu utnuta. Na druhou stranu však právě tato neochota diskuze může být tou nejpříznačnější charakteristikou doby předlistopadové.

Por

29|10|17 11:00 Vítěz Mezi moři: Opera o Polsku

Vítězem je anti-katarzní analýza současnosti

Země, která nestrádá materiálně ale duchovně, to je nihilistická vize současného Polska od Piotra Stasika, jež uhranula porotu sekce Mezi moři jako ničivá mozaika povolávající diváka k mezinárodní pohotovosti.

Ze zátiší měst, bytů, ulic, venkova nebo krajiny sálá zmar a hluboká krize hodnot. Lidské postavy upřeně hledící do kamery, jsou pouhou stafáží, statickými prvky, které dotváří žánrovou kompozici. Obrazy náboženských rituálů křičí zoufalou prázdnotou a bezmocí, která též implicitně promlouvá z citací internetových diskuzí, seznamek, inzerátů a statistik. Každý něco hledá nebo něco potřebuje, ale volání vychází do prázdna. Něco chybí.

Výkřiky lidských životů představují jednotlivé árie polské opery, mezi něž rytmicky vstupují záběry na zběsilá gesta dirigenta. Jeho agresivní pološílené pohyby, infernální hudba a zrychlující se střih stupňují již tak nesnesitelné bytí do extrému, spějícímu k jedinému východisku. Hlas mimo obraz začíná citovat různé způsoby sebevražd. Kdo je záhadná postava dirigenta, pod jehož vedením se svět plný bludných duší řídí do zkázy?

"Potřebujeme psychologa, ale nejdříve musíme poznat naši zemi a sebe," říká Stasik, jehož nihilistická esej Opera o Polsku vychází z deníku spisovatele Andrzeje Stasiuka. Kéž bychom všichni zemřeli a zápach z našich mrtvol omráčil okolí. To jediné po nás zbude jako nepřehlédnutelný důkaz naší existence do očí bijící svou zbytečností, promlouvá hlas. Je třeba upozornit na hlubokou duchovní krizi, která rozkližuje současnou společnost s prázdnými pokřivenými hodnotami. Pro (nejen) polskou duši spějící ke zkáze však ještě existuje naděje, věří režisér, který chce svým filmem vzbudit veřejnou debatu a hledání východiska. Někde je chyba, svět není v pořádku.

JP

29|10|17 10:20 Americký rok: Trumpoty

Nastává doba vůdců

Exkurz do průběhu loňských prezidentských voleb v USA ukazuje současný obecný trend předávání moci do rukou osob, které svými kontroverzními názory, sebeprezentací v médiích a obchodními aktivitami polarizují společnost. Přes divácky lákavé téma snímku, o jehož aktuálnosti svědčí přes pokročilou večerní hodinu do posledního místa naplněný sál Dělnického domu, snímek Trumpoty nepřináší žádná nová skandální odhalení ani zasvěcenou sociologickou či politologickou analýzu myšlení a preferencí voličů. V tomto ohledu může přinést zklamání.

Politická road movie, která chronologicky mapuje průběh Trumpovy volební kampaně a postupnou porážku jeho protivníků, v druhém plánu přibližuje strategie jednotlivých kandidátů a tedy i taktiku, díky níž Američané zvolili svého nového prezidenta. Často se mluví o nutnosti silné charizmatické osobnosti, která má být zárukou vítězství. Tento model naplňuje i Trump, když sází na osvědčené postupy jako je cílená snaha vyvolat u obyvatelstva pocit vnějšího ohrožení. Představuje se jako mocný leader, který pro voliče zosobňuje záruky jistot a to bez ohledu nato, jaké morální hodnoty hlásí. V takto připraveném prostředí je pak příslib národního blaha jasnou cestou k vítězství. Trumpoty jednak odhalují strategie, které jsou univerzální bez ohledu na místo a čas, jednak posun v naladění společnosti, která byla sice z Obamova vládnutí zklamána, ale po zvolení Trumpa se začíná bát.

JP

29|10|17 09:38 Cena Silver Eye pro První světla: Krev a písek

Ve svém celovečerním debutu Krev a písek se Matthias Krepp zabývá tématem uprchlictví. Spíše než současnou migrační krizi, ukazuje jeho film příčiny současného stavu, konflikty v Iráku a Sýrii. Využívá k tomu amatérských videí natočených v těchto oblastech. Ty jsou doprovázeny komentářem uprchlíků, kteří popisují své osobní zkušenosti. „Chtěli jsme sdílet ten velký emocionální efekt, který na nás videa měla. Natočili jsme i vlastní materiál, ale nakonec jsme se rozhodli soustředit se na již existující videa.“, říká režisér.

Snímek je rozdělen do čtyř kapitol a epilogu a v každé části dostává prostor jiná oblast, jiný problém. Přestože za celou dobu nevidíme žádného z vypravěčů, dosahuje film poměrně silného účinku. Zvolená videa jsou vybrána tak, aby s výpověďmi korespondovala a atmosféru dobře dokreslovala. Režisérovi se tak daří i jeho záměr: „Motivací pro natočení filmu bylo ukázat i to, že uprchlíci jsou normální lidé. Ne ti nejlepší, ne nejhorší. Prostě normální.“

To ocenila i porota. „Oceněný film upoutá divákovu pozornost od začátku až do konce a přináší srdcervoucí, syrové a drsné svědectví, které je však nezbytné pro pochopení složitosti lidské povahy a konání za podmínek extrémní konfrontace a násilí.“

por

29|10|17 08:45 Vítěz Mezi moři: Meteory

Kozorohové v hledáčku lovců a jejich lovci v hledáčku ostřelovačů a bombardérů. Ulice pod palbou pum i meteorů.

Mysteriózní experimentální dokufikce tureckého režiséra Gürcana Kelteka, dokázala spojit zdánlivě nemožné - dokument i fikci, násilné scény i pocit zenu. Výraz filmu oslovil také zástupce poroty, kteří snímku - společně s dalším dílem Panoptic - udělili první cenu pro nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla a upřesnili, že “rozhodnutí ocenit dva snímky současně je výsledkem kolektivního a stejnoměrného nadšení pro obě díla.”

Umělecký snímek má představovat jakousi časovou kapsuli obyvatel kurdského města kdesi v Turecku; “Rozhodl jsem se vytvořit velmi strukturovaný film, který funguje tak, jak by události zaznamenala i naše paměť,” uvedl režisér. Dílo na pomezí politického komentáře a fiktivní reportáže zaznamenává střípky událostí očima obyvatel města v momentech, kdy má město upadnout do rukou Islámského státu, být bombardováno až do téměř samotného zničení a následně zachráněno sprchou meteorů. Gürcan Keltek se pomocí koláže audiovizuálních fragmentů snaží prezervovat obrazy a vzpomínky lidí ještě předtím než budou vymazány z paměti jednotlivce. Zachycuje jejich autentické výpovědi o konfliktech, pocity v momentech palby, nezúčastněnost dětí po skončení ataku i čirou hrůzu dospělých. Především zde ale hraje roli i lokální mytologie jíž si někteří Kurdové vysvětlují chvíle zuřících ozbrojených konfliktů i sprchy meteorů. “Venku řádí zlé kouzlo,” tvrdí místní.

Film v monochromatické černo-bílé, komentovaný herečkou a spisovatelkou Ebru Ojen, člověka svými autenticky popsanými prožitky takřka hypnotizuje a záměrně recyklovaný video materiál propojuje jednotlivé části filmu do kapitol, které se snaží podat svědectví o mizejícím světě.

Zne

29|10|17 08:22 Zvláštní uvedení: Sarajevské písně zármutku

Proslulý kameraman Turínského koně Fred Kelemen ve své vlastní režijní tvorbě představuje plynutí času odlišnými výrazovými prostředky než Béla Tarr. Stejně jako on však odvrací pozornost od dějové linky a ve svých audiovizuálních kompozicích nechává vystupovat za jiných okolností neviditelné anděly a duchy, tedy pokud je divák ochotný je hledat. V Sarajevských písních smutku prosakuje na povrch všednodenního života bolestná válečná historie, jejíž stálou přítomnost Kelemen zachytil ve smyslovém portrétu místa, kde pedagogicky působil.

V triptychu výjevů o handicapované ženě, smečce pouličních psů a válečném veteránovi ukazuje na první pohled neviditelné trauma minulosti. Toto neviditelné zobrazuje extrémně observační metodou, ať už se jedná o hrané nebo dokumentární pasáže. Desítky minut dlouhé jednozáběrové scény, do nichž Kelemen nechává vstupovat mikroděje a promyšlená struktura snímku nalézají těžiště mimo známé vyprávěcí postupy a významová schémata.

Kelemen zásadně odmítá subjektivizační prostředky, protože není možné nahlédnout do mysli jiného člověka. Zároveň radikálně odmítá jakékoli návodné narativní modely, do nichž mají diváci doplnit předem stanovené významy a zasadit správné řešení. Netřeba se omezovat ani moderní škatulkou tzv. slow cinema označující divácky náročná díla nesoucí se v pomalém meditativním tempu. Kelemen dává publiku svobodu vnímat silně autorské dílo vlastním způsobem, což je výhoda pro otevřené empatické diváky připravené investovat do sledování snímku vlastní vklad, ale nevýhody pro ty, jež nejsou ochotni vystoupit z komfortní zóny a hledat k dílu vlastní cestu. Ti druzí by alespoň mohli opouštět kinosál tak, aby hlukem nerušili průběh celé projekce.

JP

29|10|17 08:00 Dokument ČT: Nechte zpívat Mišíka

Jak se žije na planetě Mišík?

Je poměrně častým nešvarem dokumentárních portrétů, že když se tvůrci nepodaří sesbírat dostatek zajímavého materiálu, pokouší se jej za každou cenu ozvláštnit něčím netradičním. Režisérka filmu Nechte zpívat Mišíka Jitka Němcová například nechala svého protagonistu, aby při zpovědích seděl na své planetce ve společnosti slepice a Jacka Kerouaca, popíjel pivo a vzpomínal na časy bigbítu v době normalizace.

Správně, je to divné. Autorka si do jisté míry zaslouží uznání, protože díky jejímu specifickému smyslu pro humor je film místy skutečně VELMI vtipný. Bohužel ale se zvolenou stylizací nepracuje důsledně, takže Nechte zpívat Mišíka je sice občas správně trhlý a zábavný snímek, často ale na tuto svou stránku zapomene a najednou jako bychom sledovali úplně standardní dokument. Který navíc divákovi nezvládá nic extra zajímavého sdělit a negraduje, protože třeba potenciálně silnou linii s hledáním otce dostatečně neakcentuje a ještě propálí její pointu v polovině.

Po stránce zaměření příbuzný dokument o Filipu Topolovi Takovej barevnej vocas letící komety nebyl možná tak hezky formálně učesaný, ale obsah vytěžil daleko lépe, protože se dokázal skutečně ponořit do nitra sledovaného protagonisty. Je zvláštní, že navzdory tomu, že tady je nitro Vladimíra Mišíka v podstatě explicitně vizualizováno, za celou košatou stopáž (100 minut je dost) jsem nepocítil, že bych se k němu dostal dostatečně blízko.

top

28|10|17 23:00 Závěrečný ceremoniál 

V znamení utlačovaných

Päťdenný zraz Českej radosti MFDF Ji.hlava zavŕšil náplň v poradí 21. stretnutia a slávnostne odovzdal ocenenia výnimočným a inšpiratívnym snímkam a ich tvorcom.  Večer sa niesol v znamení politicky i sociálne ladených príspevkov.

Väčšina ocenených totiž svoju energiu či už vo filme, alebo mimo neho, venovala tým, ktorí ju potrebujú najviac. V sekcii Prvé svetlá boli totiž ocenené hneď dva filmy, Meteory Gϋrcana Kelteka a Panoptic Rany Eid. Obe spája tematika vojny a jej dopadu na zväčša radových obyvateľov pustošených oblastí Turecka a Libanonu.

Piotr Stasik v svojej Opere o Poľsku, ocenenej v sekcii Medzi morami, rieši súčasnú situáciu v rodnej krajine. Tápodľa jeho slov „každým dňom smeruje viac a viac ku komunizmu.“ Zo sekcie Fascinácia porotu najviac zaujal film Sarah Wood Ľudia lodí, ktorý svoju pozornosť zameriava na problematiku imigrácie a jej dopadu na jej hlavných aktérov.

Rovnako i Apolena Rychlíková, ocenená Diváckou cenou a prvým miestom v sekcii Česká radosť, zaujala svojím pohľadom na problém ekonomickej situácie nižšej vrstvy, v tomto prípade domáceho, českého občana. V svojom príspevku do cyklu Český žurnál: Hranice práce, pozoruje novinárku Sašu Uhlovú, pri výkone fyzicky i psychicky náročných profesií za minimálny plat. Autentická skúsenosť protagonistky približuje alarmujúci stav spoločnosti, v ktorej je človek nútený vykonávať zdraviu škodlivú prácu, za účelom vlastného prežitia, či uživenia svojej rodiny.

Večer sa samozrejme nezaobišiel bez kultúrnych vložiek, v podobe ľudovej hudby, tanca i bojového umenia. Plánované i neplánované vtipné momenty ceremoniálu sa postarali o odľahčenú a priateľskú atmosféru. Vďaka nej sa hodina a pol udeľovania ocenení stala veľmi príjemnou bodkou oficiálneho programu festivalu.

Maty

28|10|17 22:00 Masterclass: Jak Karel Vachek točí komunismus...

"Jsem komunista", uvedl svoji masterclass legendární dokumentarista, praktikující filozof a bystrý analytik kulturního, společenského a politického dění Karel Vachek, aby v zápětí uvedl svůj provokativní výrok do souvislostí. Točí filmy tak, jak mluví, jak ukazuje i jeho nejnovější dílo, jenž má vystihnout trendy v současné společnosti. Vachek v ukázkách svého rozpracovaného snímku propojuje události, které se staly napříč časem, spojuje jinak obtížně slučitelné motivy. Prostřednictvím groteskní nadsázky a metafory vyjadřuje to, co nelze popsat přímo. Touto tvůrčí metodou sestavuje mnohovrstevnatou mozaiku, jež beze zbytku vystihuje univerzální mechanizmy hýbající společností napříč dějinami.

K dnešnímu světu se vyjadřuje s odstupem člověka s historickou zkušeností a zároveň je schopný předložit vlastní prognózu dalšího společenského vývoje. Čeká nás ošklivá doba, změna systému, ale ve společnosti se otevírají trendy vedoucí k naprosto úžasným věcem, naráží na vzrůstající napětí ve společnosti a internet. Navzdory této děsivé vizi má Vachkovo vidění světa plné paradoxů a rozporů řešení, které tvůrce nalézá až u filozofů dálného východu. Nešťastnému nebo vyděšenému divákovi se tak dostane i lekce o tom jak se z toho všeho nezbláznit. Bytí je velký groteskní, ale nádherný vtip.

JP

28|10|17 21:21 Zvláštní uvedení: Manželské etudy: Filmoví sběrači času

Dílna dokumentaristky Šárky Slezákové v krátkém čase zvládla zasvětit posluchače do problematiky časosběru; sestávala z projekcí ilustračních ukázek filmů a metod jejich tvorby, jež filmařka vždy doplňovala detaily a informacemi o jednotlivých projekcích.

Během sezení dokumentaristka uvedla množství unikátních projektů pracujících specificky se svými participanty - jako stále probíhající novozélandský časosběr, který dokázal podrobit zkoumání více než tisícovku lidí, nebo film Chlapectví. Ten pracoval sice s fiktivním scénářem, ale zobrazující herce v průběhu 12 let, během nichž všichni doslova stárli divákům před očima.

Šárka Slezáková se ale zaměřila zejména na série, využívající tzv. 7UP - časosběrné metody vycházející z faktu, že lidské buňky se obměňují vždy po sedmi letech. Filmy vznikající tímto způsobem tak své participanty sledují vždy se sedmiletým odstupem. Jak bylo na sezení zmíněno, patrně nejvlivnějším režisérem, který se na tuto formu dokumentu soustředí je známý Michael Apted. Jeho projekt s názvem právě 7UP běží již od roku 1964 a sleduje osoby z různorodých prostředí právě v těchto pravidelných intervalech. Uvedeny byly i série jako Child of our time, nebo Die Kinder von Golzow a právě i pokračování Manželských etud - Manželské etudy: nová generace pod taktovkou dcery Heleny Třeštíkové, Hany.

Celkově dokázala Šárka Slezáková na dílně s názvem Filmoví sběrači času představit celou plejádů filmů, projektů i záměrů, zavést takřka do jejich zákulisí a poskytnou detaily, které by pouhému pasivnímu divákovi zůstaly skryty. Dokumentaristka celé sezení pojala tak poutavě, že - pokud se alespoň trochu zajímáte o časosběrný dokument - tato dílna je pro vás to pravé ořechové.

zne