Mystičnost jako únik z postmoderního bezčasí

Film Resort je podle Janise Prášila experimentální dokumentární detektivkou, která přesahuje hranice mezi uměním a časem tím, že postupy současného fenoménu urban exploration přenáší z fotografií na filmové médium.
27.08.2015 - Janis Prášil

Resort

Soutěžní sekce dokumentárních filmů letošního jubilejního 50. ročníku karlovarského filmového festivalu vynikala hned trojím zastoupením české dokumentární tvorby. Po boku nového časosběrného snímku Mallory Heleny Třeštíkové, oceněného Křišťálovým glóbem za nejlepší dokument, stanula Amerika Jana Foukala a překvapivě též absolventský krátkometrážní film Martina Hrubého Resort. Ve snímku, který se měl původně věnovat především architektuře tzv. bruselského stylu na našem území zastoupeného rekreačním komplexem Vystrkov na Orlíku, se však studentovi VŠUP podařilo zachytit mnohem širší výpověď přesahující oblast jednoho umění. Přes téma architektury se totiž dostává k zprávě o myšlení a vnímání času v současném postmoderním světě. Formálně neotřelý snímek se atraktivním tématem vrací až do totalitní minulosti. Od konce temných 50. let však opisuje časový oblouk až po současnost, takže zároveň nabízí svérázný pohled na vývoj české společnosti.

Z estetizovaných záběrů na jednotlivé objekty totiž vyzařuje nejen krása čistých a funkčních tvarů, ale i skutečnost, že jejich autoři, přední tuzemští architekti, byli účelově uvězněni a přinuceni zadarmo realizovat státní projekt tajného rekreačního střediska pro nejvyšší funkcionáře komunistické strany. Proto komplex Vystrkov nenalezneme na dobových mapách. Historický, společenský a kulturní kontext je neoddělitelně spjatý se zkoumaným místem. Spoluvytváří jeho atmosféru a otevírá množství možností, jak jeho historii a genius loci zachytit. Hrubý na prostoru pouhých 25 minut načrtává překvapivě širokou škálu témat, když ukazuje proměnu rekreačního střediska z ráje, který na sklonku 50. let stavěli vězni svým věznitelům, v ráj podnikatelů 90. let a ráj volného času zahrnující módní wellness aktivity počátku 21. století. Ukazuje princip moci, který po 50 let zůstává stejný, jen je motivován odlišnou ideologií měnící se z totalitního režimu přes dravý porevoluční kapitalismus po přítomnost, která využívá pozůstatky historie pouze jako materiál pro uspokojování potřeb a neřeší morální dilemata minulosti ani současnosti.

Na hranici mezi pravdou a lží, dokumentem a fikcí

Jak ale co nejpřiléhavěji vystihnout povahu místa? Který příběh bude nejpravdivější? Má jít o příběh stavby, autorů, generace či doby? Hrubý rezignuje na hledání absolutní pravdy a přijímá fakt, že minulost není možné beze zbytku odhalit. Odmítá didaktičnost a hlásání jediného výkladu dějin. Dovoluje, aby výpověď sama vyplynula až ze vzájemného propojování fragmentů v mysli diváka, který z útržků historie, mozaiky faktů i nepodložených spekulací rekonstruuje možný obraz rekreačního komplexu včetně širšího kontextu. Architektonická dokumentace k tajnému projektu je nedohledatelná. Není možné podložit tvrzení o tom, že jedním z autorů byl vězněný architekt Jaroslav Vaculík, jehož syna, herce Lukáše Vaculíka, nechal Hrubý ve svém dokumentu namluvit komentář (Vaculík také účinkoval v ukázkách z filmu Války barev, které se natáčely právě v areálu u Orlické přehrady). Tímto umělým přemostěním, které prostřednictvím fikce a faktu propojuje Vystrkov s rodinou Vaculíků, režisér v dokumentu překlenuje několik historických etap až po současnost. V Resortu se tak zrcadlí nezpochybnitelná proměna společnosti. Hrubý prostřednictvím fabulace vytváří výstižnou tematickou zkratku, která dál vede ke skupině kontroverzních podnikatelů jako Radovan Krejčíř, František Mrázek nebo Miroslav Provod, kteří se stali novými majiteli Vystrkova, jenž díky nim získal opět novou dobovou tvář. Sám Hrubý se nechává v rozhovoru pro Českou televizi slyšet, že natočil rekonstrukci postavenou na tezích a dohadech, nikoli na informacích. Právě spekulativnost však dodává příběhu rekreačního střediska nádech tajemnosti a Resort se tak stává dokumentární detektivkou.

Resort

Hrubý jako absolvent Ateliéru intermediální konfrontace ale nehledá jen příběh místa, ale i příběh o médiu. Vytváří dokumentární pastiš na hranici experimentu. Osvobozuje dokumentární film od objektivity a realističnosti zapojováním zcizovacích postupů – videoartové pasáže nebo prvků hrané fikce v podobě úryvků z hraného filmu, namluvení komentáře hercem nebo vytvoření investigativní detektivní roviny. Příběh se tak rafinovaně přesouvá z objektivnosti úvodní scény, citující materiály z Archivu bezpečnostních složek ČR, k subjektivnímu přetváření. Různorodé audiovizuální materiály, které se doplňují, protiřečí si nebo na sebe upozorňují, zpochybňují dokument jako doslovnou zprávu o realitě či záruku pravdivého odrazu skutečnosti. Resort tak nejen obsahem, ale i formou dokládá režisérovo stanovisko o nemožnosti nalézt pravdu o jakékoli době. Skutečnost se skládá z bezpočetného množství příběhů, pohledů a pravd, protože hmotné dobové důkazy byly mnohdy nedohledatelné.

Pokud se tedy zdá, že snímek Resort neposkytuje tolik faktických informací, kolik by se dalo vzhledem k tématu očekávat, nebo nepředává jednoznačný názor, nejde o nedostatek ale o účelovou nedořečenost formy a snahu autora, aby každý divák sestavil sdělení z fragmentů sám. Hrubého film tak svou formou zároveň neočekávaně vypovídá o pluralitě postmoderního světa a jeho neuchopitelnosti, což logicky vede ke snaze vytvářet si vlastní soukromou verzi skutečnosti, k lapání obtížně uchopitelného skrz vytváření souvislostí mezi fragmenty, k natočení dokumentární rekonstrukce minulosti prostřednictvím nástrojů subjektivizace a fikce.

Minulost ani budoucnost neexistuje

Odhalování soukromých historií, dávno zapomenutých příběhů lze srovnat s únikem do virtuálních světů. Odhlédneme-li od současné obrody žánru fantasy a zasazování moderních mytologických příběhů do hyperrealisticky počítačově vytvořených fiktivních světů, máme zde na druhé straně touhu odhalovat příběhy a fascinující svět nikoli ve virtuálním prostoru, ale ve hmatatelné realitě. Objevováním tajemné atmosféry starých reálných budov, jejichž interiéry zůstávají po celá desetiletí bez lidského zásahu v původní podobě, se zabývá jeden z nejvýraznějších společenských fenoménů současné městské subkultury urban exploration, zkráceně urbex. Jeho stoupenci „urbexeři“ podnikají tajné expedice do opuštěných volně přístupných městských nebo příměstských objektů. V rozpadajících se vilách, starých nepoužívaných kanalizačních systémech, průmyslových objektech či opuštěných nemocničních budovách odhalují netušenou, nebezpečnou, až mystickou tvář všednodenního života. Využívají privilegia „vyvolených“, kteří tají umístění zapomenutého objektu, poodhalují roušku všednodenní přítomnosti, fotografují neinscenovaná zátiší, v nichž je zakonzervován čas. Tito lovci zážitků zachycují genius loci starých míst, s nimiž je spjato bezpočet nezodpovězených otázek a zapomenutých příběhů, otevírají tak třináctou komnatu postmoderního světa postiženého zploštěním času. Nostalgická touha po připomínkách předchozích dob představuje únik z neustálé přítomnosti, v níž je minulost jen rekonstrukcí a budoucnost pouze fantazií.

Resort

Martin Hrubý přenáší principy urbexu z fotografického na filmové médium, jehož prostřednictvím se vydává na napínavou výpravu do utajovaných zákoutí minulosti. Výsledky své expedice sestavuje do formálně různorodého tvaru, kterému je třeba porozumět. Neukazuje budovy rekreačního střediska na Vystrkově pouze jako umělecké objekty, jak bylo jeho původním záměrem, ale přidává jednak sociokulturní kontext, jednak subjektivní prožitek tajemství, napětí a nostalgie. Je třeba přijmout fakt, že Hrubý nepřišel s investigativním, ale s experimentálním dokumentem, jehož cílem není dopátrat se chybějících informací. Resort odpovídá především na otázku, jakým způsobem lze zpracovávat historii tak, aby nebyla jen výčtem minulých událostí, ale vypovídala o současnosti. Dokazuje, že fragmentárnost a nedořečenost formy, stejně jako proplétání fikčních a dokumentaristických postupů, jsou způsobem, jak se přiblížit nepostižitelné komplexitě světa.





další blogy autora:

Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil
Tahle země je našeJanis Prášil o Klusákově novém filmu Svět podle Daliborka13.07.2017 - Janis Prášil
Zaostřeno na Rusko Janis Prášil reflektuje nový film Martina Ryšavého Slepý Gulliver, který měl svoji premiéru na 20. MFDF Ji.hlava a letos na jaře vstoupil do českých kin.27.04.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Kam s dokumentem? aneb Poučení z německé debatyMediální analytik Milan Kruml ve svém únorovém blogu představuje možnou budoucnost vztahu mezi dokumentem a televizí, jež se hojně diskutovala na festivalu Berlinále.21.02.2019 - Milan Kruml
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Zprávy na míru – hrozba tradičním médiímMediální analytik Milan Kruml tentokrát přichází s upozorněním na aktuální dění a statistiky ve vztahu společností Facebook a Google a mediálního světa. 22.11.2018 - Milan Kruml
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka