Záhada lokálek

Andrea Primusová o svém dokončovaném „dokonale nezávislém“ dokumentárním filmu Záhada lokálek, ve kterém si klade otázku, proč od 70. let minulého století převažuje trend rušení lokálních a regionálních železnic v Česku na úkor jejich dalšího vývoje.

Záhada lokálek

Na podzim 2015 jsem při čekání na vlak usilovně přemýšlela, jaký projekt předložím za pár hodin na semináři Management kultury. Nápad nepřicházel, vlak nepřijížděl. „Zase má zpoždění,“ postěžovala jsem si sousedce čekající kousek ode mě. „Aspoň pojede. Před pár lety se ta trať měla rušit,“ konstatovala suše. Vytřeštila jsem oči. Trať z Prahy na Dobříš je velmi vytížená příměstská linka ve všední dny i o víkendu, jen blázen by ji rušil. „To je nesmysl,“ namítla jsem. Autorita bývalé ajznboňačky byla neúprosná: „Dokonce několikrát. Ani nákladní vlaky už tu nejezdí, vlečku k fabrice na Mníšku pod Brdy vytrhali a všechno to ženou na silnice.“ „Proč? A kdo?“ Ukázala do neurčita nahoru: „Nechtějí to. Chtějí, aby lidi jezdili autama.“ 

O tři hodiny později a tři sta kilometrů dál jsem předložila záměr natočit delší dokument o zaniklých tratích a sérii kratších videí zaměřených na konkrétní místa. Vedoucí semináře návrh přijal velmi kladně, za což jsem ho následující rok a půl trvale proklínala. Hledání odpovědí na uvedené otázky rozkrylo neuvěřitelnou šíři a spletitosti tématu regionálních železnic a dopravy vůbec. Zároveň otevřelo potenciál veřejné diskuze a hlubší smysl celého projektu Záhada lokálek

O celé problematice jsem předtím neměla ani páru. Netušila jsem, jak funguje, ani jakou má historii. Vlak vnímám jako samozřejmost a pořádně ho registruji, až když nejede. O koňské dráze na Linec jsem četla, parní mašinky se mi líbí, ale víc nic moc. Dva měsíce jsem se hrabala ve všech možných odkazech, článcích, publikacích, hledala všechno možné o zaniklých tratích a kdykoliv jsem viděla koleje, vhrkly mi slzy do očí.  

Na začátku roku 2016 jsem oslovila řadu vytipovaných odborníků a naplánovala tři dny předtáček, abych zjistila, jak může probíhat natáčení na zrušené i provozované trati.  Neměla jsem pevný štáb ani peníze. Pomohli a pomáhají dobří přátelé, ochotní kolegové i aktivita aktérů. Rozplánovala jsem natáčení, sehnala něco málo peněz a kola se dala do pohybu.

Záhada lokálek

O půl roku později jsem zjistila, že jsem zapadla v bahně, ze kterého se budu hrabat ještě dlouho. Z nostalgického obrázku zarostlých kolejí a sentimentu se vylouplo výsostně aktuální téma současného stavu. „Připravte se na to, že všechny lokálky stejně zrušíme,“ přivítal mě na prvním jednání zástupce Správy železniční dopravní cesty. Jako když vyletí sršeň z hnízda. Šlápla jsem do něj: „Právě proto je chci dokumentovat!“ 

Tendence rušit místní dráhy kvůli nerentabilitě sledujeme od 30. let minulého století, které zesilují s rozvojem silniční dopravy, respektive s výrobou automobilů. Vrchol trendu nastal v sedmdesátých letech, kdy byla v souvislosti s celosvětovým přístupem železnice prohlášena za „morálně zastaralou“ a vládnoucí garnitura navrhla zrušení zhruba poloviny železniční sítě. Realizaci záměru odvrátila energetická krize, přesto bylo několik tratí zlikvidováno. 

Studie Světové banky týkající se porevolučního hospodářství Československé republiky se v tom směru nijak neodlišuje. Navrhuje zrušení čtvrtiny železniční sítě, investice do silnic a převedení vlaků na koridory. Původní záměr směřovat na rychlostní tratě nákladní dopravu se však postupem let vytratil. I nyní slyšíme napříč politickým spektrem pouze o potřebě vysokorychlostních tratí, nad napájecími potůčky se žádná strana nezamýšlí. 

Dokumentace regionálních železnic je téma na celý život. Film je v podstatě pilotním úvodem do problematiky lokálek s přídechem zakázaného ovoce. „Nesmí“ se o nich mluvit, proto „nikoho“ nezajímají, včetně mediálního mikrokosmu, politických stran a producentů. Máme dokonale nezávislý dokument.
 

Vznik filmu a jeho premiéru můžete podpořit v crowdfundingové kampani na portálu Hithit.cz