Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Režisér David Jařab o svém novém filmu

Na počátku cesty tohoto filmu byla jedna myšlenka a jedna výzva. Myšlenka na „portrét“ nejvýznamnější (minimálně z komplexního a integračního hlediska) osobnosti československého poválečného surrealismu a výzva Lucie Králové a Petra Kubicy „udělat si“ v České televizi kreativní dokument. Přestože to nebylo moje první setkání s formátem dokumentu, bylo mi jasné, že v celovečerní stopáži na toto téma mi bude blízké oscilovat mezi rovinami svých profesí a úhlů pohledu. Zabývám se především textovou, výtvarnou a režijní stránkou divadla a hranou filmovou režií. Zároveň se věnuji i scenáristice. Dokument, až na projekt Česká fotka, jehož koncept jsem dával dohromady, jsem více méně pozoroval vždy zpovzdálí. 

Přestože sám pocházím ze surrealistických řad a velká část účastníků natáčení jsou mí přátelé, věděl jsem zcela jistě, že nechci udělat adorativní portrét gurua Skupiny českých a slovenských surrealistů, ale postihnout jeho dvojlomnost. Z širokého díla tohoto teoretika, básníka a esejisty jsem vždy za sobě nejbližší považoval jeho nerealizované scénáře, které vyšly sebrané pod názvem Surovost života a cynismus fantazie. Vznikaly od čtyřicátých let až do počátku let osmdesátých a nesou v sobě něco, co mi bylo vždy blízké. Humor. Černý, sarkastický, perverzní i nehorázný. Všechny tyto polohy ale slouží vedle opulentní ironie zároveň i k pojmenování doby komunistické éry, se všemi jejími každodenními absurdnostmi i celkovým postupným rozkladem. Byl jsem si vědom, že přestože by Effenberger měl mít své místo vedle nejvýznamnějších osobností poválečné kultury, zná ho jen marginální množství čtenářů a nikdy vlastně nebyl žádnému režimu pohodlný. Zaživa ani po smrti. Byla tady jedinečná šance, zvláště když do filmu vstoupil producent Viktor Schwarcz, což umožnilo přemýšlet nad celým projektem trochu velkoryseji.

Pokusil jsem se vytvořit strukturu dokumentu, která by nejen podávala zprávu o jeho názorech, tvorbě či životě, ale tak nějak aby principy jeho tvorby i mého vidění jeho díla obsahovala i forma a jazyk. 


Rozhodl jsem se proto pro prolínání fragmentů scénářů s výpověďmi pamětníků či interpretátorů. Přišlo mi ale zábavné hranice mezi hranými částmi, improvizacemi a částmi dokumentárními poněkud mazat, ponechávat postavy ze scénářů „volně“ žít i v dokumentárních částech, stejně jako používat dokumentární postavy jako komparz v hraných fragmentech. Natáčení bylo velmi soustředěné a nakumulované do několika dní a rámovaly  jej hromadné situace. Vývoj řady detailů, jakož i filmových principů ale podléhal i řadě náhodných okolností. 

Hlavní alterego „černého žraloka“, autobus RTO, jsem našel úplně náhodou, když jsem projížděl obcí Psáry. Parkoval na dvoře jednoho z domů a jeho spolumajitel a řidič v jedné osobě se nakonec stal jednou z postav filmu. Autobus je hlavní dynamickou silou filmu, ale bohužel jeho jedinečný smrad se do filmu přenést nepodařilo. 

Natáčení ale provázely i náhlé změny. Měli jsme předjednáno zapůjčení původního bytu Vratislava Effenbergera, který je ve zcela vyklizeném domě, určeném k rekonstrukci, ale po výměně italského majitele za ruského, se nám dveře tohoto nábřežního činžáku definitivně zavřely. Bylo mi jasné, že o nějakou podobu Effenbergerovy pracovny nechci přijít, vždyť se v ní měli setkat představitelé surrealistického hnutí několika generací, a tak jsem nakonec nechal vystavět na jevišti divadla její kopii a dokonce si pořídil k tomuto dokumentárnímu záznamu i divadelní diváky. Ta zvláštní buňuelovská absurdita inscenovaného setkání, které je ale zároveň setkáním spontánním, torpédovaným z mé strany herecky ztvárněnými postavami z Effenbergerova života, jakož i jeho hrdiny z nerealizovaných scénářů, mi nakonec přišla pro úvahy nad Effenbergrem i snové vzpomínky nejzábavnější.


Ve filmu ovšem nedochází pouze k fluidnímu prolínání hraných částí a dokumentu, ale také k prolínání archivních filmů Ludvíka Švába s Effenbergerem v hlavní roli, s černobílými záběry z 8mm kamery v rukou Jakuba Halouska, které se pouštějí s původními archivy do zvláštního dialogu. 

V době natáčení a především během střihu s Honzou Daňhelem jsem si nakonec uvědomil, že určitý kritický odstup a selektivita v hodnocení Effenbergerova díla nám nakonec dovolily vykutat a očistit právě ta místa a polohy, které jsou v jeho tvorbě jedinečné a především, které promlouvají k realitě dneška a krizi euroatlantické civilizace, stejně tak jako jsou často neskutečně zábavné. Těch čtyřicet let československé historie je totiž v díle „černého žraloka“ reflektováno poněkud jinak, než jak jsme po roce 1989 zvyklí. Nikdo si nic neidealizuje, ale nikdo také ideologicky nesoudí. Jen nesmlouvavě a sžíravě zaznamenává postupný rozklad tehdejšího životního režimu, stejně tak jako si vůbec neidealizuje nic, co se dělo a děje na druhé straně tehdejší barikády. 


Film bude v předpremiéře uveden v rámci projektu Živé kino na utajené projekci s velmi omezenou kapacitou. Více na www.zivekino.cz.