Uprchlická vlna: Budete se na svém konci usmívat?

Tadeáš Daněk o své připravované televizní sérii Uprchlická vlna

Uprchlická vlna

Jednou z nepříjemných součástí povinných školních úkolů na UTB ve Zlíně byla praxe, kde jsme mohli vybírat i z takových bizarností jako kontrola otázek v AZ kvízu. Tentokrát jsem jen „další zbytečné“ zadání nechtěl ošidit, jak jsem míval ve zvyku, ale skutečně se něco naučit. Protože mě zajímal formát dokumentu, rozhodl jsem se vytvořit ve spolupráci s internetovou televizí Stream dokumentární cyklus Islám v ČR. K výběru tématu mě inspirovaly nekonečné hospodské hádky mých kamarádů. Protože jsem o tom sám nic moc nevěděl, bylo pro mě zajímavé zjišťovat, jak to s islámem v naší zemi skutečně je. Pořad vyšel a setkal se s velkou spoustou nenávistných komentářů. Zarazilo mě, kolik osobních výhrůžek mi přišlo jen proto, že jsem chtěl o islámu něco zjistit a říct ostatním. Uvědomil jsem si, že nenávist a strach, které nás obklopují, jsou opravdu nebezpečné. A upřímně říkám, že jsem z toho všeho měl skutečně špatný pocit. Zároveň mi však vlna reakcí zvedla profesní sebevědomí, protože když se o vašem díle diskutuje, a to dokonce vášnivě a s emocemi, je to znamení, že vás někdo sleduje. Tak jsem začal plánovat, že natočím celovečerní film. Jenže do toho vypukla uprchlická krize, která přinesla další velikou vlnu nenávisti a strachu. Nemám dodnes pocit, že bych na tom sám mohl či měl něco měnit, ale vadilo mi, že i moje vlastní rodina se u klidného nedělního oběda dokáže na toto téma pohádat, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že strach došel i ke mně domů. Rozhodl jsem se proto věnovat nadále dokumentárnímu řemeslu.

S kameramanem Janem Peroutem a střihačem Milanem Lukáčem jsme začali plánovat, jak pořad o uprchlících uchopit. Protože tohle téma skloňovala média i společnost ze všech stran, museli jsme najít způsob, jak říct něco navíc. Narazil jsem náhodou na slečnu Sarru, Alžířanku, která má v České republice trvalý pobyt a která nějaký čas působila jako dobrovolník v uprchlickém táboře v Srbsku. Vyzařovala z ní zajímavá energie. Hned jsem věděl, že utáhne celý pořad, a tak vznikl plán natočit pětidílný seriál po 26 minutách vhodný pro vysílání v televizi. Nazvali jsme jej Uprchlická vlna.

Pořád jsem toho mnoho nevěděl, ale už při natáčení Islám v ČR jsem si ověřil, že média prezentují hlavně informace, které vzbuzují emoce, ale obsahově jsou téměř prázdné. Setkání s realitou je totiž často velmi odlišné, a z toho také vyplynul náš přístup k dokumentu – ukázat realitu světa bez záměru vzbuzovat emoce a soudy. Abych se o problematice dozvěděl trochu víc, rozhodl jsem se měsíc před natáčením odjet na Lesbos pracovat jako dobrovolník, abych nasál atmosféru a zmapoval terén, než přijede zbytek štábu. Připojil jsem se k Czech teamu, ale k mému velkému překvapení a zklamání jsme se vůbec nestarali o připlouvající lodě, ale pouze jsme pomáhali ve skladu. Měsíc jsem trávil tříděním oblečení na kabáty ženské a mužské, balil jsem krabice a s žádnými uprchlíky jsem nepřišel do styku. Tou dobou se navíc domlouvala dohoda EU s Tureckem o řešení uprchlické krize, čluny s uprchlíky skoro nejezdily, a když připluly ke břehům Řecka lodě NATO a já byl zavřený ve skladu, už jsem chtěl natáčení odvolat, protože bez nových lodí plných uprchlíků už nebylo co natáčet. Jediné zajímavé informace k tématu jsem tak zatím získával od Adély, která už zde coby dobrovolnice strávila delší dobu a zrovna také pracovala ve skladu. Jednou jsem s ní jel do tábora pro uprchlíky pro nějaké věci. Bylo tam malé dítě a kopalo si s míčem. Adéla mi pověděla, že je to uprchlík a já byl tak nadšený z prvního kontaktu, že jsem vydržel kopat si s ním snad několik hodin. Když jsme si dohráli, Adéla mi řekla: „Ty vole, ty chceš točit o uprchlících a nepoznáš, že sis právě kopal s malým Řekem?“

Uprchlická vlna

Poslední den před příjezdem štábu jsem se rozhodl projet stopem celý ostrov Lesbos z městečka Petry do Sigri. Člunů s uprchlíky začalo opět přibývat, ale přesto jsem se obával, že nic nenatočíme a celý projekt ztroskotá. Na konci vesnice Petry si místní starousedlík ťukal na čelo, že tady chci stopovat. Dokonce mi řekl, že nemám šanci se někam dostat a že očekává, že při této akci jistě umřu. Bylo to pro mě jako znamení, tohle jsou ty chvíle, kdy děláte věci jinak, než jsou ostatní zvyklí, protože jste sami sebou. Cítil jsem, že stopovat prostě musím. Neměl jsem totiž žádnou představu, co řeknu štábu, až přijede. Že jsem byl měsíc ve skladu a bavil se s Adélou? Samozřejmě jsem si pohrával s myšlenkou, že měl ten starousedlík pravdu, ale přesto jsem šel dál a přemýšlel nad celým pořadem. Do toho mi přišla SMS, že štáb vyjel z Česka. Došlo mi, že to po měsíci budou první blízcí lidé, které uvidím. Uvědomil jsem si, že mi je smutno po domovu. A jak jsem se procházel krásnou krajinou ostrova Lesbos cestou do Sigri, uvědomil jsem si také, že uprchlíci jsou na tom skoro stejně. Jenomže oni jdou a domů už se nevrátí. Pro mě příjezd štábu znamená, že se přiblížím domovu, přitom však budu sledovat lidi, kteří se svému domovu možná nenávratně vzdalují. Najednou to celé začalo dávat obrovský smysl a já věděl, že to takhle má být, že jsem tu správně a natočím dobrý dokument. Po asi dvaceti minutách mi zastavilo první auto. Pozdě večer jsem dostopoval do Sigri. Bylo jasné, že nazpět už to ten den nestihnu, tak jsem štábu napsal, ať pro mě přijedou tam.

Když si něco usmyslíte a jdete si za tím, vždycky dosáhnete svého. Ten den, co štáb přijel, se EU dohodla s Tureckem a čluny začaly opět připlouvat. Mnoho následujících dní jsme strávili natáčením toho, jak Sarra pomáhala připlouvajícím uprchlíkům, komentovala situace, ale přestože jsme měli radost z tolika pořízených záběrů, sami jsme začali mít špatný pocit, že natáčení Sarru zdržuje od práce a že touží naplno se zapojit do dobrovolnické pomoci. Ve chvíli, kdy jsme měli dostatek filmového materiálu a přiblížil se tak náš odjezd z ostrova, Sarra nám oznámila, že na ostrově zůstane. My měli v plánu odjet s uprchlíky trajektem do Athén, odkud jsme očima Sarry chtěli sledovat jejich cestu dál do Evropy. Její rozhodnutí jsme samozřejmě plně respektovali a rozhodli jsme se celý koncept pozměnit.

Uprchlická vlna

Dále jsme již natáčeli cestu z pohledu samotných uprchlíků. Zastavili jsme se také zdokumentovat zajímavou a odlišnou situaci na Sicílii. S našimi postavami jsme prošli celou Evropou, zanechali jsme je jejich osudu a znovu se k nim po čase vrátili, abychom zjistili, jaký je jejich život na místě, kam jejich cesta směřovala.

Poslední řádky chci věnovat malému zamyšlení nad tím, co jsem si z celého natáčení odnesl já jako člověk. Od začátku projektu mě provázely problémy, dennodenně jsem koketoval s myšlenkou, že se na celé filmování chci vykašlat, že to nemá smysl. Měl jsem neustále pocit, že mi projekt bere můj osobní život. Ale od uprchlíku a migrantů jsem se naučil jednu věc – zvednout se ze dna a bojovat. Díky těm mnoha lidem s tolika silnými příběhy jsem si uvědomil, že jsem za svůj život až příliš zpohodlněl, a také jsem zapomněl, že když něco cítím, tak si za tím mám jít. Jak mi řekl jeden z uprchlíků Sámer, se kterým jsme natáčeli: „Až bude váš čas na tomto světě u konce a ohlédnete se za svým životem, budete se usmívat?“ Tato otázka se mi vryla do paměti i do srdce. Teď dělám každý den něco pro to, abych ten úsměv na tváři měl, až přijde můj čas. Na závěr si dovolím ještě jeden citát, kterým mě inspirovala dívka, která je mému srdci nejblíže: „Všechno dobře dopadne, jinak to ani nejde.“





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueSametová FAMUVizuální umělkyně a filmová teoretička Lea Petříková píše o filmu Sametová FAMU, který připravuje ve spolupráci s dokumentaristou Janem Rouskem. Půjde v něm o pohled na revoluční události roku 1989 perspektivou FAMU.Lea Petříková
dok.revueLet vinyRežisérka Tereza Tara představuje svůj nový, osobně laděný celovečerní dokument Let viny, který připravuje už deset let.Tereza Tara
2.19O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová Tyson
1.19Dunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský
F1.18PasažéřiJana Boršková o svém dokončovaném filmu PasažéřiJana Boršková
4.18Natáčení ve skrytém městěTomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.Tomáš Elšík
dok.revueDobré zprávyOndřej Šálek o svém novém filmu s pracovním názvem Dobré zprávyOndřej Šálek
3.18Máme na vícDokumentarista Robin Kvapil o svém novém filmu Máme na víc, jenž odhaluje pozadí prezidentské kampaně Michala Horáčka. Robin Kvapil

starší články

.DOK.REVUE
04. 12. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková