Univerzity a svoboda

Nový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.

Z filmu Univerzity a svoboda (2019)

O filmu pro dok.revue diskutovali prorektor Univerzity Palackého v Olomouci (UPOL) a odborný pracovník tamní katedry divadelních a filmových studií Petr Bilík (PB) a kunsthistorička, pedagožka a publicistka Milena Bartlová (MB), která působí na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze.

Daří se podle vás ve filmu zachytit nejpodstatnější problémy českého vysokého školství a jejich proměny? 

PB V rámci sedmi let se tvůrcům podařilo detekovat řadu palčivých problémů vysokých škol. Některé z nich však už nejsou příliš aktuální a mnohé z nich jsou vnímány velmi úzce anebo v odtažitém detailu, přitom jsou součástí mnohem širšího komplexu proměny povahy vzdělávání, který je k diskuzi. Nejsem si například jistý, zda tím nejpalčivějším problémem je dnes to, že někdo před mnoha lety špatně citoval v rámci své diplomové práce, nebo zda je dnes zásadní otázka predátorských časopisů. Osobně vidím problém spíš v publikování pro publikování a výkonnosti bez efektu, kdy je nakonec téměř jedno, kde se text objeví, pokud ho nikdo nečte a nereaguje na něj. 

Ne každou jednotlivost, kterou dokument ukazuje, lze vynést jako princip. Dokument vyjevuje mnohé aspekty, které byly ve své době viditelné a rezonovaly v médiích, ale hloubku celého problému se podle mě úplně nepodařilo vystihnout. Navíc jde o trošku zpožděnou polemiku, protože rytmus dění na univerzitách je dnes tak rychlý, že se jejich krajina a její pravidla mění spíše v horizontu měsíců než let.

Jaký je tedy dnes podle vás ten nejpalčivější problém vysokého školství u nás? 

PB Určitě je to masifikace vysokého školství, což dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi naznačuje, ale je třeba si do důsledků říct, co tedy takový postup znamená. Budeme liberalizovat české vysoké školství, nebo nebudeme? Tento problém je v dokumentu naznačen, ale není vystižen. Znám dřívější filmy i politické názory autorů i jejich společenské nastavení, a tak bych předpokládal, že jsou v tomto ohledu pro liberalizaci, nicméně v dokumentu mám chvílemi pocit, že se odkazují spíše k modelům prvorepublikového školství či k modelu platnému v devatenáctém století, které ale dnes nelze požadovat při měnících se společenských podmínkách. A to stále mluvíme o současném stavu, nikoliv o budoucím vývoji, který ve filmu paradoxně naznačuje figura tvůrci spíše karikovaná – Jiří Nantl, bývalý první náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy ve vládě Petra Nečase. My skutečně nevíme, jak bude za deset let vypadat funkční životní náplň lidí, zda budou potřeba určité obory na trhu práce, jestli nás nenahradí v jistých směrech robotizace a digitalizace či zda se nesníží počet odpracovaných hodin v týdnu. A jestli některé obory vysokých škol nebudou do jisté míry společensky užitečnou kratochvílí s převažujícím kultivačním efektem. Nejde o mé přání, ale o jednu z mnoha vývojových linií, které nelze trvale vytěsňovat či ironizovat. 

MB V tomto ohledu si naopak myslím, že je dokument možná nejúspěšnější. Otevírá totiž zásadní rozpor mezi tím, že od vysokých škol očekáváme hlubší a lepší vědění, inovace i to, že v tomto duchu bude vychovávat další generace, a zároveň chceme, aby bylo vysoké školství maximálně demokratizované, aby šedesát sedmdesát procent populace vysokou školou procházelo, ať už z nejrůznějších důvodů včetně těch kratochvilných – což je mimochodem zcela legitimní problém. Vědomě sice tento klíčový rozpor dokument nenastoluje, ale sám se v něm otevírá a tvůrci to podporují například vhodným výběrem řečníků – od toho ostatně je to film, a ne studie. Sice dokument tento rozpor nedokáže vyřešit, ale to nedokážeme ani my a obávám se, že to nedokáže dnes nikdo. Tento rozpor je čím dál zřetelnější. Před dvaceti lety byl zahájen známý Boloňský proces, v němž na Západě tehdy dospěli k tomu, že je potřeba demokratizovat vysoké školy. Ovšem před dvěma lety bylo na úrovni Evropské unie konstatováno, že to tak jednoduché zase není. Na druhou stranu souhlasím s kolegou Petrem Bilíkem, že dokument Univerzity a svoboda je sběr, který není zjevně úplně cílený a nemá jednotnou linii. Tvůrci natáčeli to, co bylo zajímavé, a pak se to sklenulo osobním příběhem Víta Janečka, kterému neprodloužil děkan FAMU smlouvu.

Naznačili jste, že některé postavy či témata jsou představeny tendenčně. Cítíte z filmu celkový postoj autorů?

PB Ve filmu jsou podle mě patrné apriorní kritické postoje k jednotlivostem, ale necítím z něj celkový, kompaktní autorský postoj. Má pro mě více publicistickou a provokativní hodnotu, než že bych v něm spatřoval umělecké gesto s obecným přesahem.

MB Já tam naopak vidím jednotnou ideu. Myslím si, že film má jednotného ducha, a tím je názor, že vysoké školství by mělo být místem pravdivosti a vše, co neslouží k podpoře výchovy k pravdivosti, je špatné. Takhle já vnímám ten dokument a koresponduje mi to s tím, jaké filmy oba autoři natáčejí. Na této rovině jde o určitý žánr, který neřeší a ani neotevírá ty nejpodstatnější problémy. A tím se vracím k otázce po nejpodstatnějších a skutečně aktuálních problémech vysokého školství, mezi něž patří podle mě to, že dnes asi už opravdu všichni vysokoškolští studenti pracují. To je důsledek neoliberálního prostředí mimo školy. Jak pak mohu jako pedagog po studentech chtít, aby naplňovali ideál svobodné tvorby a kritického poznání, když nemají dostatek času číst knihy, které by číst potřebovali? Navíc: učím dvacet dva let a nemohu si zakrývat, že vzdělanostní úroveň studentů výrazně klesá. Dnes studenty dějin umění nepřinutím ani naučit se alespoň číst německy. Tento problém se pak ještě vyhrocuje v doktorském stupni studia, kde se doposavad příliš neřešilo, zda jsou doktorandi zaměstnanci školy, nebo její studenti. V něčem se hodí jedno, v něčem zase druhé. To vnímám jako klíčový problém. Naopak co se týče akreditací a financování škol, které film rozebírá, tam, myslím, reprezentace dospěly k jakž takž rozumným kompromisům.

Z filmu Univerzity a svoboda 

PB Souhlasím. Přitom jsou právě decentralizované akreditace v dokumentu vnímány jako krizový moment. Tvůrci, pokud to dobře chápu, ve vnitřní akreditaci tuší praxi, která může podlomit kvalitu vysokých škol, princip této metody by však měl mimochodem sloužit k tomu, aby se zohlednily odlišnosti jednotlivých oborů a vnímání jejich zaměření, úspěšnosti a výkonnosti. 

Pokud chceme, aby většina obyvatel byla vysokoškolsky vzdělaná, tak nemůžeme zároveň trvat na elitním školství. Co je společensky žádoucí? Možná se vysoké školy budou muset postupně smiřovat s proměnou vlastního statusu, což je ostatně dlouhodobý proces. Ve filmu Lidi na kře Martina Friče ze třicátých let je zachycena společnost v modernistickém přelomu, kdy mladí lidé najednou vykonávají povolání, kterými se předtím nešlo živit – on hraje fotbal, ona bude lékařkou! Pro střední stav šlo o šokující skutečnosti, přitom se z dnešního pohledu jednalo o příznaky liberalizující se společnosti. A podívejte se na poválečnou Velkou Británii a hnutí tak zvaných rozhněvaných mladých mužů a jejich reakci na liberalizaci systému univerzit, které měly jasnou představu o výchově. V tomto světle se i nyní jedná o překotné zpřístupnění systému širokým sociálním skupinám a zcela jistě i o inkluzivní odstraňování dědičnosti sociálního kapitálu. 

Je také důležité si uvědomit, jaká slova používáme. Když řekneme liberalizace, zní to hezky, ale když řekneme masifikace, narazíme. Když použijeme termín intenzifikace, zní zle, ale když řekneme zkvalitnění vzdělávání, jsme v opačném významovém spektru, přestože popisujeme totožné jevy. Ve stejné polaritě lze vnímat i vývoj vysokých škol a výzkumných struktur v posledních deseti letech a jejich institucionální nastavení. Společnost vyžaduje špičkový a pokud možno aplikovaný a měřitelný výzkum, jehož lze dosáhnout jen díky manažerskému řízení, a zároveň existuje obrovská tenze v tom, jak jsou univerzity strukturovány a že u nich předpokládáme ohromné akademické svobody. Ty jsou v podstatě realizovány skrze akademický senát, takže velké manažerské vzmachy se v tomto prostředí provozovat nedají. Tento rozpor je řešitelný jen komunitností a vzájemným porozuměním všech zainteresovaných. Poruchový moment může vyvolat kaskádový efekt, který se třeba projeví v neřiditelnosti těchto institucí. Vysokoškolské instituce jsou takto vymyšleny a řízeny, popsané tenze jsou v nich geneticky zakódovány, a to se přelévá například i do problémů FAMU, které jsou ve filmu zachyceny.

Jak hodnotíte v dokumentu osobní linku jednoho z tvůrců, Víta Janečka, dlouholetého pedagoga FAMU, kterému nebyla děkanem prodloužena smlouva?

PB Osobní situace Víta Janečka na FAMU podle mě není obecným problémem, který lze nějak jednoznačně popsat a řešit. Univerzity mají samosprávu a každý se v tomto prostředí může dostat do vyhrocených situací ze strany managementu, ale i ze strany akademické obce. Vítek Janeček má docenturu, byl proděkanem, je to tedy relativně mocná figura, která v soukolí FAMU léta fungovala a spolupomáhala školu vytvářet. Jeho potíží je mi líto, ale sám z nich nedokážu destilovat princip, natož východisko.

MB Měla jsem pocit, že tvůrci začlenili svůj osobní příběh do filmu jako pointu, a to díky scéně, kdy bylo Janečkovi na plná ústa děkanem FAMU Zdeňkem Holým řečeno: Nechci, abys tu byl, protože jsi napsal článek, který kritizoval vedení FAMU. Znám řadu podobných situací, které ale nikdy nebyly vyjádřeny tak otevřeně. Říkala jsem si, jak ta scéna asi byla natočena, ale asi má smysl i skrytá kamera. Je to výmluvný moment situace, kdy někdo neprodlouží někomu smlouvu za kritický názor. Jinak jsem ten film jako celek nevnímala egocentricky.
 

"Dokument upozorňuje na zásadní rozpor mezi tím, že od vysokých škol očekáváme hlubší a lepší vědění, inovace i to, že v tomto duchu bude vychovávat další generace, a zároveň chceme, aby bylo vysoké školství maximálně demokratizované, aby šedesát sedmdesát procent populace vysokou školou procházelo."
 

PB Filmový střih je silná zbraň a Vít Janeček se na střihu filmu podílel, takže netušíme, co té scéně ve skutečnosti předcházelo a co následovalo. Samozřejmě platí, že podobné věty ani myšlenky by neměly vůbec zaznít.

MB Když mluvíme o FAMU, musím říct, že mám s tímto filmem jeden metodologický problém, a to že se v něm směšuje příliš jednoduchým způsobem umělecké vysoké školství s univerzitami. Mám mnoholetou pedagogickou zkušenost z Masarykovy univerzity v Brně, krátkou z Fakulty humanitních studií UK v Praze a zároveň deset let působím na umělecké škole. Ten rozdíl je vážný. Ve chvíli, kdy se problémy, které dlouhá léta trápily univerzitní prostředí, dostanou až na uměleckou školu, tak se umělci samozřejmě naštvou. Dlouho měli pocit, že jsou uchráněni, že umělecké školy jsou jiné. 

PB Zásadní rozpor uměleckých vysokých škol je v tom, že na jednu stranu kladou důraz na velký autorský vklad, vzmach a individualismus, ale na druhou stranu musí školu někdo řídit, získávat pro ni finanční prostředky, vést administrativu a zachovat funkční mechanismy, které jsou transparentní pro akreditační komisi. A tato tenze je na FAMU intenzivnější než kdekoliv jinde, protože viditelnost a společenská prestiž filmařů je ještě silnější než u jiných umělců. Zároveň film sám je médium obapolné – na jednu stranu je už sto let centrem zábavního průmyslu, na druhou stranu je často vyhroceně artistní. 

MB A společensky kritický, což je podstatné a není to totéž. Navíc jde na FAMU o větší peníze než na jiných uměleckých školách. Dělat film je zkrátka dražší než malovat obraz. Během sledování dokumentu Univerzity a svoboda se mi ale vybavila první půlka devadesátých let u nás, kdy byla hlavním heslem nezávislost, obnovily se akademické svobody, ale zároveň nikdo nevyměnil obyvatelstvo. Základ celé vědy i univerzit zůstal stejný. Co tehdy s tím? Tento problém film neukazuje. Lidé se na pozice v minulém režimu dostávali díky tomu, co bychom mohli nazvat jako morálně negativní výběr. Ten, kdo spolupracoval s bývalým režimem, nebyl po roce 1990 vítán. Ale všechny jsme nemohli poslat do důchodu. Do toho se míchaly generační a osobní spory. A to vše leží v základech dnešního stavu. Když v dokumentu vidím členy bývalé Akreditační komise, která je ve filmu podávána v pozitivním světle oproti současnému Národnímu akreditačnímu úřadu pro vysoké školství se systémem vnitřních akreditací, tak si u některých vzpomenu, kdy a za jakých okolností vstoupili do komunistické strany... V novém tisíciletí jsme pak po hlavě skočili do neoliberálního světa. Na brněnské univerzitě, kde jsem v té době učila, byl rektorem Jiří Zlatuška, který ihned začal implementovat Boloňský proces, a během dvou let se mu to podařilo. Zpětně dnes vidím, že bylo dobře, že se mu to podařilo tak brzy, ale také to, jak to bylo zbrklé.

PB To je dobrý příklad – podívejme se, co se v případě Masarykovy univerzity v Brně stalo. Jiří Zlatuška kdysi manažersky ovládl univerzitu a poměrně radikálně prosazoval její priority v celorepublikovém milieu. Jak to hodnotit? Z pohledu tvůrců filmu bych řekl, že šlo o manažerské kroky, které by akademický senát neměl dovolit, protože mohly kolidovat s akademickými svobodami. Ale přitom dnes Zlatuškovu snahu implementovat mezinárodní trendy či demokratizovat propustnost univerzity hodnotíme pozitivně. To jsou složité věci, ke kterým se Janečkův a Piussi film staví skoro lehkovážně. Identifikuje řadu problémů a zaujme k nim letmé stanovisko. Například Akreditační komise (AK). Film poměrně manipulativně ilustruje, že bývalá Akreditační komise byla dobrá a současný Národní akreditační úřad pro vysoké školství vede k něčemu horšímu. Jak na to však tvůrci přišli? Nechávají zaznít slova bývalé předsedkyně AK Vladimíry Dvořákové a bývalého tajemníka AK Jiřího Smrčky, ale to, co se odehrálo s Akreditační komisí, byl přece důsledek konsenzů na všech vysokých školách, které se shodly na tom, že vnitřní akreditace povedou k menšímu tlaku v rámci centralizovaných procesů na vysokých školách a že budou schopny vyhodnocovat kvalitu mnohem individuálněji. To je příklad, kdy určitý problém film nepojímá celistvě, jen ho nadnese a příznakově řeší. 

Dokážu si představit toto téma filmově pojednané jako staccato apelů ke krizové situaci, nebo jako ryze osobní příběh jednoho akademického boje, případně esej o současných hodnotách. Ale místo toho na mě dokument působí jako směs publicistiky, obecných názorů autorit a osobní zpovědi. Přitom měl velký potenciál – Vít Janeček i Zuzana Piussi jsou podle mého názoru nesmírně talentovaní filmaři a mají co říct, do procesů na univerzitách vidí jako málokdo z uměleckých kruhů. Očekával jsem přetavení tématu a jednotlivých motivů do formálně a žánrově jednotnějšího hlasu.

Z filmu Univerzity a svoboda 

MB Ne že bych měla univerzální recept na to, jak ze současné situace ven, ale jediná možná a rozumná cesta je, že se spolu tyto dvě věci – tedy neoliberální tlak na aplikovatelnost vzdělání na jedné straně a tradice intelektuální svobody a kritického myšlení na straně druhé – budou neustále přetahovat. Měli bychom mít sílu v tom přetahování pokračovat a nechtít, aby jedna strana zvítězila. A v ten moment má smysl zdůraznit, že jeden či druhý pól není méněcenný, což z dokumentu malinko cítím. Vidím však ještě jeden vespod ležící masivní problém, totiž to, co je v českém prostředí zvykem označovat jako kvalitní vědu a kvalitní vzdělávání. U nás na tom podhoubí z devadesátých let vznikl systém, který je docela kocourkovský. Týká se to jak vědy, tak vysokých škol, tedy mluvím o humanitních a sociálních vědách. Neustále se mluví o excelenci a světové kvalitě, ale české prostředí dokáže vypěstovat světovou kvalitu sotva jednou za generaci, a tak se za excelenci označuje lepší průměr. A protože jsme malá společnost, tak to má incestní techniky. I když na ně člověk nechce přistoupit, tak je k tomu okolím donucen – když například nebudu své absolventy prosazovat stejnými mocenskými technikami, jako to dělají ostatní, tak budou hendikepovaní. Politici, kteří jsou za tento stav českého školství zodpovědní, své vlastní děti nechávají studovat na středních soukromých školách nebo v zahraničí. Elity se našeho vzdělávacího systému neúčastní. 

PB Naprosto souhlasím. Vezměte si zářný příklad prezidenta Miloše Zemana, který kritizuje obory, jež studuje jeho dcera v Londýně. Přitom by asi stačilo, aby průběžně nebyl rozšiřován počet vysokých škol. Vznikla tak spousta soukromých institucí a došlo ke zkorumpování systému, které pociťujeme dodnes a jež se projevovalo bojem o uchazeče, praxí levných titulů či létajících profesorů, blokací dynamických trendů, které tradičním univerzitám odsávaly soukromé subjekty. Toto rozmělnění, ke kterému došlo, je pro současný stav klíčové a bude zapotřebí jisté odvahy k nápravě. 

Ještě upozorním na další dichotomii, která je v tom všem skryta. Na jednu stranu dbáme na to, aby vysoké školy byly kvalitní ve smyslu nějaké předchozí etapy, tím ale mnohdy znemožňujeme, aby reflektovaly současnost. Dodnes jsme kupříkladu v potřebném rozsahu nevygenerovali obory, které by se věnovaly mediální gramotnosti. Teprve nedávno jsme zakreditovali televizní studia – třicet let po sametové revoluci! Nemáme u nás obory, které by reflektovaly sociální sítě, jež nás už pár let ovládají. Společnost po univerzitách chce, aby nejen reflektovaly současnost, ale také ji předjímaly, a zároveň vyžaduje z principu konzervativní instituci. Podobně je na tom i sama akademická obec, která tyto dva protichůdné vektory stěží balancuje.  

Na univerzitách hrozí ještě jeden časovaný problém, a to je nerovnost mezi obory, jaká nemá ve společnosti obdoby. Vedle aplikovaného výzkumu kupříkladu v technických a přírodovědných oborech, které disponují vysokým investičním kapitálem i mzdami, máme adekvátně výkonného humanitního vzdělance či umělce, který se ani nepřibližuje platu svých kolegů. Podobné rozdíly jsou v doktorandských stipendiích a nástupních mzdách vysokoškolských pedagogů, které jsou drženy relativně nízko ve srovnání s platy seniorních vědců. Závislost na grantech pak pro změnu zabraňuje pedagogům ve zodpovědné pedagogické činnosti, což je velký problém, který v dokumentu také zazní jen okrajově. Vysoké školy vždy primárně měly být pro studenta, což se dnes začíná vytrácet na úkor řešení grantových projektů. 

K čemu podle vás v dnešní době je pro společnost přínosné univerzitní vzdělání? 

PB Univerzita má tři role: vzdělávací, výzkumnou a společenskou. Věda a výzkum by měly být aktuální a na světové úrovni a v důsledku mohou přispět k hospodářskému růstu společnosti na základně nových poznatků a modernizace průmyslu. Vysokoškoláci by měli být schopni globální orientace a komunikace, společnost vnímají liberálněji a kritičtěji, takže dopady jsou v obecném slova smyslu kultivační.

MB Studentům říkám ráda bonmot, že na univerzitu přišli s tím, že vědí, jak to je, a teď se chtějí dozvědět víc. A mou pedagogickou ambicí je, aby odcházeli s tím, že vůbec nevědí, jak to je, a že se to všecko teprve ukáže. Zastávám provokativně konzervativní stanovisko, že smysl vysoké školy je různý podle různých oborů. U humanitních oborů začíná být úkolem udržet existenci intelektuální tradice. Liberalizace, o které jsme mluvili, vede ke změlčení a zplaňování a nevíme, co s tím. V této dynamice je úkolem oborů, jako jsou dějiny umění, historie či filozofie, udržet vzdělanost alespoň na naší úrovni. Je podstatné umět několik jazyků, myslet kriticky, mít načteno, mít schopnost zasazovat věci do kontextu, hledat kontinuitu. Nemyslím si, že to, co je nové, je automaticky dobré. Měli bychom spíš sledovat to dobré než to nové, být schopni sdělit své poznatky veřejnosti a neuzavírat se do slonovinové věže. 

Tato diskuze je důkazem, že dokument Univerzity a svoboda může fungovat jako zajímavý podnět k debatě nad problémy vysokého školství nejen u nás. Což ostatně tvůrci s filmem dělají. 

PB Je skvělé, že film tematizuje řadu problémů vysokého školství, které jím nyní otřásají, nebo otřásaly dříve a nejsou adekvátně veřejně diskutovány. Nicméně očekával bych kompaktnější, srozumitelnější a soustředěnější tvar. Je velmi dobře, že obsahová náplň filmu i jeho dopad rozšiřují projekce s diskuzemi, kde mohou být konkrétní aspekty aktualizovány a třeba i alternativně vyloženy.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
3.16Od deziluze ke KiskoviDiskuze o filmu Těžká Volba Zuzany PiussiJitka Lanšperková
2.16Nevyužitý potenciál cestování trabantemSocioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechuJitka Lanšperková
1.16Život v mravním vzduchoprázdnuDiskuze nad novým dokumentem Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásouJitka Lanšperková
6.15Mnohovrstevnatý osobní příběhDiskuze ke snímku Tomáše Kratochvíla Češi proti ČechůmJitka Lanšperková
4.15Pláč pro Steva JobseDiskuze nad dokumentárním filmem oscarového režiséra Alexe Gibneyho Steve Jobs: Jak změnit světJitka Lanšperková

starší články

2.19DOK.REVUE
24. 06. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková