Tónina umírání

Rozhovor s režisérem Markem Boudou o jeho filmu Tónina ticha, který spolu s filmem Báry Kopecké Umírání pro začátečníky tvoří dvojdílo věnované odchodu z našeho světa.

Umírání pro začátečníky / Tónina ticha (Bára Kopecká, Marek Bouda, 2017)

Marek Bouda uvádí svůj snímek Tónina ticha v diptychu s Umíráním pro začátečníky Báry Kopecké. Věnuje se v něm vztahu hudby a emocí, stěžejní části jeho eseje sledují obyvatele hospiců poslouchající hudbu svého mládí. O tom, jak souvisejí a jak se naopak liší oba společně uváděné snímky a proč jsou vlastně uváděny bok po boku, o naplněnosti svého autorského záměru a o problematice pojímání a zobrazování silných emocí v české kinematografii, se Marek Bouda vyjádřil v rozhovoru.


O smrti se často mluví jako o tabuizovaném tématu, tahle fráze padla i v různých propagačních materiálech k filmu. Přitom nemám pocit, že by se o ní lidé ostýchali mluvit... Staří lidé mají často připravený detailní harmonogram svého pohřbu, obstarávají si vlastní hrob a tak dále...

Stejně tak v umění jde a vždy šlo o jedno z nejfrekventovanějších témat. Tohle tabuizování asi platilo na rovině médií, nicméně poslední roky vidíme, že už přestalo platit – nový článek se objevuje skoro každý týden. Takže bych alespoň za sebe neřekl, že nám jde o otevření něčeho, o čem se v tuto chvíli nemluví. Nejde nám ani o zlepšení situace v hospicích, o péči o tamní „klienty“, jak se jim říká, zkrátka o nic hmotného. Prostě nejde o publicistiku. Můj film vypráví o hudbě a o emocích spojených s ní, o sebereflektivních náladách. Částečně v kontextu s umírajícími, nemocnými lidmi, přesto většina lidí z mého segmentu má ke smrti, doufám, daleko. V Bářině případě vím, že bohužel několik jejích lidí už zemřelo.

V Tónině ticha se nesnažím hledat složité, sofistikované výpovědi, co jsem vypozoroval je mnohdy vlastně poměrně banální – v přirozeném slova smyslu. Šlo mi zkrátka o okamžik sebereflexe v hudbě. Bára Kopecká pak na to šla zase jinak.

Z toho, co popisujete, mi nepřipadá, že bylo nutné dát tak prominentní prostor zrovna lidem na konci života.

Hudba v sobě má mnohdy míru abstraktnosti, a jak je něco abstraktní, jde v tom vždy nalézt i smrt, když budu přehánět. Iniciační moment tohoto konceptu pro mě ale byl, když jsem své umírající matce, která milovala vážnou hudbu, přivedl svého kamaráda pianistu Honzu Bartoše, aby jí ještě zahrál. A když hrál, viděl jsem v její tváři celou „historii“, celé „dějiny“. Šlo o velmi sugestivní zážitek a hodně jsem si přál ho někdy převést do filmu. I když nemám pocit, že se mi to úplně podařilo, protože jsem se pohyboval v určitých podmínkách, ať už vyplynulých ze situace natáčení, nebo ze smluv s Českou televizí.

Co byste potřeboval, aby bylo jinak?

Z mého hlediska by bylo dobré, aby byla moje část asi o deset minut delší. Také mi úplně nevyhovuje jeden voiceover ke konci, podle mě vyřčené bylo jaksi nadbytečné. Možná jsou ty změny k lepšímu, možná ne, nechci to sám posuzovat. V něčem jsem zkrátka ustoupil.

Téma smrti je velmi komplexní a komplikované. Pohyboval jste se v něm v rámci oněch omezení zcela svobodně, nebo jste se cítil vázaný povinností zahrnout něco, co nemůže být vynecháno?

Pohyboval jsem se velmi volně, jde o ryze osobní, esejistický film. Ale musím říct, že umírání jako takovému se věnuje hlavně druhý film. Vycházel jsem pouze z té premisy, že staří lidé budou víc otevření oné mnou vyhledávané sebereflexi.

Nesleduju ty věci analyticky ani publicisticky, jde mi o impresi. Četl jsem sice jednu učebnici hudební psychologie, sešel se i s jedním odborníkem v tomto oboru, ale nakonec se vydal úplně jinou, osobní cestou.

Je pravda, že hudba a smrt jsou propojené přinejmenším skrz pohřební rituály. Snad každý pohřeb v každé kultuře je doplněný nějakým hudebním doprovodem.

Protože hudba vzbuzuje potřebné emoce, obzvlášť spolu s nějakým kostelem či pohřební kaplí – jde vlastně o stejný princip jako u kázání nebo bohoslužby. Zvažoval jsem, že se tomu budu částečně věnovat a natočím nějakou scénu v krematoriu. Pak jsem to ale vzdal – bylo jednak obtížné a jednak na hraně etiky se tam vnucovat a narušovat něčí pohřeb kvůli vlastnímu zájmu. Trochu prostoru tomu ale dala Bára ve své části.

Přestože se hodně snažím propojit to, co popisujete jako svůj zájem, s tématem umírání, jsem neustále zmatenější, proč vlastně je váš film uváděný spolu s tím Báry Kopecké, navíc většinou pod společným titulem Umírání pro začátečníky.

Já jsem vždycky chtěl, aby jako název filmu figurovala pojmenování obou částí oddělená pomlčkou. Bohužel to tak často není, Bára uvedla jako oficiální název jen Umírání pro začátečníky, což bohužel vyvolává v divácích představu o určité škatulce, do níž se zavírá i Tónina ticha – která by opravdu neměla být vnímána jako film o umírání.

A proč dvojfilm?

Asi protože jsem poměrně neschopný chodit po grantových komisích a nebýt Báry, nikdy by můj segment nevznikl.

Obě poloviny vznikaly odděleně?

Mentálně zcela, jen jsem stál u Bářiny části i za kamerou – stříhala už sama. A můj segment pak vznikal úplně bez její přítomnosti. Autorsky jde o dvě oddělená díla.

Jak se shánějí staří lidé na hraně života ochotní spolupracovat na natáčení?

Vlastně to nebylo obtížné, kamarádka nám doporučila brněnskou nemocnici, tam jsme jeli a setkali se s velmi ochotným ředitelem, který nám umožnil obejít pokoje a zeptat se lidí, jestli by byli ochotní promluvit na kameru nebo se nechat natočit. Také jsme natáčeli v hospicu v Čerčanech, což zařizovala Bára, ale nepamatuji si, jak k tomu přišla.

Uvědomovali si všichni respondenti v plném rozsahu, že jsou součástí natáčení?

Ano. Naši respondenti byli všichni svéprávní, vědomí si situace a v relativně stabilním stavu. Vše je i adekvátně legislativně ošetřeno. Pro Bářinu část jsme pak natočili i pár záběrů s lidmi, kteří byli v terminálním stavu, ale nakonec je nepoužila. Vůbec mi přišlo, ale jde jen o můj dojem, že Bára poněkud ustoupila ze své původní koncepce a vydala se jaksi „smířlivější“ cestou. Nevím, jak to říct – řekněme snad „méně bolestnou“. Což mě osobně trochu mrzí.

Nemůžu si u tohoto tématu odpustit otázku o voyeurismu, o sledování utrpení druhých.

Neřekl bych, že jsem sledoval utrpení – naopak jsem sledoval uvolnění při poslechu hudby. Navíc jsem vlastně natáčel jedinou paní v konečném stavu, a tu nakonec nikdo z nás do filmu nedal. Sám jsem byl přítomen u umírání mých rodičů a kamaráda – manžela Báry. To pak máte prostě už přece jenom jiný vztah k takové situaci. Slovo „voyeurismus“ není namístě.

Přece jen ukazujete dlouhé minuty detailů starých lidí poslouchajících hudbu ze svého mládí... Jde o velmi smutné, dojemné scény.

Protože takové ony momenty jsou. Jak jsem říkal, neobjevil jsem nic složitého ani komplexního, ty emoce jsou většinou velmi přirozené a vlastně prosté. Dá se to nazvat emocionálním vydíráním? Možná bude mít někdo tu potřebu, ale jak jinak k nim přistoupit?

Přemýšlel jsem o tom hodně. Vlastně mám doteď pochybnosti, jestli jsem udělal dobře, jestli jsem se zachoval správně. Na druhou stranu mám dojem, že tenhle strach prostupuje celou českou kinematografii – strach z velkých a silných emocí, z negativních pocitů, z dojetí – v důsledku se vše ředí humorem. Někteří to nazývají „specifikem“ české kinematografie oproti třeba polské, já tomu říkám „problém“.

I přes trvající pochybnosti jsem se tedy rozhodl se nebránit síle pořízeného materiálu a řešit případné řeči o citovém vydírání až později – hlavně aby film fungoval. Samozřejmě že se musí dát pozor, aby z výsledku nebyl kýč, což ale platí hlavně u hraných filmů. Je to složitá otázka – těžká odpověď.

Možná v tom spočívá ono tabuizování smrti, o němž se často mluví, i když jste sám zmínil, že se o ní vlastně mluví poměrně často? Bránění se její tragičnosti odlehčováním?

Jde hlavně o tabuizování emocí jako takových. A smrt s sebou nese extrémní emoce, proto se na ní tahle naše tendence projevuje. Na druhou stranu vlastně nelze žít s permanentním vědomím vlastního zániku a zániku blízkých, dokonce ani v okamžiku, kdy jste přítomen konci druhého. To by se člověk akorát zbláznil.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.18Šest let podpory nejen dokumentárního filmuBilancování zástupců dvou generací Rady Státního fondu kinematografieMartin Svoboda
2.18Poslání FAMU – pohledem jejích 6 děkanůKolektivní rozhovor 6 děkanů FAMUMarek Hovorka, Jitka Lanšperková
1.18Jsou polští filmaři sebevrazi?Polský experimentální tvůrce a dokumentarista mluví o svém filmu Opera o Polsku, který rezonuje i za hranicemi jeho rodné země.Martin Svoboda
F5.17Svět nemá smysl, umřem a nic se nestaneRozhovor s Robinem Kvapilem, režisérem laskavě anarchistického filmu Všechno bude fajn, jenž byl uveden v soutěžní sekci Česká radost na 21. MFDF Ji.hlava.Matúš Slamka
F4.17Bylo pro mě problematické na někoho namířit kameruRozhovor s Violou Ježkovou o jejím filmu Všechno má svůj čas
F3.17Nepohřbený LeninRozhovor s Tomášem Glancem, dramaturgem festivalové sekce Ikona Lenin.Veronika Jančová
F3.17DIY DužanRozhovor s Dužanem Duongem (nejen) o jeho novém filmu Bo HaiTomáš Poštulka
F1.17Poetický dokument nabízí dobrý způsob, jak reflektovat paradoxy technologiíRozhovor s Petrem Salabou, režisérem filmu llllllIIIIl, jenž bude mít svoji premiéru v soutěži Česká radost na 21. MFDF Ji.hlava. Tomáš Poštulka
F2.17V dokumentu si člověk nesmí vymýšletRozhovor s Petrem Václavem, režisérem česko-francouzského filmu Skokan, jenž má svoji evropskou premiéru na 21. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.17Byla jsem tichým pozorovatelemRozhovor s Apolenou Rychlíkovou o filmu Hranice práce, který doplňuje sérii reportáží, v nichž Saša Uhlová popsala své zkušenosti s prací za minimální mzdu. Martin Šrajer

starší články