Svět nemá smysl, umřem a nic se nestane

Rozhovor s Robinem Kvapilem, režisérem laskavě anarchistického filmu Všechno bude fajn, jenž byl uveden v soutěžní sekci Česká radost na 21. MFDF Ji.hlava.

foto: Antonín Matějovský

Po dlouhé době jste přišel s novým filmem o Brně, servítky jste si však vůbec nebral. Neměl jste strach, že v divácích místo nadšení vzbudíte rozhořčení?

V podstatě všechno, co dělalo Žít Brno, které jsem spoluzakládal, by se dalo vykládat jako antikampaň pro město, protože jsme si z něj dělali srandu. Ale filmová forma antikampaně je vlastně sexy a vy tím město jenom propagujete. Tenhle sebeironický druh humoru k Brnu patří a už je mu nějakým způsobem vlastní. Tam tomu všichni rozumějí a na projekcích se smějí. S tím souvisí i otázka, jestli jsem ten film dělal pro sebe, nebo pro lidi. Jediná správná odpověď je, že samozřejmě pro sebe. Kdybych ho dělal pro lidi, je to jako kdybyste dělal nějakou marketingovou kampaň na jogurt, trefujete se do cílových skupin, což je samozřejmě hloupost. Tím ten film poškodíte už na začátku. Děláte to důsledně a s humorem, kterému věříte a doufáte, že s tím lidi půjdou.

Film podpořil Státní fond kinematografie, hodnotící rada byla ze scénáře údajně nadšená. Co konkrétně na něm hodnotila jako největší plus?

Scénář jsem psal s Pavlem Šplíchalem, který píše prigl.cz. Žádali jsme o podporu pro hraný film a dali nám nejvyšší možný příspěvek. Byli jsme z toho docela překvapení a nerozuměli jsme tomu, předtím jsme žádný scénář nenapsali. Co se jim na tom líbilo, netuším. Asi to, co panu Kopeckému. Možná je zaujala energie mladých lidí, kteří chtějí něco dělat. Byli jsme úsporní, protože když točíte na filmový materiál s tak naddimenzovaně napsaným scénářem, není to jednoduché. S rozpočtem, který jsme měli, bych to takhle už nikdy neudělal, hodně jsem se na tom vyškolil. Stávalo se, že jsme ve střižně ani nemohli stříhat. Něco bylo natočené tak, že si střihač ani nemohl vybrat ze dvou možností.

Domnívám se, že ze strany brněnské radnice jste se s podobným nadšením při samotném natáčení nesetkali. Je to tak?

Těžko říct. Starosta Brna-střed z toho měl vysloveně radost, protože je od nás. Chtěl premiéru na radnici, ale odmítnul jsem to. Na letňáku na Špilberku to bylo aspoň trochu dál, takže nás nikdo nemohl obvinit, že si děláme promo pro Žít Brno.  Navíc, kdo se na to podívá, zjistí, že největší čoud dostává Matěj Hollan a bývalí socani. Vedení města je teď relativně naučené se satirou pracovat. Už nedělají takové chyby, jako dělal Onderka, který se svým militantním lpěním na tom, že si z něho nikdo nesmí dělat srandu, totálně znemožnil na celostátní úrovni.

Setkal jste se s někým nebo něčím, kdo by se snažil realizaci filmu zkomplikovat?

Bylo obtížné dohodnout se na natáčení na brněnském magistrátu. Točilo se totiž přímo tam, kde zasedá Rada města Brna. Někdo mi tam říkal, nebudu jmenovat, že to nesmí poškozovat a musí vzbuzovat dobrý obraz města Brna. Tak jsme si v rychlosti vyříkali, že nebudu kývat na tak nesmyslný požadavek, tak ať si to rozmyslí. Nakonec to dobře dopadlo. V Brně se točí skvěle, nechápu, proč se tam netočí víc. Všechno je tam po ruce, je tam spousta lidí, které můžete použít do štábu. Opravdu jste schopni natočit film a všechny lokace mít za nula. Takže všem doporučuju točit filmy o Brně. 

Těžko říct, co je v Brně fikce a co realita.

Všechno bude fajn (Robin Kvapil, 2017)

V úvodních titulcích je uvedeno, že se jedná o film Robina Kvapila, Pavla Šplíchala a jejich nepřátel z Brna. Kdo jsou ti nepřátelé?

Myslím si, že v mém případě leckdo v Brně. Je to spíš takový fór namířený dovnitř do Žít Brno. I tam jsem se s některými nepohodl, ale tak to mám vždycky. Je to takový laskavý signál, že jsme pořád přátelé. Věřím tomu, že všichni, kdo Žít Brno zakládali, jsou docela chytří, a když tahle anabáze skončí, půjdeme zase normálně do hospody a zasmějeme se tomu. Jednu věc nám nikdo nevezme, a to, že jsme dokázali, že je možné za nula korun s určitým entuziasmem a humorem rozprášit mafiány. Je to zpráva o tom, že demokracie funguje. Je logické, že se v reálném politickém provozu začnou dělat kompromisy a vždy je někdo nespokojený. Nemyslím si, že bychom nebyli schopni se zase všichni bavit.   

Děj filmu se točí také okolo brněnských undergroundových umělců, kteří navíc ve filmu zastupují sami sebe. Proč se ve filmu objevili právě oni?

Do filmu jsem obsadil lidi z Brna, se kterými jsem si prostě chtěl zatočit. S herci, které znám, se Sedalem, s Marunou Ludvíkovou, s lidmi z HaDivadla. A další, třeba Olivová, studentka designu, sice vypadá, jak vypadá, ale ráda chodí všude nahá. Ve filmu o Brně takovou bytost chcete. Víte, že na plátně bude fungovat. Možnost ukázat ji v její frontální militantní nahotě je radost. Pavloviče zase znám z Brna, ale v reálu žije v Praze. Ono je to ve filmu tak zvláštně promíchané. Něco je pravda, něco ne. Je to taková zvláštní bizarní koláž, ale co není pravda jinde, by v Brně klidně mohla být. Třeba postavit na náměstí Svobody šest metrů vysokého š*****, tvrdit lidem, že jsou to hodiny, a na silvestra mu ušít primerák. To přece skoro nejde vymyslet! Každý den u toho stojí lidi a čekají, že z toho vypadne nějaká kulička. Takže těžko říct, co je v Brně fikce a co realita.

Navzdory problémům typicky brněnských řešíte například už zmíněnou korupci. Snažili jste se vyvážit poměr lokálních a celospolečenských témat?

Všechno pojí dohromady příběhová linka, která má základy v jisté brněnské realitě. Například když jsem se soudil s JAMU, musel jsem chvilku chodit na FAVU. Přišlo mi to tak bizarní, že jsem si odtamtud vzal aspoň tu Olivovou. Nebo když Láďa řve na královnu krásy, že chtěl být Pierot a že mu zahnula s manažerem z KFC, to je taky reálná situace. Všechno je to utkaný z osobních brněnských příhod, ale zároveň jsme chtěli udělat levicově sociální citlivou grotesku. Už jen název Všechno bude fajn, co to jako znamená? Někdo si myslí, že všechno bude fajn, a nakonec se ukáže, že to stojí za hovno. Chtěl jsem ukázat, že ten zadlužený pár z filmu se má z těch postav asi nejlíp, když se zaměříme na lidský rozměr.

Jak na film reagovalo publikum mimo Brno? V čem se jeho reakce lišily?

V Brně se na tom prokazatelně baví nejvíc. Poznávají všechny lokace, znají lidi, co v tom hrají. Ale jak jste řekl, korupce je univerzální téma a takhle legrační politiky mají asi leckde. Takže když jsem se byl podívat na projekcích po republice, tak se lidi smějou stejným momentům. V Brně si užijí ještě něco navíc, že měl třeba Onderka takovýho čokla jako na konci. 

Myslím si, že optimismus je vždycky trošku známka debility, protože rozumní lidé přece vědí, že se všechno nakonec podělá, nic nebude fajn a všichni umřeme.

Všechno bude fajn (Robin Kvapil, 2017)

Do děje filmu často vstupuje reportér Karel Hložek, autor krátké informační reportáže Poznáváme Brno a okolí. Tu jste zařadili do filmu jako předfilm, během kterého jeho komentáře vyznívají mnohem pozitivněji a optimističtěji než ve zbytku filmu. Čím je změna jeho postoje motivovaná?

Je to takový fórek na druhou. Jednak je to socialistický dobový komentář, který je sám o sobě směšný, protože je namluvený v době, kdy se nesmí věci říkat tak, jak jsou. Potom si myslím, že ten optimismus je vždycky trošku známka debility, protože rozumní lidé přece vědí, že se všechno nakonec podělá, nic nebude fajn a všichni umřeme. A říkám to v tom filmu myslím dvakrát. Je to ve zkratce vývoj přemýšlení. Myslím, že je ve filmu na závěr ukázaný taky. Ano, svět nemá smysl, umřeme a nic se nestane, přesto se to dá ale vzít jako docela dobrá příležitost. Když to člověku dojde, tak konečně může žít ten život celkem radostně.

Takřka vždy když slyšíme hlas pana Hložka, používáte pro ilustraci jeho slov sekvence, které působí archivně. Odkud tyto záběry pocházejí?

Jsou to staré magazíny o Brně. Chtěli jsme je kvůli tomu, abychom si nemysleli, že naše doba je něco extra. Ukázat, že je to stále v takovém kruhu. Takže kdybychom to podmázli současnými záběry, je to vlastně skoro totéž. Jsou to záběry z YouTube a tak různě. Takže popravdě nevím, co je z čeho, asi bych nebyl schopný je zpětně dohledat a zdrojovat.

Proč není pan Karel Hložek uvedený v závěrečných titulcích?

Asi nejspíš proto, že jsme na něho zapomněli. Zapomněli jsme ještě asi na tři další lidi. Tím se samozřejmě omlouváme, ale už jsme neměli peníze na to, abychom vyjeli nový online s opravenou titulkovkou. Takže fotograf Drahomír Stulír je tam třeba jako Stulíř a není tam uvedené, že úvodní píseň hraje kapela To žluté, co máte na kalhotkách. Takže jsem se všem omluvil, ale holt kdybych to chtěl napravit, tak by nás to stálo asi padesát tisíc korun, které prostě nemáme.

Navzdory tomu, že komentář a archivní záběry mají dokumentární charakter, je většina filmu hraná. Film Všechno bude fajn je ale uvedený v soutěžní sekci Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Má Všechno bude fajn ambici stát se festivalovým filmem?

Byl jsem popravdě hrozně nervózní. Film jsme dostříhávali a nevěděli jsme, co z něho bude, nebyl jsem zvyklý točit dokumenty. Zároveň ale dlouho tvrdím, a nejsem sám, že to rozdělování na dokumentární a hraný film je trošku zavádějící. Proto mě příjemně potěšilo, když jej vybral do sekce dokumentární festival. Odpovídá tím na to tak, že je to vlastně trochu jedno, dělení je totiž dost nepřesné. Když se podíváte na poslední dokumenty, o kterých se mluví, například Svět podle Daliborka, tak nevíte, v čem je to víc dokument a v čem hraný film.

Hranice mezi dokumentem a fikcí je v tom, jak se interpretuje, a v tom, jak sám o sobě uvažuje a vypráví.

Všechno bude fajn (Robin Kvapil, 2017)

Kde vidíte hranici mezi dokumentem a fikčním filmem vy?

Myslím si, že je v tom, jak se interpretuje, a v tom, jak sám o sobě uvažuje a vypráví. Reálně ta hranice podle mě neexistuje a je jen v interpretaci. V tom, co si člověk myslí nebo chce, aby si mysleli ostatní, že natočil. Někdy je to srandovní, často se o těch filmech říkají věci, které v nich podle mě ve výsledku ani nejsou. V tomhle ohledu bych mohl být vtipný a říct, že jsem taky natočil portrét něžného neonacisty a že ve filmu je to Johana Švarcová. 

Když opomineme předfilm, Všechno bude fajn začíná a končí scénami s malým vzdorujícím chlapcem. Máme tyto pasáže vnímat jako vaši nedůvěru vůči nejmladší generaci, nebo jako vzor potřebný k tomu, aby nastala změna?

Spíše jako přání a v tomhle případě i jako důvěru. Chlapeček film končí tím, že starostu, kterému se kromě prohraných voleb nic nestalo, aspoň střelí do hlavy. Všichni, co se na to dívají, mají radost, chápou, že je správně takové lidi alespoň střelit prakem. Do nasranejch lidí rozhodně vkládám naději. Vždyť jako kdybychom měli být s čím spokojení. Troufnu si odhadnout, a na to nemusím být věštec, že v době po volbách, kdy tenhle rozhovor bude někdo číst, bude úplně evidentní, že se nemáme z čeho radovat. Kéž by Babiše někdo střelil prakem nebo koblihou do hlavy.

Postavy důchodců ve vašem filmu řeší nespokojenost se situací odchodem z Brna. V čem vidíte řešení vy?

Jak pro koho a v jaké situaci. Pro někoho může být řešení, když mu dojde taková banální věc jako to, že všichni umřeme. Když si člověk opravdu připustí, že to tak je, může to být osvobozující. Může se začít chovat jinak a přestavět si žebříček priorit. Pak jsou složitější a komplexnější věci, některé se musejí řešit opravdu volbama. Myslím si, že o tom všem můj film v lehkých náznacích mluví. A když nejsou dovyslovené, tak si je podle mě celkem spolehlivě svým přemýšlením zodpoví ti, co na něj koukají. Nastolí se nějaký problém a divák má možnost o něm přemýšlet, což je podle mě docela fér.

Domníváte se, že vy sám můžete měnit systém prostřednictvím svých filmů?

Je to jak v nějakém včelím úlu. Každý dělá něco, a když to děláte dobře, tak to samozřejmě má vliv na to, že se celek zlepšuje. Film asi není disciplína, která může lidem změnit život ze dne na den. Nepovažuji to za nejefektivnější nástroj změny. Věřím však tomu, že filmy, které přemýšlejí o nějaké změně, smysl mají, protože se na ně třeba podívá někdo, kdo tyhle myšlenky začne uskutečňovat někde jinde.

Pesimismus, trefný a tvrdý humor, ale i kritiku mužů v obleku nelze přehlédnout ani ve vašich starších krátkých filmech Tahle země není pro mladý a Mouchy. Můžeme očekávat, že budete v této tendenci pokračovat?

Chtěli bychom udělat film podle knížky Konec stříbrného věku, podtitul filmu by měl být „Film, který zničí kapitalismus“. Mělo by to být o tom, že státu dojdou peníze na důchody. Stát teda vyhlásí celostátní Battle Royale, rozdělí ho na malé úseky a v každém může přežít jenom jeden důchodce nad 65 let. Společnost funguje dál, ale mezitím je vyhlášený týden, kdy se důchodci musejí navzájem vyvražďovat. Je to lákavá představa jednak v tom, že se dá obsadit spousta lidí, které prostě chcete vidět, jak dostávají kladivem do hlavy. Pak je to ale i situace, kterou sem zažil. Když jsem byl pomáhat uprchlíkům v Maďarsku, bylo bizarní, že vedle osudů těch lidí zároveň fungoval běžný život kolem. Bavilo mě pozorovat, že tyhle dvě věci můžou existovat vedle sebe a všem to přijde normální. Pesimismus a humor zůstanou, ale zároveň i určitá naděje. I v tomhle filmu se říká, že naše budoucnost je stáří. Kdyby si ti staří lidé uvědomili, jakou mají moc tím, že jim už vlastně o nic nejde, to by se leckdo mohl divit. 


Robin Kvapil

Absolvent divadelnírežie na JAMU a student katedry dokumentu na FAMU Robin Kvapil (1982) natočil portrétní dokumenty Film o Ondreji Jajcajovi, vykradači hrobů (2012, MFDF Ji.hlava 2012) a Pohádkovázemě (2014, MFDF Ji.hlava 2014); podílel se na seriálu Expremiéři (2013, MFDF Ji.hlava 2013) a antologii Film jako Brno (2011, MFDF Ji.hlava 2011). Všechno bude fajn je jeho celovečerní debut.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

F5.17Tónina umíráníRozhovor s režisérem Markem Boudou o jeho filmu Tónina ticha, který spolu s filmem Báry Kopecké Umírání pro začátečníky tvoří dvojdílo věnované odchodu z našeho světa. Martin Svoboda
F5.17Bylo pro mě problematické na někoho namířit kameruRozhovor s Violou Ježkovou o jejím filmu Všechno má svůj čas
F5.17Nepohřbený LeninRozhovor s Tomášem Glancem, dramaturgem festivalové sekce Ikona Lenin.Veronika Jančová
F5.17DIY DužanRozhovor s Dužanem Duongem (nejen) o jeho novém filmu Bo HaiTomáš Poštulka
F5.17Poetický dokument nabízí dobrý způsob, jak reflektovat paradoxy technologiíRozhovor s Petrem Salabou, režisérem filmu llllllIIIIl, jenž bude mít svoji premiéru v soutěži Česká radost na 21. MFDF Ji.hlava. Tomáš Poštulka
F5.17V dokumentu si člověk nesmí vymýšletRozhovor s Petrem Václavem, režisérem česko-francouzského filmu Skokan, jenž má svoji evropskou premiéru na 21. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.17Byla jsem tichým pozorovatelemRozhovor s Apolenou Rychlíkovou o filmu Hranice práce, který doplňuje sérii reportáží, v nichž Saša Uhlová popsala své zkušenosti s prací za minimální mzdu. Martin Šrajer
F5.17Jakešův vzestup a pádRežisér Pavel Křemen o bývalém generálním tajemníkovi KSČ Milouši Jakešovi, ústřední postavě svého filmu MildaLuboš Vedral
F5.17Točím, ať se děje, co se dějeRozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou o časosběrné metodě a zprávě pro příští generaceŠárka Slezáková
F5.17Nic ve filmu není náhodaRozhovor s kurdsko-norským dokumentaristou Zaradashtem Ahmedem, jenž se jako host účastnil třídenního semináře Hranice filmu – Anatomie zločinuMartin Svoboda

starší články

F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

BáseňFestivalová haiku České radosti V. Závěrečná část série haiku České radosti Iva HonsováRecenzeOpera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan PetkovicRecenze Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie ČesálkováRecenzeTohle je válka, bejby Vladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje film uvedený v sekci Mezi moři, snímek Yuriie Pupirina s názvem Tohle je válka, bejby, který měl mít v Ji.hlavě mezinárodní premiéru.Vladan PetkovicRecenzeMeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil YoungRecenzeZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth RozhovorByla jsem tichým pozorovatelemRozhovor s Apolenou Rychlíkovou o filmu Hranice práce, který doplňuje sérii reportáží, v nichž Saša Uhlová popsala své zkušenosti s prací za minimální mzdu. Martin ŠrajerRozhovorTónina umíráníRozhovor s režisérem Markem Boudou o jeho filmu Tónina ticha, který spolu s filmem Báry Kopecké Umírání pro začátečníky tvoří dvojdílo věnované odchodu z našeho světa. Martin SvobodaÚvodník21. Ji.hlava zná vítězeNejlepším českým dokumentem jsou Hranice práce Apoleny Rychlíkové.Jitka Lanšperkovávideo dok.revue21. Ji.hlava | DEN 5 | Festivalová minuta 1video dok.revue21. Ji.hlava | DEN 5 | Festivalová minuta 2video dok.revueInterview with Marc Eberhardtvideo dok.revueInterview with Jaani Kivinen