Sbohem, děcáku

Hana Ludvíková Muchová o svém dokončovaném filmu Sbohem, děcáku.

Původně jsem vůbec neměla v úmyslu točit nějaký film. Prostě jsem začala učit v jednom dětském domově v Ústí nad Labem angličtinu prožitkovou metodou. Moji žáci byli divocí puberťáci, většina Romové. Víc než nějaká angličtina je zajímaly cigarety a hry na gangstery. Zdálo se mi nemožné je cokoli učit. Mnohem jednodušší bylo vytáhnout nejdřív foťák a potom kameru, protože najednou mě začali respektovat. Umožnila jsem jim tvořit krátká videa, gangsterky, potom vlastní hiphopový videoklip.

Když jsem pak fotky a videa ukázala na FAMU, nápad na film už byl na světě. Nejdřív vznikl studentský film Hranice ghetta a pak jsem se odhodlala začít točit časosběrný celovečerní film o tom, co se s touhle partičkou bude dít, až dosáhne plnoletosti a dá děcáku sbohem.

Do celovečerního filmu se vešly tři příběhy: Lukáše, Járy a Simony, dnes tedy už Robbieho. Lukáš se chtěl stát slavným hiphoperem, Jára toužil po velké rodině, Simona se chtěla nechat předělat na muže.

Byla to divoká jízda, kde základem všeho bylo neztratit protagonisty z očí. To, co totiž mladé lidi často čeká po opuštění ústavů, asi nejlépe vystihuje sousloví „černá díra”. Zahučí do ní, ani neví jak.

Když někomu celý život vychovatelé podle přesného harmonogramu určují, co kdy má dělat, a pod nos mu kuchařky dávají už předem nakrájené krajíce chleba, velmi těžko se pak ze dne na den začne chovat jako dospělák.

A pak je tady spalující touha někam patřit, zažít lásku. Jako by to najednou všechno po dětství v ústavu chtěli jeho odchovanci dohnat. A ta touha je tak silná, že se Simona rozhodla vyhledat svou mámu, která jí v dětství tolik ublížila. Krev není voda. Další možnost, jak mít konečně silný vztah, je zplodit dítě. Jára se pro dítě rozhodl v osmnácti letech. Odešel z děcáku i ze školy, aby se o něj mohl starat. A Lukáš se na samotu rozhodl zapomenout pomocí pervitinu.


Šílené na tom všem je, že jakmile mladí lidé z dětských domovů opustí brány ústavů, není tu podle zákona nikdo, kdo by každému jednotlivci systémově a kontinuálně pomáhal. Do 18 let má každé dítě přiděleného svého sociálního pracovníka. Úderem 18. narozenin už tohoto pracovníka ze zákona nezajímá. A tak z děcáku zapluje často rovnou právě do „černé díry”.

Nebyla jsem jenom režisérka. Stala jsem se ze dne na den sociální pracovnicí, psycholožkou, připadala jsem si občas jak telefonistka z Linky bezpečí. Zkuste si v mrazivé únorové noci rychle vzpomenout na nejbližší volné azyláky. Už jste někdy řešili, jak se vyřizují žádosti o dávky v hmotné nouzi nebo dluhy na zdravotním pojištění?

A navíc se ze mě stal detektiv. Děcka měnila telefony jako na běžícím pásu, nebo je neměla vůbec. Jára tak moc pracoval – a navíc načerno – aby zabezpečil svou novou rodinu, že dostat se k němu s kamerou bylo těžší než k celebritě. Simona se jednu dobu skoro každý den stěhovala od příbuzného k příbuznému, aby u něj konečně našla útočiště a domov. Kolikrát jsem marně pátrala po Lukášovi! Jak ho najít někde na ústecké ulici mezi feťáky? A jak dlouho mám čekat, až se mi ozve? Rok? Dva? No, ještě že jsem zvolila formát časosběru…

Ze všech těch nečekaných nových rolí, které na mě kromě té režisérské čekaly, se však asi nejvíc prohloubila moje role kamarádky. S těmito „dětmi”, dnes už dospělými lidmi, se totiž známe už asi deset let a ještě se, myslím, nestalo, že bychom si nepopřáli k Vánocům. Vždycky jsem pečlivě promýšlela natáčení, abych jim třeba nějak přítomností kamery nemohla ublížit. Naopak jsem to často vnímala tak, že jim prostřednictvím natáčení pomáháme – že konečně mohou někomu říct, co cítí a co zažívají. Doufám, že kamera se tak trochu stala jejich hlasem a pomohla otisknout jejich zkušenost o cestě z děcáku.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

2.19O nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová Tyson
1.19Dunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid Butula
6.18Ako som sa stala partizánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková o svém připravovaném filmu Ako samo sa stala partizánkouVera Lacková
5.18 Ve světle ikonZdeněk N. Bričkovský o svém novém filmu Ve světle ikon Zdeněk N. Bričkovský
F1.18PasažéřiJana Boršková o svém dokončovaném filmu PasažéřiJana Boršková
4.18Natáčení ve skrytém městěTomáš Elšík o svém filmu Central Bus Station.Tomáš Elšík
dok.revueDobré zprávyOndřej Šálek o svém novém filmu s pracovním názvem Dobré zprávyOndřej Šálek
3.18Máme na vícDokumentarista Robin Kvapil o svém novém filmu Máme na víc, jenž odhaluje pozadí prezidentské kampaně Michala Horáčka. Robin Kvapil
dok.revuePoslední slovo Charlotty Garrigue MasarykovéJosef Císařovský o svém novém filmu CharlottaJosef Císařovský
dok.revueVIVA VIDEO, VIDEO VIVAAdéla Komrzý o svém novém filmu Československý obraz elektronickýAdéla Komrzý

starší články

.DOK.REVUE
24. 07. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková