Nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicí

Rozhovor se slovenským dokumentaristou Mirem Remo o jeho filmovém portrétu muzikanta Richarda Müllera Nespoznaný

Z filmu Nespoznaný

Slovenský dokumentarista Miro Remo tři roky pozoroval ikonu slovenské populární hudby 90. let s peripetickým osudem Richarda Müllera. Přestože žánr dokumentárního portrétu skýtá mnoho možností, jak příběh protagonisty uchytit, Remo se uchýlil k čisté observační metodě, kde přípravu republikového turné a nového alba konfrontuje s obrazy z bouřlivých 90. let. Snímek Nespoznaný nabízí intimní pohled do života celebrity, jež se vrací do světel reflektorů a vyprodaných koncertních hal. „Zkrátka jsme se chtěli zeptat: Jak se máš, Richarde Müllere?“ popisuje Remo svůj tvůrčí přístup k Nespoznanému, jenž bude mít premiéru na podzim tohoto roku.

Portrétní dokument je v současné české i slovenské tvorbě až dominantním žánrem – tyto snímky bývají úspěšné v kinech i při předávání výročních cen. Chtěl jste svým filmem o Richardu Müllerovi na tento trend reagovat?
Natáčím filmy o lidech, kteří mě fascinují, a vždy přitom myslím i na diváka. Na tvorbě Richarda Müllera jsem hudebně vyrůstal, texty jsem znal nazpaměť. Byla to pro mě pocta. Věřím, že film uspěje, ale rozhodně jsem cíleně nenavazoval na tradici portrétních filmů o celebritách. Spíš mě mrzelo, že se slovenský dokument tak často zaměřuje na sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Naposledy mi padla čelist z portrétního filmu u Občana Havla. Hodně mě ovlivnila vlna autorských dokumentů z přelomu milénia. Při natáčení se však sledování nových filmů snažím vyhýbat. Poměrně těžce totiž prožívám, když v nich naleznu kvalitu, kterou konfrontuji s vlastními postupy při natáčení, a porovnávám hotový film s vlastním polotovarem.

Müllerova osobnost v sobě skrývá – jak snímek ukazuje – v zásadě ambivalentní síly, ať už je to minulost konfrontovaná s přítomností, (ne)chuť pokračovat dál v kariéře či způsob vztahování se k drogovému stínu. Jako režisér jste si vůči Müllerovu životnímu příběhu udržoval pevnou pozici, anebo šlo o pohyblivý vztah dokumentarista–objekt?
Šlo o pohyblivý vztah, který naboural mé představy o legendárním zpěvákovi. Byl a stále jsem jeho obdivovatelem a nic na tom nemění ani můj, ve filmu přítomný, kritický pohled. Film je odrazem toho, co jsem viděl. Jsem přesvědčený, že je to správně a že náš záměr  vyplývá z našeho tříletého pozorování. Portréty pojímám jako dobrodružné výpravy do světů druhých. V době natáčení jsem se zpoza kamery s Richardem a jeho spolupracovníky lépe seznamoval, společně s Richardovým blízkým spolupracovníkem a přítelem Markem Kučerou jsme pak ve filmu zkoušeli aplikovat různorodé nelineární formální postupy. Vzhledem k momentálnímu Richardovu zdravotnímu stavu a z něj pramenící nechuti pouštět se s námi do jakýchkoli rekonstrukcí či experimentů jsme nakonec skončili u jednoduchého observačního zaznamenávání událostí. S odstupem času jsem Richardovi vděčný, že to za nás takto rozhodl.

Z filmu Nespoznaný

„Naším cílem bylo reprodukovat zažité.“

Jaký scénář jste původně připravoval? A jakou podobu má u výsledné formy natáčení?
Scénář k observačnímu filmu nemohu jasně připravit. Se zhruba dvěma sty hodinami natočeného materiálu jsme asi dva a půl měsíce pracovali ve střižně: analyzovali jej a konfrontovali s pocitem nabytým na place a s pocitem střihače po zhlédnutí hrubého materiálu. Poté jsme seskupili dohromady pocitově nejsilnější momenty a po několika střihových verzích a pokusech s nelineárním filmovým časem jsme přistoupili k chronologickému vyprávění. Rámcem filmu bylo Richardovo turné s kapelou Fragile.

Co vás vedlo k tomu, že jste se sám chopil funkce muže s kino/digiaparátem a film jste i nasnímal?
Původně jsem do projektu vstoupil s kameramanem Ivem Mikou. Po prvních pokusech jsem ale pochopil, že víc své autorské vidění uplatním sám jako kameraman-pozorovatel. Pochopil jsem, že režírovat osobnost, jakou je Richard, je nemožné. Následných 60 natáčecích dní jsem pak stál za kamerou sám, jen za doprovodu již zmíněného Marka Kučery, Richardova kamaráda. Zná se z dětství i se zvukaři z mého štábu – ti se sice na natáčení střídali, ale i tak se nám podařilo udržet co největší intimitu. Nechtěli jsme zkrátka narušovat prostor, který dokumentujeme. V tomto jsme byli myslím poměrně důslední a všichni jsme se na takovém postupu shodli. Vždyť i Richardovy nejlepší hity v sobě nesou kus intimní atmosféry.

Z filmu Nespoznaný

Kameramanskou pozici jste si vyzkoušel už při svých krátkometrážních filmech (Jano, Ecce Homo – oba 2006) i později při televizní tvorbě nebo nedávném snímku Cooltúra (2016), mozaikovitém náhledu do hudebního zákulisí, který Nespoznaného v lecčems předznamenává. Zvolil jste tuto DIY metodu jen proto, že tak můžete mít obraz nejlépe pod kontrolou?
Důvodů je víc. Nejdůležitější je nezávislost, která souvisí s finančními prostředky: točíte-li sám s dalšími dvěma lidmi, můžete za stejné peníze natočit několikanásobně víc, což platí i pro střih. Dalším důvodem je intimita a přímý kontakt, vyplývající z této metody. Často jsem jen mlčky proplouval prostorem a v úžasu dění sledoval skrze kameru. Měl jsem také lepší kontrolu nad materiálem: o stavbě filmu rozmýšlím v reálném čase, čemuž podřizuji i záběrování. DIY forma s sebou často přináší i negativa, ale v případě Nespoznaného jsme myslím postupovali nejlépe a nejcitlivěji, jak jsme mohli. Naše rozhodnutí vždy pramenila z reálných podmínek určených samotným Richardem nebo jeho manažerem. Nezbývalo nic jiného než je respektovat, a tak jsme se přizpůsobovali, jak se jen dalo. Cíl byl jasný – být s Richardem co nejvíce v jeho každodennosti a divákovi nabídnout náš prožitek. Reprodukovat zažité.

„Když Richard Müller náš film viděl, zhrozil se. Film však schválil. Rozhořčeně, ale jasně.“

Výběr archivních záběrů z „divokých“ devadesátek jste získal přímo od Müllera? Šlo o jím vybraný materiál, nebo jste měl svobodu v jeho použití?
K Richardově cti patří, že nám svůj osobní rodinný archiv poskytl zcela svobodně k volnému nakládání. Vedl nás k hlubšímu pochopení své osobnosti i doby, ve které se proslavil. Archiv tohoto typu je pro dokumentaristu jako dar z nebes. Čas je vždy zajímavý kormidelník.

Nabízí se – po vzoru tvorby tištěných interview – otázka na požadovanou autorizaci výsledku samotným zpovídaným, tedy Richardem Müllerem. Museli jste s ním hotový film konzultovat?
Richard film viděl. Zhrozil se. Po poměrně vypjaté debatě se svými spolupracovníky, kteří se zhrozili ještě víc, však řekl, že film pustí do světa i tak. Řekl to rozhořčeně, ale jasně. Stále vedeme debaty o konečné podobě filmu. Věřím ale, že se už zásadně měnit nebude.

Váš osobní vztah a respekt k dokumentované osobě se s pozicí kameramana-pozorovatele logicky spojuje. Jak vás tento průzkum Müllerovy bezprostřední reality ovlivnil?
Vždycky jsem měl velmi rád Richardovu starší tvorbu a respektoval jsem jeho status umělce, který experimentoval i se svým osobním životem. Jeho upřímnost, s jakou nám svou živelnou rock’n’rollovou etapu nabídl skrze své písně, je unikátní a do značné míry určuje můj stálý vztah k němu. Při velikosti jména Richard Müller ovšem nerozumím neustálému koloběhu koncertů a recyklaci těch samých hitů ve smyslu: „Hraju, dokud se to prodává.“ Ale dokážu tento fakt částečně respektovat, když vidím plný stadion lidí se slzami v očích při potlesku vestoje. Myslím, že všechny tyto motivy jsou ve filmu reflektovány – nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicí.

Z filmu Nespoznaný

Ve výsledném tvaru lze vnímat situační dramaturgickou linku, která se sama stará o vykreslení Müllerovy každodenní (ne)přívětivé tváře. Bylo vaším záměrem nevyužít možnosti zvědavého portrétu, který by přímými otázkami snad až bulvárně prahl po niterných odpovědích, a namísto toho využít výhody pozice pověstné mouchy na zdi?
Zkoušeli jsme různé možnosti. Chtěli jsme i klást otázky a konfrontovat tak naše pozorování s Richardovým pohledem v závěrečném rozhovoru. Mělo jít o poslední natáčecí den. Položili jsme mu vážně tvrdé přímé otázky, ale Richard na ně nedokázal odpovědět. Přál si, aby tedy nakonec ve filmu nemluvil. Vzhledem ke skutečně intimnímu charakteru filmu jsme to plně respektovali.

Sebereflexivní mód ve filmu zrcadlí scény spolupráce s médii. Film samotný může ve výsledku působit jako díl skládačky podporující oživenou Müllerovu cestu zpět. Jak se jako režisér vyrovnáváte s tímto možným osudem snímku a do jaké míry můžete přímo ovlivnit či plánovat způsob jeho prezentace, nasazení do kin a následnou diváckou interpretaci?
Myslím, že ukazuje skutečnost, a to je podstatné. Nebojí se být nekompromisní a věřím, že to je jeho největší hodnota. Vznikl z přirozené potřeby vyprávět příběh, který jsme zažili. Domnívám se, že film nabízí odpovědi na několik vynořujících se otázek týkajících se Richardovy osobnosti. Ukazuje ho jako řadového člověka se slabostmi i silnými stránkami, občana jménem Müller. Polidšťuje ho. Věřím, že lidé budou film takto přijímat.

Vedle přímé zkušenosti, kterou jste díky práci s Müllerem prožíval, co vám projekt přinesl z hlediska filmařské účasti? Co bylo pro vás tvůrčím tématem a ziskem?
Největší zkušeností bylo rozpoznání rozporu mezi očekáváním a realitou. Rozdíl mezi známou autorskou tvorbou a mediálním obrazem v porovnání s Richardovým současným životem omezeným maniodepresí. Byl to pro mě šok. Vynořují se tu klišé, že zdraví je nenahraditelné a má nejvyšší cenu. Cením si také zkušenosti s celým tímto odvětvím šoubyznysu. Richard a jeho tým jsou profesionálové, kteří vědí, jak se prodat. Jejich program vidělo sto tisíc lidí. Nic tak velkého jsem nikdy zevnitř nepozoroval.
Mým tématem bylo poznání člověka, který celý náš štáb kdysi ovlivnil skrz texty písní. Chtěli jsme vědět, jaký je, jak myslí a co dnes dělá, jak a pro co žije. Jednoduše řečeno: „Jak se máš, Richarde Müllere?“


Miro Remo (1983, Ladce) začal nejprve studovat mechatroniku na neslavně proslulé Trenčínské univerzitě, z níž záhy po přijetí na dokumentární režii odešel na bratislavskou VŠMU. V ateliéru u Vlada Balca je stále činný jako asistent. Při studiu již zaznamenal mezinárodní ohlas se stylizovaným portrétním rodinným snímkem Arsy-Versy (2009), který je rekordmanem v počtu ocenění pro slovenský film vůbec – získal mj. ceny na festivalech v Ji.hlavě, Tallinu, Mnichově, Taipei, New Yorku, Torontu či Londýně). Po následné spolupráci s televizí uvedl svůj první celovečerní projekt Comeback (2014), v němž nahlíží na téma resocializace vězeňských trestanců. Letos měl, společně s Nespoznaným, premiéru i další jeho celovečerní snímek, trefná mozaikovitá reflexe stavu slovenské (tvůrčí) společnosti a kulturního průmyslu Cooltúra (2016).





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

4.19Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková
4.19Inspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila Boháčková
3.19Raději realitu čtu, než ji kážuRozhovor s dokumentaristkou Gretou Stocklassou o jejím celovečerním debutu Kiruna – překrásný nový světKamila Boháčková
2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

starší články

4.16DOK.REVUE
12. 09. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCo tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude k vidění na letošním ročníku MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila BoháčkováNový filmTady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr JančárekTémaPodoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky.Andrea SlovákováTémaVirtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině i v podobě instalací.Andrea SlovákováTémaFelix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Felix SobolevSportSlovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš HudákSport10 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila BoháčkováBáseňTAKE TWELVEBáseň Daniela Hradeckého ze sbírky TakesDaniel HradeckýRozhovorInspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila BoháčkováRozhovorKarel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila BoháčkováNová knihaZa zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš SkupaÚvodníkFestival jako laboratořdok.revue 4.19Kamila Boháčková