Lidem z buržoazního prostředí může můj film připadat jako freak show

Rozhovor s režisérem Petrem Hátlem o jeho novém snímku Velká noc, kýči a sociální tématice.

Velké množství českých dokumentů pracujících se sociální tématikou se snaží spíše o realistické, až naturalistické zobrazení. Ve Velké noci hrají výraznou roli stylové a narativní prostředky většinou spojované spíše s fikčními filmy.

Mám dojem, že když je dokument úplně realistický, observační, tak se z lidí před kamerou stávají jenom objekty nezajímavého sledování. Já se naopak snažil vytvořit kinematografický svět, kde protagonisté mohou víceméně přirozeně fungovat. Pracuji s nimi asi podobně jako s herci. Já navrhnu základní linku, ale oni mají nad procesem kontrolu. Většinu ze svých postav znám delší dobu a vzájemně se respektujeme. Nemám nutkání je vychovávat, sám nemám rád, když mě někdo vychovává. Neříkám jim nebo divákovi, že brát drogy, chlastat nebo flákat se je apriori špatná věc, pokud je to pro ně jediný možný způsob jak přežít.

Jde tedy o lidi z vašeho okolí?

Chodíval jsem do baru, kde se tento typ lidí scházel. Vždycky jsem se tam cítil dobře a oni mi důvěřovali. A tak jsem se po několika letech rozhodl, že toho využiji. Myslím, že kdyby přišel někdo jiný, aby s nimi natočil film, nesouhlasili by. 

Jaký je důvod vašeho odklonu od politicky a společensky angažovaných filmů? Proč jste se začal věnovat interpretačně otevřenější tvorbě?

Přestože se za angažovaného filmaře nepovažuji, sociální problematika, revoluce a podobné věci mě vždy zajímaly. Ale měl jsem pocit, že bych se měl taky bavit s normálními lidmi a netočit jen teoretické filmy. Což ale neznamená, že nad tím nepřemýšlím, že to pro sebe nereflektuji. Ideální by bylo spojení. Film, který bude lidský a bude zároveň politickou analýzou. Ale to já zatím neumím.

Nemáte pocit, že ve spojení fikčního a dokumentárního filmu vzniká riziko spojení klišé obou těchto „žánrů“? Ve Velké noci například zobrazujete velmi nepříznivou sociální tématiku ve výrazné obrazové stylizaci a za použití nátlakové vážné hudby.

Mám rád, když si divák není jistý, co vlastně sleduje. Rád používám například barokní skladby v kontrastu s realistickým, současným obrazem. Na hudbě, kterou ve filmu mám, není nic nátlakového, je to zejména duchovní hudba, která k nám promlouvá navzdory času o věcech obecně lidských. Nicolas Winding Refn například říká, že největším nepřítelem tvorby je dobrý vkus. Já rád pracuji s kýčem, s postupy, s nimiž se normálně pracuje například v hraném filmu. Mám dojem, že to dělám s rozeznatelným nadhledem. Nesnažím se jen ždímat z diváka emoce.

Nedochází však výraznými stylistickými postupy pouze k estetizaci jinak nepříjemných skutečností? Neotupuje se tím výpověď filmu?

Nemyslím si, že by šlo o estetizaci ve smyslu pokusu o přetvoření reality v krásnější. Ona estetizace je ve filmu přítomna ve formě názoru. Prací s kamerou, střihem, hudbou se snažím vytvořit širší pohled na realitu, kterou ti lidé žijí, nezůstávat jen u individuálního, vytvářet komplexnější obraz světa, jehož jsme součástí. 

Neměl by se tím pádem prosadit i jiný nekonvenční způsob natáčení dokumentárních filmů?

V současné době se u nás hodně filmařů stále snaží pracovat situačním způsobem, jako Vít Klusák s Filipem Remundou nebo Erika Hníková. Myslím, že takový přístup je už trochu vyčerpaný, je to už takové klišé a ověřený způsob, jak rozesmát kina a vyhrávat ceny, ale kromě vtipných situací před kamerou a sociologických mikroanalýz pro mě nepřináší nic nového. Snažím se o jiný, vážnější pohled.

Nemáte obavu, že bude Velká noc díky odosobněnému přístupu označována za „freak show“?

Když je někdo zvyklý pohybovat se celý život v buržoazním prostředí, mezi „normálními“, vzdělanými lidmi, a koukat se na dokumenty o divoké zvěři, tak mu film může připadat jako freak show. Když je člověk trochu otevřenější, tak ty lidi chápe především jako lidi, jejichž životy mají stejnou hodnotu, jako ty naše.

Hovoříte o tom, že byste postavy rád ukázal jako obyčejné lidi. Ale neznemožňuje to právě vámi zvolený přístup? Ukazujete pouze pečlivě komponované výseky z jejich života ve vizuálně velmi atraktivním ztvárnění, podbarvené zmíněnou hudbou. Chybí bližší vhled, podrobnosti...

Nerad bych zasahoval do jejich intimity více, než je nutné. Ve filmu toho o sobě vlastně příliš neřeknou. Mě ty jejich pohádky o traumatech z dětství ani nezajímají. Každý máme dost svých vlastních. Spíše je nechávám před kamerou žít, pohybovat se, čekat. Díky tomu, že s nimi mám blízký vztah, nemám pocit, že bych je zneužil. Člověk může Velkou noc považovat za dokument, za hraný film, něco cynického... Mám rád, když film s divákem trochu pracuje. Ne, když film začne a stejným způsobem skončí.

Režisér Petr Hátle je autorem řady krátkometrážních snímků, jako například Prologomena to Virtual Framing of a Revolution (2012) mapující pomocí záběrů z mobilních telefonů revoluce v Egyptě a Libyi nebo portrét tureckého mladíka Leaving Istanbul. Za krátký snímek Advent byl v roce 2010 oceněn cenou časopisu Cinepur. Je také autorem jednoho ze segmentů ve filmu Gottland (2014)




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f3.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková