Jsem sám sobě problémem

Rozhovor s výtvarníkem a režisérem Vladimírem Turnerem nejenom o zobrazování aboridžinců a umělcovu egu.

Většina vaší tvorby se týká bezprostředního, převážně městského prostředí. Proč jste najednou vykročil za hranice tohoto prostředí a zároveň i za hranice země?

Byl jsem šest týdnů v Austrálii a téměř celou dobu jsem strávil v Brisbane. Šlo o umělecký festival zaměřený na životní prostor, městské prostředí a většinu času jsem trávil workshopy s víceméně pouze bílými obyvateli Austrálie. Povětšinou vysokoškoláky. S lidmi, kteří se nějakým způsobem zajímají o podobnou tematiku. Prakticky vůbec jsem nepřicházel do kontaktu s původními obyvateli Austrálie. Když jsem se na ně ptal, tak názory bílé většiny mi přišly dost podezřelé. Každý mi říkal něco jiného. Jejich pohled na aboridžince byl velmi zkreslený.

Proč tedy ve filmu žádné lidi nezobrazujete?

Jeden z důvodů byl krátký čas, který jsem v komunitě strávil a během něhož se film realizoval. Pokoušel jsem se skrze film v tomto prostředí zorientovat. Za tak krátký čas si k obyvatelům komunity nelze vybudovat vztah a film je proto taková krátká improvizace a hledání. Byla to svým způsobem výzva, jestli dokážu film natočit i bez exotizujících etnoprvků. I když film vlastně o té exotičnosti pojednává, nechtěl jsem ji přímo zobrazovat.

Jak vlastně probíhá reflexe obchodu s uměním v samotné Austrálii?

V Austrálii je minimum skupin, které by problematiku prodeje aboridžinského umění a jeho vykořisťování řešily. Samotným aboridžincům přijde každý prodej a propagace jejich kultury pozitivní. Ale pak je tam několik umělců, kteří už vystudovali umělecké školy západního typu a dali by se označit za „urban“ umělce. Ti se tradičnímu umění tak trochu vysmívají a mají aboridžincům z komunit za zlé, že z kultury, jež se v tomhle století už posunula k modernější společnosti, dělají pořád nějaký historický, pravěký způsob vyjadřování.

Proč se tedy ve snímku neobjeví ani ona umělecká díla?

Ze stejného důvodu jako nezobrazuji tváře. Náš způsob čtení obrazů je vázán historickými kódy, na něž jsme zvyklí. Když pak vidíme obraz, který je velmi specificky strukturován, jsou v něm různé tečky, kamínky a podobně, okamžitě ho čteme evropsky. Asociuje nám maximálně abstraktní expresionismus nebo art brut, což jsou pro nás zastaralé umělecké formy. Nejsme schopni přijmout umělecké dílo jiným způsobem. Nechtěl jsem, aby divák vnímal díla jako nějaké pravěké, naivistické obrazy.

White-Black Film je úplným protikladem toho, co běžně tvoříte. Proč jste se nepokusil o něco, co by bylo bližší vaší běžné tvorbě?

Nejvíce je to zapříčiněno pohybem na teritoriu, jež je mi z velké části úplně neznámé. Tady v České republice se pohybuji v prostředí, které je mi blízké. Vnáším do filmu osobní, romantickou rovinu. Cítím to jako velmi osobní, idealistický film. Situaci mě k tomu přinutila. 

Jestliže v tomto filmu převažuje osobní rovina, co je pak hnacím motorem vaší běžné tvorby?

Důležitým faktorem je spontaneita. Pokaždé, když mě v každodenním běžném životě v ČR něco naštve a ovlivní, tak mám možnost se k tomu ihned vyjádřit. To povědomí o okolí a schopnost aktuální reakce pak svádí k vyjadřovacím prostředkům, jež jsou třeba zkratkovité, klišovité nebo povrchní.

Není nahráváním narušen smysl performance jako něčeho, co se děje tady a teď?

Prezentuji mediální obraz něčeho, co v reálu existovalo úplně jinak. A pak se o tom bavím při diskuzích. Úplně nevím, jestli o tuhle remedializaci původního projektu usiluji...

Nejdete tedy sám proti sobě?

Určitě, ale umělcovo ego mi nedovolí nedokumentovat. Jsem sám sobě hlavním problémem.

Dlouhodobě se kriticky vyjadřujete o mediální realitě, ale nevytváříte tedy svými filmy a záznamy také umělou mediální realitu?

Samozřejmě. Takovou mediální realitu vytváří každý filmař. Ale jde o to, za jakým účelem se vytváří. Zdali je vytvářena s respektem a dobrými úmysly, jakkoliv to zní pateticky. Nevytvářím mediální realitu, abych prosadil svoje jméno a udělal z něj značku, na níž pak mohu vydělávat, ale za účelem posílení svobodné veřejné sféry.

Vladimír Turner je český výtvarník, aktivista a filmař. Je autorem řady happeningů a performancí ve veřejném prostoru, v nichž se kriticky vyjadřuje k současné české politické a společenské situaci. Pravidelně natáčí všechny svoje akce, které publikuje na internetu, a je autorem snímku O mediální realitě, který mapuje akci skupiny Ztohoven.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.15Aktivní scenáristika s kamerou v ruceRozhovor s Martinem Ryšavým, vedoucím katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU, o prolínání hraného a dokumentárního filmu, o současné roli scenáristiky nejen ve filmové tvorbě a snění o krajiněJitka Lanšperková
1.15Televize může lidi i kultivovatRozhovor s Apolenou Rychlíkovou o televizi, rasismu i Václavu HavloviTomáš Stejskal
6.14Odvaž se vstoupit do tmyRozhovor s Trinh T. Minh-haTereza Hadravová
5.14Čas je můj přítelRozhovor s „tichým bleskem“ Kidlatem Tahimikem, jehož přítomnost prosvětlila 18. ročník MFDF Ji.hlavaMartin Horyna
f5.14My filmoví profesionálové debuty milujemeRozhovor s porotkyní Prvních světel Ludmilou CvikovouTereza Hadravová
f5.14Hele, babi, řekni mi něco do kameryRozhovor o filmu Mat goc, nejkratším snímku, jenž soutěžil v České radostiAdéla Mrázová
f5.14Co farář Kuffa spatřil v zrcadleRozhovor s Janou Ševčíkovou o jejím novém snímku Opři žebřík o nebeTereza Hadravová
f5.14Ambivalence jako tvůrčí metodaInscenovaný rozhovor se čtyřmi režiséry komponovaného snímku GottlandŠtěpánka Ištvánková
f4.14Blokádá za jeden "click"Martina Malinová o aktivismu spojeném s blokádou prasečí farmy v Letech u Písku a svém autorském přístupuŠtěpánka Ištvánková
f4.14Oáza uprostřed betonové šediRozhovor s Jiřím Stejskalem, autorem dokumentu JámaAdéla Mrázová

starší články

f3.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

ÚvodníkNauč se číst krajinuLetní vydání dok.revue nabízí pojetí projektivní scenáristiky v podání Martina Ryšavého, ženský element ve filmu Stále spolu nebo příběh knihy o časosběru Heleny TřeštíkovéJitka LanšperkováEsejZnát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea SlovákováSituační recenzeŽít stále spolu je jako drogaDiskuze nad dokumentárním filmem Evy Tomanové Stále spoluJitka LanšperkováNový filmZlatá mládež versus život v nižších vrstváchRežisér Richard Komárek vypráví o konfrontaci zlaté mládeže z Prahy nejen s venkovským životem či vojenskou disciplínouRichard KomárekBáseňPrůvodce pro zmatené24 filmařských a životních zásad Wernera HerzogaWerner HerzogKnihaKniha o časosběru je téměř rodinným tajemstvímJak vznikala kniha dokumentaristky Heleny Třeštíkové o časosběrné metodě natáčeníHelena TřeštíkováRozhovorAktivní scenáristika s kamerou v ruceRozhovor s Martinem Ryšavým, vedoucím katedry scenáristiky a dramaturgie na FAMU, o prolínání hraného a dokumentárního filmu, o současné roli scenáristiky nejen ve filmové tvorbě a snění o krajiněJitka LanšperkováSportMFF Karlovy Vary v zajetí dokumentárních číselJaký vztah má Mezinárodní festival v Karlových Varech k dokumentárnímu filmu a kolik jich "pustí" do svého programu?Jitka LanšperkováTeorieOnline dokumenty vytvářené formou crowdsourcingu a politika důvěryhodnosti a autority*Esej australského mediálního teoretika Ramaswamiho Harindranatha hledá limity dokumentárních filmů vytvořených přímo lidmi účastnícími se daných událostí a řeší míru objektivity a autenticity těchto typů dokumentů. Ramaswami Harindranathvideo dok.revueMasterclass Alberta SerryAlbert Serra ve své masterclass mluvil o možnostech natáčení dokumentu bez scénáře, využití improvizace před kamerou a divákům představil několik svých krátkých filmů.