Jsem sám sobě problémem

Rozhovor s výtvarníkem a režisérem Vladimírem Turnerem nejenom o zobrazování aboridžinců a umělcovu egu.

Většina vaší tvorby se týká bezprostředního, převážně městského prostředí. Proč jste najednou vykročil za hranice tohoto prostředí a zároveň i za hranice země?

Byl jsem šest týdnů v Austrálii a téměř celou dobu jsem strávil v Brisbane. Šlo o umělecký festival zaměřený na životní prostor, městské prostředí a většinu času jsem trávil workshopy s víceméně pouze bílými obyvateli Austrálie. Povětšinou vysokoškoláky. S lidmi, kteří se nějakým způsobem zajímají o podobnou tematiku. Prakticky vůbec jsem nepřicházel do kontaktu s původními obyvateli Austrálie. Když jsem se na ně ptal, tak názory bílé většiny mi přišly dost podezřelé. Každý mi říkal něco jiného. Jejich pohled na aboridžince byl velmi zkreslený.

Proč tedy ve filmu žádné lidi nezobrazujete?

Jeden z důvodů byl krátký čas, který jsem v komunitě strávil a během něhož se film realizoval. Pokoušel jsem se skrze film v tomto prostředí zorientovat. Za tak krátký čas si k obyvatelům komunity nelze vybudovat vztah a film je proto taková krátká improvizace a hledání. Byla to svým způsobem výzva, jestli dokážu film natočit i bez exotizujících etnoprvků. I když film vlastně o té exotičnosti pojednává, nechtěl jsem ji přímo zobrazovat.

Jak vlastně probíhá reflexe obchodu s uměním v samotné Austrálii?

V Austrálii je minimum skupin, které by problematiku prodeje aboridžinského umění a jeho vykořisťování řešily. Samotným aboridžincům přijde každý prodej a propagace jejich kultury pozitivní. Ale pak je tam několik umělců, kteří už vystudovali umělecké školy západního typu a dali by se označit za „urban“ umělce. Ti se tradičnímu umění tak trochu vysmívají a mají aboridžincům z komunit za zlé, že z kultury, jež se v tomhle století už posunula k modernější společnosti, dělají pořád nějaký historický, pravěký způsob vyjadřování.

Proč se tedy ve snímku neobjeví ani ona umělecká díla?

Ze stejného důvodu jako nezobrazuji tváře. Náš způsob čtení obrazů je vázán historickými kódy, na něž jsme zvyklí. Když pak vidíme obraz, který je velmi specificky strukturován, jsou v něm různé tečky, kamínky a podobně, okamžitě ho čteme evropsky. Asociuje nám maximálně abstraktní expresionismus nebo art brut, což jsou pro nás zastaralé umělecké formy. Nejsme schopni přijmout umělecké dílo jiným způsobem. Nechtěl jsem, aby divák vnímal díla jako nějaké pravěké, naivistické obrazy.

White-Black Film je úplným protikladem toho, co běžně tvoříte. Proč jste se nepokusil o něco, co by bylo bližší vaší běžné tvorbě?

Nejvíce je to zapříčiněno pohybem na teritoriu, jež je mi z velké části úplně neznámé. Tady v České republice se pohybuji v prostředí, které je mi blízké. Vnáším do filmu osobní, romantickou rovinu. Cítím to jako velmi osobní, idealistický film. Situaci mě k tomu přinutila. 

Jestliže v tomto filmu převažuje osobní rovina, co je pak hnacím motorem vaší běžné tvorby?

Důležitým faktorem je spontaneita. Pokaždé, když mě v každodenním běžném životě v ČR něco naštve a ovlivní, tak mám možnost se k tomu ihned vyjádřit. To povědomí o okolí a schopnost aktuální reakce pak svádí k vyjadřovacím prostředkům, jež jsou třeba zkratkovité, klišovité nebo povrchní.

Není nahráváním narušen smysl performance jako něčeho, co se děje tady a teď?

Prezentuji mediální obraz něčeho, co v reálu existovalo úplně jinak. A pak se o tom bavím při diskuzích. Úplně nevím, jestli o tuhle remedializaci původního projektu usiluji...

Nejdete tedy sám proti sobě?

Určitě, ale umělcovo ego mi nedovolí nedokumentovat. Jsem sám sobě hlavním problémem.

Dlouhodobě se kriticky vyjadřujete o mediální realitě, ale nevytváříte tedy svými filmy a záznamy také umělou mediální realitu?

Samozřejmě. Takovou mediální realitu vytváří každý filmař. Ale jde o to, za jakým účelem se vytváří. Zdali je vytvářena s respektem a dobrými úmysly, jakkoliv to zní pateticky. Nevytvářím mediální realitu, abych prosadil svoje jméno a udělal z něj značku, na níž pak mohu vydělávat, ale za účelem posílení svobodné veřejné sféry.

Vladimír Turner je český výtvarník, aktivista a filmař. Je autorem řady happeningů a performancí ve veřejném prostoru, v nichž se kriticky vyjadřuje k současné české politické a společenské situaci. Pravidelně natáčí všechny svoje akce, které publikuje na internetu, a je autorem snímku O mediální realitě, který mapuje akci skupiny Ztohoven.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.18Šest let podpory nejen dokumentárního filmuBilancování dvou posledních předsedů Rady Státního fondu kinematografieMartin Svoboda
2.18Poslání FAMU – pohledem jejích 6 děkanůKolektivní rozhovor 6 děkanů FAMUMarek Hovorka, Jitka Lanšperková
1.18Jsou polští filmaři sebevrazi?Polský experimentální tvůrce a dokumentarista mluví o svém filmu Opera o Polsku, který rezonuje i za hranicemi jeho rodné země.Martin Svoboda
F5.17Tónina umíráníRozhovor s režisérem Markem Boudou o jeho filmu Tónina ticha, který spolu s filmem Báry Kopecké Umírání pro začátečníky tvoří dvojdílo věnované odchodu z našeho světa. Martin Svoboda
F5.17Svět nemá smysl, umřem a nic se nestaneRozhovor s Robinem Kvapilem, režisérem laskavě anarchistického filmu Všechno bude fajn, jenž byl uveden v soutěžní sekci Česká radost na 21. MFDF Ji.hlava.Matúš Slamka
F4.17Bylo pro mě problematické na někoho namířit kameruRozhovor s Violou Ježkovou o jejím filmu Všechno má svůj čas
F3.17Nepohřbený LeninRozhovor s Tomášem Glancem, dramaturgem festivalové sekce Ikona Lenin.Veronika Jančová
F3.17DIY DužanRozhovor s Dužanem Duongem (nejen) o jeho novém filmu Bo HaiTomáš Poštulka
F1.17Poetický dokument nabízí dobrý způsob, jak reflektovat paradoxy technologiíRozhovor s Petrem Salabou, režisérem filmu llllllIIIIl, jenž bude mít svoji premiéru v soutěži Česká radost na 21. MFDF Ji.hlava. Tomáš Poštulka
F2.17V dokumentu si člověk nesmí vymýšletRozhovor s Petrem Václavem, režisérem česko-francouzského filmu Skokan, jenž má svoji evropskou premiéru na 21. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články