Jakešův vzestup a pád

Režisér Pavel Křemen o bývalém generálním tajemníkovi KSČ Milouši Jakešovi, ústřední postavě svého filmu Milda

Milda

Na 21. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava bude mít svoji světovou premiéru právě dokončený film Milda o bývalém generálním tajemníkovi KSČ Milouši Jakešovi. Po téměř třiceti letech od pádu komunismu tak režisér Pavel Křemen nechává Jakeše promlouvat. Jediné, čeho prý lituje, je to, že strana o socialismus nebojovala více. Z filmu se ale také dozvídáme, že někdejší komunistický pohlavár má rád švestkové knedlíky, jak vzpomíná na své začátky a nepřipouští jakoukoliv svoji chybu a jakýkoliv zločin komunismu. „Bylo pro mě šokující, že absolutně není schopen reflexe svých činů,“ říká o filmu režisér Pavel Křemen. Snímek Milda uvede MFDF Ji.hlava v soutěži o nejlepší český dokumentární film uplynulého roku nazvané Česká radost.

Kdy a jak jste se setkali s Miloušem Jakešem poprvé osobně?
Před pár lety jsem točil dokument o demolici hotelu Praha, který vznikl za minulého režimu a pak jej koupil současný nejbohatší Čech Petr Kellner. A Jakeš bydlel kousek od toho hotelu na Hanspaulce, byl tehdy Kellnerův soused. Pozval jsem ho na natáčení, chtěl jsem, aby k tomu něco řekl jako bývalý generální tajemník KSČ. Jako dneska vidím, jak přichází dlouhou ulicí k hotelu. Vypadal úplně stejně, jak jsem si ho pamatoval z televize ještě za totality, měl červenou kravatu, v klopě bolševický odznáček. A když promluvil, sypal jednu komunistickou frázi za druhou, padala slova jako uhlobaroni, vykořisťování lidí, byl to podivný zážitek. Najednou přede mnou stál dinosaurus, který už měl být dávno vyhynulý. Šli jsme točit na staveniště, kde byla spousta dělníků. Když ho uviděli, nevydrželi, všeho nechali a museli se jít podívat, jestli je to skutečně on. A okamžitě se rozdělili na dvě skupiny. Jedni chtěli Jakeše hned napadnout, druzí se s ním začali fotit a měli radost, že mezi ně přišla významná osobnost. Uvědomil jsem si, že ten člověk i tak dlouho po revoluci neuvěřitelně polarizuje společnost. Překvapilo mě to, myslel jsem, že Jakeš už nikoho nezajímá. Ale postupně mi docházel opak v průběhu natáčení i při prvních projekcích filmu.

Proč jste se ale rozhodl o něm natočit film?
Celý život točím dokumenty o české novodobé historii a zajímají mě její osobnosti a jejich lidská tvář. V případě Jakeše jsem si řekl, že to risknu. Dalo se sice předpokládat, jak bude mluvit, že to budou proslovy jako z bizarního muzea totality. Když jsme se ale na natáčení domlouvali, souhlasil, že bude odpovídat i na hlubší otázky, například o zákulisních dějích, o kterých nikde nejsou záznamy. Osobně jsem chtěl zjistit, kde se v něm zrodilo jeho ultraortodoxní komunistické přesvědčení. V každé temné době je podle mě dobré postihnout i její lidské rozměry. Nešlo mi o film, který by byl encyklopedickým heslem o komunistickém pohlavárovi. Chtěl jsem natočit příběh průměrného člověka, který se dostal z nicoty na vrchol moci a pak prožil i pád. Příběh Jakeše mi přišel dobrý i jako ukázka, jací lidé vládli komunistickému Československu.

Co provázelo vyjednávání s Jakešem, aby vaši nabídku natočit film přijal?
Nejdřív nechtěl a říkal, že má špatné zkušenosti s médii. Podle něj vždy jeho výroky překroutila a dezinterpretovala. Slíbil jsem mu tedy prostor k vyjádření, ovšem s tím, že mám právo materiál autorsky zpracovat. Nepřipadala tedy v úvahu jakákoliv autorizace mého díla z Jakešovy strany. Do dob cenzury jsem se opravdu nechtěl vracet. S tím souhlasil a jediná podmínka byla, že nebude konfrontován s historiky.

„Osobně jsem chtěl zjistit, kde se v něm zrodilo jeho ultraortodoxní komunistické přesvědčení."

Jak dlouho trvalo, než se Jakeš otevřel vašim otázkám a byl schopen odpovídat bez frází a floskulí?
Točili jsme tři roky. Na začátku to bral opravdu jako prostor k vyjádření svých politických názorů a bylo psychicky hodně náročné vydržet nekonečný proud frází o imperialismu, zlu Ameriky, výhodách bolševismu i zradě Gorbačova. Postupně si na kameru zvykal a začal se pouštět i do osobnějších rovin. Dokázal mluvit o tom, kde se formovalo jeho přesvědčení, o poměrech, z nichž pochází, vyprávěl mi nakonec spoustu velmi osobních zážitků.

Co vás z jeho výroků a myšlení nejvíc překvapilo?
Většina lidí je schopna připustit nějakou svou chybu. On ne. Bylo pro mě šokující, že absolutně není schopen reflexe svých činů. Reprezentoval a prosazoval komunistickou ideu a dodnes mu úplně uniká, že jiní lidé v té době mohli vnímat svá práva a svobody jinak než komunisté. Odmítá připustit, že by na to měli jakékoliv právo. Nejvíc lituje toho, že socialismus pustili moc lehce, že strana i on víc nebojovali. Zpětně přemýšlí o tom, jestli byla chyba, že v listopadu 1989 nevyužili k obraně socialismu armádu. Jen občas připustí, že strana chybovala.


Dostali jste se při natáčení do nějakého hodně ostrého sporu, kdy by řekl, že s natáčením končí kvůli vašim otázkám?
Od začátku jsem se ho snažil konfrontovat se zločiny komunismu. Jednak ve filmu vystupují lidé, kterým komunismus ublížil, a sám jsem mu kladl pro něj nepříjemné otázky. Vadilo mu, když jsem se ptal na padesátá léta, začal bouchat do stolu, když jsme mluvili o osmašedesátém. Vždy se změnil z laskavého stařečka na hlasitého bolševika, který křičí, že už se o tématu dál nechce bavit. Podobné konfrontace na druhou stranu ale bere jako součást třídního boje. Několikrát se ocitl v situaci, kdy mu někdo nadával. Jakeš s těmi lidmi vždy chtěl diskutovat a vysvětloval jim, v čem se mýlí, přičemž svou argumentaci končil tím, že dřív se žilo dobře a dnes špatně, protože jsou statisíce nezaměstnaných. Pořád je o tom hluboce přesvědčený, a proto dál agituje.

Byly otázky, na které jste se vůbec nesměl ptát?
Od začátku jsme byli domluvení, že nebudeme mluvit o některých rodinných záležitostech. Má poměrně velkou rodinu, několik synů, spoustu vnoučat a pravnoučat, ale kromě jednoho bratra a pravnuka, nesouhlasil nikdo z nich s natáčením.

Konfrontoval jste jej s Františkem „Čuňasem“ Stárkem a Martinem Věchetem. Proč právě s nimi?
Původně jsem chtěl točit s lidmi, kterým režim ublížil v padesátých letech. Nenašli jsme je, i když jsme spolupracovali s Konfederací politických vězňů. Tak jsme si uvědomili, že Jakeš byl na vrcholu na konci socialismu, a vybrali jsme do filmu reprezentanty represí právě z těch let. Martin Věchet pořádal hudební festival, který komunisté rozháněli a zakazovali, Čuňas za své názory skončil ve vězení, když byl Jakeš u moci. Ale stejně, když s nimi Jakeš mluvil, byly to naprosto mimoběžné hovory. Ani při nich nepřipustil jakékoliv své pomýlení.

Stále se objevují nové snahy dostat Jakeše před soud a potrestat ho za zločiny komunismu. Nejnověji k tomu vyzývá Platforma evropské paměti a svědomí, která podala trestní oznámení kvůli vraždění na hranicích socialistického Československa. Může mít další soud pro Jakešovu sebereflexi ještě nějaký smysl?
Dvakrát už před soudem byl za vlastizradu a ozbrojování Lidových milicí. Jak to dopadlo, se lze dočíst v archivech. Ve filmu se ho ale opakovaně ptám na střelbu na hranicích. Vždy odpoví, že to bylo v rámci mezinárodních dohod. Vůbec nepřipouští, že tam byli vojáci, kteří stříleli lidem do zad. Dokonce tvrdí, že pohraničníků tehdy zahynulo daleko víc než těch, kdo utíkali. Tak odpověděl například už zmíněnému Čuňasovi. Na soudy s Jakešem je už asi pozdě, měly se odehrát velmi rychle po pádu režimu. Teď už je mu pětadevadesát, byť je to zdravý starý člověk, kterému to stále dobře myslí. Ale jak už jsem říkal, v průběhu těch tří let, které jsme spolu strávili, projevil největší lítost nad tím, že socialismus tak lehce nechali padnout. Opakoval to velmi často. O zločinech komunismu mluví jako o chybách, které se staly. Svoji roli v totalitním režimu banalizoval. On sám jako generální tajemník prý neměl žádné pravomoci, občas jen někomu uvařil čaj a nalil víno, za všechno může kolektiv soudruhů.

Milda

„Natočili jsme jeho projev, při němž stále dokazuje, že má nacvičenou dokonalou řeč těla, kdy se snaží charakteristickými strnulými pohyby jako Lenin strhnout davy."

Je skoro třicet let po sametové revoluci. Bude váš film srozumitelný i pro diváka, který už si komunistickou éru osobně nepamatuje? Na MFDF Ji.hlava, kde budete s Mildou soutěžit v sekci Česká radost, přece jen jezdí spíš lidé, kterým ještě nebylo třicet let.
Po dvou zkušebních projekcích mi bylo jasné, že mladším divákům některé dobové souvislosti unikaly. Proto jsem přidal archivní záběry z doby, kdy byl Jakeš u moci. Ukazujeme v nich i podle Jakeše pozitivní stránky socialismu – například stavbu bytů v panelácích, manifestace pracujících a další. Zároveň ale na archivních záběrech dokazujeme charakter normalizačních represí. Jakeš se například snažil banalizovat rozhánění demonstrací, tak jsme tam dali pár ukázek, kde policisté mlátí lidi. Na druhou stranu z filmu vypadly scény, kde Jakeš mluví o zákulisních čachrech, například o tom, jak se choval Gorbačov vůči jednotlivým generálním tajemníkům. Uvědomili jsme si totiž, že mladší lidé už nebudou většinou chápat souvislosti. Možná bychom měli udělat ještě jednu verzi filmu pro starší a pokročilé diváky a pro historiky.

Stýká se Milouš Jakeš s bývalými pohlaváry komunistické strany?
Z té současné byl vyloučen v prosinci 1989, takže s těmi asi už ne.Staří komunisté se samozřejmě dál scházejí, ale Jakeše mezi sebe moc nezvou. Možná i proto, že nepije a nekouří. Vyloučení ze strany ale dodneška bere jako křivdu. Je přesvědčen, že straně obětoval vše. A i když by s ním chtěly spolupracovat různé extremistické komunistické skupiny, on by přivítal jedině, kdyby za ním přišli lidé ze současné KSČM a vrátili mu legitimaci. Byl jsem s ním třeba na schůzi komunistů v Českých Budějovicích. Tam ho měli za superstar. Natočili jsme jeho projev, při němž stále dokazuje, že má nacvičenou dokonalou řeč těla, kdy se snaží charakteristickými strnulými pohyby jako Lenin strhnout davy.

Zůstal Jakeš přesvědčeným stalinistou?
Určitě k tomu inklinuje a rozhodně netají, že je Stalin pro něj velkou postavou světové historie a politiky, stejně jako Gottwald. Váží si i Husáka. Za zrádce naopak považuje Chruščova a samozřejmě Gorbačova.

Milda

Na začátku jste zmínil, že jste byl překvapený, do jaké míry stále ještě dokáže jméno Milouše Jakeše polarizovat společnost. Nemáte obavy, že vás někteří lidé obviní z propagace komunismu?
Dvakrát jsem už promítal Mildu užšímu kruhu diváků. Po obou projekcích následovala opravdu bouřlivá diskuze a někdy i hádky. Některým lidem vadí už to, že se „zločincům“ minulého režimu věnuje pozornost. Nejde vůbec o obsah filmu, ale o to, že vznikl film o Jakešovi. Na internetu už dnes čtu, že jsem natočil propagandistický blábol a dal jsem Jakešovi prostor, který si absolutně nezaslouží. Po revoluci jsme udělali sice tlustou čáru, ale už jsme opomněli důkladně pojmenovat vše, co se stalo za minulého režimu. Film je vůči Jakešovi konfrontační a kritický a je v něm řada vyhrocených scén, ze kterých rozhodně nevyplývá, že bych Jakešovi šel na ruku.

A ještě otázka na závěr. Není titul filmu Milda příliš familiární?
Sám Jakeš k tomu říká: Pokřtěný jsem Milouš. Matka řekla sice faráři, že budu Miloš, ale farář řekl, že bude lepší Milouš. A doma mi říkali Milda. A já si myslím, že to je vhodný název, který dobře charakterizuje člověka, který byl dříve nejmocnějším mužem v zemi.
 

Autor je redaktorem Českého rozhlasu.
 


Pavel Křemen

Český dokumentarista Pavel Křemen (1965) se věnuje ve své tvorbě portrétům významných osobností a tematizuje aspekty totalitní minulosti. Natočil dokument o prvním porevolučním řediteli Československé televize Pravda Fairaizlova (2005) nebo televizní film Neznámý známý Miloš Kopecký (1999).  V televizní tvorbě dlouhodobě pracoval na sérii 13komnata. Upozornil na sebe i dalšími dokumenty ve kterých ukazuje neznámé nebo skryté události a jevy z dob československé komunistické minulosti – fenomén kolaborace s tajnou komunistickou policií ve filmu Nikomu jsem neublížil nebo o vojenských experimentech s LSD v totalitním Československu ve filmu LSD made in ČSSR.


 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek
F5.18Western, rodina a komunismusRozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismusMatěj Pořízek
F5.18Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluciRozhovor s Kateřinou Turečkovou, režisérkou filmu Iluze, který bude mít světovou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava.Eliška Charvátová
F5.18Volby jsou především soutěž o pozornostRozhovor s Petrem Salabou o filmu Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidentaTomáš Poštulka
F4.18Nemocné FilipínyRozhovor s filipínským režisérem Lyricem Dela Cruzem o jeho filmu Zprávy z neznámých nemocí, jenž má svoji evropskou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava v soutěži Opus Bonum.Tereza Šplíchalová
F4.18Mít je doma na poličce nestačíRozhovor s Jakubem Červenkou, režisérem filmu Hovory s TGM, který se uchází o titul nejlepší český i světový dokumentární film v soutěžích Česká radost i Opus BonumMartin Svoboda

starší články