Islandský dokument? Ryby, rybářské lodě a videoart

Rozhovor s Andreou Slovákovou a Thorsteinnem Jonssonem

Přístav (Thorsteinn Jonsson, 1967)

Jednou z retrospektivních sekcí MFDF Ji.hlava je i Průhledná krajina: Island, jejíž součástí jsou masterclass Hilmar Örna Hilmarssona a Fridrika Thora Fridrikssona, ale také výstava islandského videoartu v DKO. V rozhovoru promlouvá dramaturgyně festivalu Andrea Slováková (AS) o charakteru islandské dokumentární torby, počátcích islandského videoartu, specifikách tamního filmového archivu a nejstarších islandských filmech. Pohled zevnitř doplňuje jeden z letošních hostů festivalu, islandský režisér a scenárista Thorsteinn Jonsson (TJ).

V letošním ročníku bude celá jedna sekce věnována islandskému dokumentárnímu filmu a videotvorbě. Jak islandská videotvorba vypadá a kde jsou kořeny videoartu na Islandu?
TJ: První, kdo se videoartu na Islandu věnoval, byla jedna ze světově proslulých průkopnic videoartu Steina Vasulka se svým manželem Woodym Vasulkou. Woody (Bohuslav) Vasulka kolem roku 1966 vystudoval FAMU a poté společně působili v New Yorku, kde se věnovali experimentům s videem.

AS: Jejich tvorbě je teď věnována i celá jedna část stálé expozice v Islandské národní galerii nazvaná The Vasulka Chamber. Když trávíte čas v galeriích a institucích v oblasti kinematografie i výtvarného umění, nemůžete přehlédnout jednak opravdu velké množství v nedávné minulosti či v současnosti vznikajícího video umění, jednak i jeho vysokou úroveň – co se týče koncepční stránky děl i jejich provedení. Těšilo mě, že isladnské videoinstalace nesou silná sdělení a vychází z průzkumů a rešerší relevantních dat, historie či současnosti ztvárňovaného tématu – tvorbě videoinstalace nezřídka předchází v podstatě práce, kterou můžeme směle přirovnat k fázi vývoje dokumentárního filmu. Nesporně silnou stránkou je i kvalitní technické provedení a výrazná estetika. Výtvarní umělci mají zjevně osvojené filmové vyjadřovací prostředky, a pracují s nimi záměrně, koncepčně a inovativně.

Kromě standardních projekcí bude sekce obohacena o výstavu v podobě videoinstalací. Kde budou umístěny a co na nich uvidíme?
AS: Takovou fenomenologickou poezii. Výstava bude umístěna v mezaninu promítacího sálu DKO I. a nese název Příznaky uplynulosti. Videa ztvárňují, jak se typicky věci či bytosti projevují, ukazují trvání, které ale je pouze po dobu jeho aktivního zachycování, pak už není a nikdy nebude, a celou dobu, co se na ta videa díváme, myslíme na to, že to, co vidíme, už už každou chvíli zmizí (nezmizí, samozřejmě, je to smyčka, takže zmizí až v neděli). Konečnost vs. trvání je častým motivem současné videolyriky.

Hasičské cvičení (Alfred Lind, Bíópetersen Lind, 1906)

Příprava sekce věnované islandské kinematografii zahrnovala bádání v islandském archivu. Jak vůbec funguje islandský archiv – využívá nějaké speciální či odlišné postupy než Národní filmový archiv (NFA)? Překvapilo vás tam něco?
AS: Badatelská práce v islandském archivu je podobná té v NFA či jiných evropských archivech, jenom je islandský archiv mnohem menší – jak co se týče rozsahu sbírek, tak počtu pracovníků. Ale stejně jako v českém NFA (oproti například ruskému archivu v Krasnogorsku) vám nedovolí samostatně manipulovat s filmovými kopiemi, ani když jim řeknete, že jste se na filmové škole naučila, jak tu šestnáctku na ten střihací stůl nasadit (kdežto v Krasnogorsku se vás ani nezeptají, jestli stůl umíte obsluhovat, dostanete jenom nákres, jak má být film založen, hromadu krabic s filmy a pak vás tam ponechají o samotě). Islandský archiv retrospektivě velice pomohl – například téměř všechny filmy vybrané k projekci stihli do doby nutné k odeslání na festival zdigitalizovat.

Jak probíhalo samotné bádání v islandském archivu a výběr filmů?
AS: Islandský archiv má, podobně jako většina evropských archivů, mnoho filmů své národní kinematografie digitalizovaných, takže se díváte i na spoustu DVD, nejen na filmové pásy. Část filmů jsme viděli v archivu, část v Islandském filmovém centru, které má i online videotéku pro kurátory a celkově islandskou kinematografii velmi dobře, vyčerpávajícím způsobem a poučeně prezentuje, ale viděli jsme i filmy a videa z místní filmové či výtvarné školy a videa v galeriích. Cílem bylo reprezentativně představit v tvorbě pracující s realitou výrazné tendence tematické i estetické.

„V islandské rané kinematografii můžeme, podobně jako v jiných zemích, pozorovat ozvláštňování utilitárních žánrů, například osvětový film Nehoda používá rovněž inscenační postupy a kreativně pracuje se zvukem.“

Výsledný korpus sahá hluboko do dějin islandské kinematografie. Jaký je nejstarší film, který diváci na Ji.hlavě uvidí?
AS: Je to jeden ze 4 nejstarších dochovaných filmů islandské kinematografie – částečně dokumentární a částečně inscenovaný skeč Hasičské cvičení z roku 1906 (nejstarší filmy jsou dle historiků z roku 1904, ale ty jsou považovány za ztracené).

Jak je s nejstaršími islandskými filmy obeznámena islandská veřejnost?
TJ: Nezdá se mi, že by s nimi byla veřejnost příliš obeznámena, ačkoli se některé záběry z nich objevují v pozdějších filmech a televizních pořadech.

Jak byste charakterizovali nejstarší islandské filmy?
TJ: První dokumentární filmy byly vyrobeny nadšenými amatéry. Chybí jim struktura a mají špatný střih, ale jsou hodnotné svým obsahem – ukazují, jak se lidé živili, bojovali s mořem, sklízeli úrodu a pracovali na pobřeží. Podstatná byla právě ta práce a způsob, jak jednotlivé činnosti prováděli. Hlavním cílem bylo někdy zaznamenat postup práce i staré tradice. V mnoha z těchto filmů můžeme vidět, že lidé byli velice slušně oblečeni. Nelíbila se jim představa, že by byli viděni v nějakých špinavých hadrech. Osvaldur Knudsen natáčel lidi na odlehlých místech při provádění tradičních prací, jako je sklizeň ječmene ve filmu Sveitin mili Sanda (cca 1960), kde můžeme vidět scény, jako je plavba otevřené rybářské lodě ve velkých vlnách Atlantského oceánu. Bitva s mořem je také jasně vidět v Zachráněni v Látrabjargu (1949) Oskara Gíslasona, kde sledujeme záchranu anglických rybářů po ztroskotání pod nebezpečným strmým vysokým útesem Látrabjarg. Jako další příklad můžu uvést Island v pohyblivých obrazech z roku 1925, kde se Loftur Gudmundsson snaží zachytit celý Island a stejně jako je tomu u mnoha dalších islandských filmů (tzv. Íslandsmyndir) chce ukázat, co mohou turisté vidět při cestách po celé zemi.

Island v pohyblivých obrazech (Loftur Gudmundson. 1925)

AS: Island v pohyblivých obrazech, který patří mezi ty „klasiky“ islandské filmové historie. Ze začátku máte pocit, že bude velkoměstskou symfonií – jako filmy, které natočili Ruttman, Cavalcanti či Vertov. Není tomu tak. Je sice považován za inovativní v oblasti kamerové práce, protože pracuje s panorámováním, ale jinak jej lze zařadit spíše ke konvenčně se vyjadřujícím dokumentům. Silné na něm je spíš to, co ukazuje – kromě města s jeho typickými znaky modernity zachycuje i všednodenní dění na venkově a islandskou přírodu – tady jsou kořeny islandské audiovizuální přírodní lyriky. Zajímavé tedy bylo sledovat, jak v kterých obdobích islandská dokumentární tvorba ne/vstřebávala dobové vlivy. V úzké korespondenci se světovými trendy islandské dokumenty pracují s inscenováním či rekonstrukcí situací.

Můžete uvést příklad?
AJ: Třeba film Zachráněni v Látrabjargu, opravdu strhující drama o obtížné akci záchrany posádky rybářské lodě, které chtěl režisér Óskar Gíslason zrekonstruovat, a těsně před natáčením pod tím útesem uvízla jiná loď – a tak je film částečně inscenovaný a částečně dokumentací. Také můžeme pozorovat, podobně jako v jiných zemích a i u nás, ozvláštňování utilitárních žánrů, například osvětový film Nehoda používá rovněž inscenační postupy a kreativně pracuje se zvukem – dokonce se pravděpodobně jedná o první islandský film, který byl prezentovaný na mezinárodních filmových festivalech (je z roku 1962).

U nás jsou počátky dokumentu spjaté se zakázkovými, vědeckými a reportážními filmy. Jak se ne/lišila situace počátků islandského dokumentu?
TJ: Tento přístup byl také běžný a projevil se například v instruktážních filmech. Mnoho filmů bylo sponzorováno velkými společnostmi, například Asociací výrobních podniků. Jejich účelem bylo často podpořit vývoz ryb, vlny a podobně a obecně stimulovat mezinárodní obchod. Mezi těmito filmaři byli také Loftur Gudmundsson, Óskar Gíslason and Vigfús Sigurgeirsson.

„Islanďané nebyli zvyklí na filmy, které jim kladou komplikované otázky, jako například: Je práce tou nejdůležitější věcí v životě?“

Letos bude na festivalu uveden snímek Ryba pod kamenem (Thorsteinn Jonsson, 1974). O čem je? Proč myslíte, že vzbudil společenskou i mediální kontroverzi? 
TJ: Ryba pod kamenem je příběh muže, který pátrá v rybářské vesnici na jižním pobřeží po kulturním životě. Avšak to, co zde nachází, jsou lidé pracující v rybářském průmyslu, kteří se věnují rybaření nebo balení a zpracovávání masa. Vidíme zde tvrdě pracující lidi, kteří se soustřeďují na práci, a zbývá jim jen velmi málo času na jiné věci, pokud vůbec. Publikum bylo zvyklé na filmy, ve kterých úředníci popisovali, jak velkých pokroků bylo dosaženo, kolik metrů asfaltových silnic se položilo, kolik vyplulo rybářských lodí a s kolika tunami ryb se vraceli. Lidé nebyli zvyklí na filmy, které jim kladou komplikované otázky, jako například: Je práce tou nejdůležitější věcí v životě? Jsou peníze vše, co potřebujete? Kde na takovém místě najdeme kulturu? Píše tu někdo knihu? Nebo dělá hudbu? Debata, která následovala, trvala rok a všechny vesnice musely zřídit divadelní skupiny nebo uspořádat výstavu obrazů nebo jakkoli jinak dokázat, že jsme se mýlili.

Nehoda (Reynir Oddsson, 1962)

Jiný z vašich filmů Přístav, který letos také uvidíme, je naopak spíše observační a lyrický. Jaký preferujete přístup? Uplatňujete raději kritický pohled, nebo je vám bližší observační mód tvorby?
TJ: Přístav jsem natočil, abych se dostal na FAMU. Pan Kučera, pedagog z FAMU, byl na návštěvě na Islandu, kde jsem ho potkal a zjišťoval od něj, co potřebuji k tomu, abych se na školu dostal. Myslím, že mi navrhl, abych natočil dokumentární film, což jsem také udělal. Měl jsem nesynchronizovaný Bolex, ke kterému musel být zvuk připraven samostatně. Proto jsem nemohl dělat rozhovory a zvuk nebyl zaznamenán kontaktně, ale dodatečně komponován. Výsledkem byla zajímavá souhra mezi zvukem a obrazem. Jak stárnu, více inklinuji ke kritickému přístupu, ale věřím, že v dokumentu je nutné být vždy loajální ke svému tématu a být připraven změnit svůj postoj, pokud chcete opravdu něco dokázat. Jde o vytvoření rovnováhy mezi pravdivým sdělením o tom, co vidíte a vyjádřením svého názoru založeného na vlastních zkušenostech. Zároveň je nutné být neustále připraven se učit. A je důležité, aby to všechno dávalo smysl. Pokud by tomu tak nebylo, proč vůbec točit film?

Na jaká další témata se zaměřujete ve své tvorbě? Co chcete svými filmy sdělovat a předávat divákům? Na čem právě pracujete?
TJ: Nejvíce mě zajímají lidé a společenská témata. Chci pochopit, jak lidé žijí a proč. A chci, aby moje filmy přiměly publikum procitnout a stát se lepšími lidskými bytostmi. Nejsem velký optimista, ale doufám, že je to možné, a myslím si, že filmaři by se o to měli pokoušet. V posledních měsících jsem pracoval na několika scénářích celovečerních filmů, které obvykle vycházejí z mých předchozích dokumentů. Rád píšu o lidech, které jsem poznal, a situacích, které jsem prožil, při natáčení mých dokumentů.


Islandský režisér a scenárista Þorsteinn Jónsson (1946) vystudoval režii na pražské FAMU, doktorát získal na University Nippon v Tokiu. Je autorem téměř 30 dokumentárních i hraných filmů. Podle románu Atomová stanice od Halldóra Laxnesse natočil film Atomic Station (1984), který byl prvním islandským filmem na festivalu v Cannes.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

4.17Točím, ať se děje, co se dějeRozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou o časosběrné metodě a zprávě pro příští generaceŠárka Slezáková
4.17Nic ve filmu není náhodaRozhovor s kurdsko-norským dokumentaristou Zaradashtem Ahmedem, jenž se jako host účastnil třídenního semináře Hranice filmu – Anatomie zločinuMartin Svoboda
4.17Svět podle…Rozhovor s dokumentaristou Vítem Klusákem o jeho novém filmu Svět podle DaliborkaKateřina Šedá
4.17Autorská metoda vychází z fyziologie režiséraRozhovor s Peterem Kerekesem, předním slovenským filmařem-dokumentaristou a pedagogemMatěj Nytra
4.17Spatřit vždy znamená vidět společněRozhovor s kanadským experimentálním filmařem a filozofem Mikem HoolboomemJitka Lanšperková
4.17Mé filmy nejsou rozhovorem s minulostíRozhovor s americkým umělcem Billem MorrisonemMatěj Nytra
4.17Samopalník: Gangsterka ženskou rukouRozhovor s Petrou Nesvačilovou o životě v podsvětí a novém filmu Zákon HelenaJitka Lanšperková
4.17Nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicíRozhovor se slovenským dokumentaristou Mirem Remo o jeho filmovém portrétu muzikanta Richarda Müllera NespoznanýMatěj Nytra
4.17Humorný film na fotbalovém hřištiRozhovor s autorskou dvojicí Tomáš Bojar a Rozálie Kohoutová k jejich novému snímku FC RomaJitka Lanšperková
4.17Znepokojivá zkušenost cizíhoRozhovor s dánským režisérem Michaelem Madsenem o dokumentárním sci-fi NávštěvaJiří Anger

starší články

F2.16DOK.REVUE
27. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmVšechno bude fajnRobin Kvapil o svém novém filmu o Brně Všechno bude fajnRobin KvapilSportKdyž se příslib nepromění v realitu, nastává nekončící šichtaPoznámky z poslední projekce Živého kina Praha 2017Veronika HanákováBáseňLabyrint a stereotypZkrácený úryvek z kapitoly Pátý hlas archandělský Efeta (Žena v množném čísle) básnického „románu“ Zpěv TříkralovýJiří KuběnaTeoriePohyb kamery a intenzita prostoru. Doplněk ke studiu pohyblivého obrazuVýznamný profesor filmových studií Ústavu dějin umění na Chicagské univerzitě Tom Gunning, známý především pro svůj pojem „kinematografie atrakcí“, přednesl v roce 2015 na každoroční konferenci SCMS v Montrealu příspěvek na téma pohyb kamery.Tom GunningRozhovorNic ve filmu není náhodaRozhovor s kurdsko-norským dokumentaristou Zaradashtem Ahmedem, jenž se jako host účastnil třídenního semináře Hranice filmu – Anatomie zločinuMartin SvobodaRozhovorTočím, ať se děje, co se dějeRozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou o časosběrné metodě a zprávě pro příští generaceŠárka SlezákováNová knihaNeviditeľné dejiny slovenských dokumentaristovRedaktor nakladatelství SFÚ Martin Kaňuch o knize vzpomínek slovenského režiséra, dramaturga, scenáristy a filmového publicisty Rudolfa Urce.Martin KaňuchÚvodníkVytržené záběry, unáhlené závěry4. číslo dok.revueJitka Lanšperkovávideo dok.revueMasterclass: Bill MorrisonVyjdi ze zdrojevideo dok.revueInspirační fórum: Michail DurněnkovLekce ruského divadelníkaPoznámkyDominic Gagnon a digitální dystopieÚvod ke slovenské retrospektivě amerického tvůrce digitálních found footage filmů Dominica Gagnona, jež se uskuteční na podzim 2017 v BratislavěTomáš Hudák